Dorazil jsem se svou láskou do Děčína. O něco rychleji, neb má neteř, mě žádala abych dorazil o něco dříve, neb chce s dětmi odjet někam mimo Děčín.
Dorazil jsem se svou láskou do Děčína. O něco rychleji, neb má neteř, mě žádala abych dorazil o něco dříve, neb chce s dětmi odjet někam mimo Děčín. Tak jsme naskočili v Ústí na vlak a byli za dvacet minut, místo za dvanáct hodin v Děčíně. Dal jsem si dnes koupací a umývací den. Dokonce jsem se oholil. Cestu mezi Děčínem a Ústím mám díky plavbě „namakanou“ takže jsem myslím neutrpěl žádnou duševní újmu. Byl jsem rád, že jsem měl možnost si popovídat s neteří o jejich životních radostech a strastech.
Ráno jsme měli budíček, neb rybář, který si nárokoval místo u Labe, před Ústím, se dožadoval abychom okamžitě odešli, protože on si to tam vysekal a chce si sednout. Ujistil jsem ho, že určitě odejdeme, takže pookřál, jenže mu jeho radost dlouho nevydržela. Sdělil jsem mu, že dřív jak za dvě hodiny to nepůjde. Začal vyhrožovat policií, doporučil jsem mu a hezky nahlas schválil jeho úmysl, nechť ji zavolá, pokud jsme na jeho pozemku. Věděl jsem, že u vody jsme na pozemku povodí Labe, takže jediné, co měl, tak jedině právo požádat o náš odchod, nikoliv ale nárok na splnění jeho přání. Právo je jedna věc, nárok další věc. Povídal něco o dvou tisících pokuty. Stále jsem trval na svém doporučení o zavolání policie.
Zklamal mě, nezavolal, poodešel asi o třicet metrů dál a usídlil se na místě, kde jsme původně chtěli tábořit, leč přeci jen se mi ono další místo líbilo víc. Jo, mnozí spoluobčané se na veřejných pozemcích chovají jako majitelé a mají za to, že když někde posekají trávu a udělají si schůdky do vody, že jim onen pozemek patří.
Bohudík, nepatří a jak jsem nedávno četl výnos, teď už nevím jestli ústavního, nebo Nejvyššího soudu, který publikoval jeden člověk na FB, na veřejných pozemcích prostě můžete bivakovat, postavit stan na jednu noc, aniž byste byli nějak postižitelní. Myslím, že to platí v těch případech, pokud tam není zcela jasný zákaz stanování z nějakých zákonných důvodů. Jednoduše, můžete přespat na veřejnosti skoro všude, kde chcete, aniž byste tím porušovali zákon.
To byl asi jediný zatím zádrhel za celou cestu z Prahy. Cesta kolem Labe má své kouzlo, cyklistická stezka je víc upravovaná, než neupravovaná a docela se těším na její německou část. Němci jako národ jsou zcestovalí, zdvořilí, a když jsem svého času po Německu cestoval, většinou jsem neměl potíže.
Blbci se najdou v každém národě, jako ten z dnešního rána, protože tam, kde jsme stanovali, míst na rybaření bylo habaděj. Holt, „gentleman“ si bez ohledu na spící unavenou dámu, která si včera dokonce chtěla vyzkoušet, jaké to je tahat vozík, umanul, že si prosadí své i za pomoci vyhrůžek. Jenže se mnou se vážně blbě manipuluje a po zlém to se mnou už nejde vůbec.
Má láska mě překvapila. Zdá se, že je to děvče do stanu a pro ruksak. Dokonce si ani sebou nevzala spacák, bez reptání šla i v tom včerejším vedru, večer si propíchla nadělané puchýře od mizerných bot. Sice tvrdila, že jsou dobré, ale v těch bych myslím nevyrazil ani na Sázavu. Ne že by byly ošklivé, to ne, dokonce i zdánlivě vypadaly na chůzi, ale puchýře na chodidlech, to je u bot na pováženou. Prý je to špatnými vložkami. No budu věřit, že je to tak, jak říká. Nakonec, šla v nich ona, a ráno v nich vlakem do Prahy dojede.
Tak tak, dopíši blog, půjdu ještě něco dobrého sníst, abych se lépe připravil na dny „útrap a hladu.“ Ráno má láska půjde na nádraží a já na Dolní Žleb a dál a dál. Ještě tři týdny svobody a toulání. Jo jo, chodec je chodec a chodí, kam chce a nikoho se neptá. Jinak na lodi je stále skvělá nálada.