Jak se mi děje v posledních letech, jdu-li si lehnout brzo, brzo se také probudím a už nespím.
Jak se mi děje v posledních letech, jdu-li si lehnout brzo, brzo se také probudím a už nespím. Pak bloudím po internetu, nebo si čtu, v současnosti „strašlivé” kapitalistické texty Ludwiga von Misese, který je prorokem liberalismu a takzvané rakouské školy. Onehdy jsem dočetl jeho „Liberalismus,” teď jsem si stáhnul z liberálního institutu jeho „Lidské jednání” a pilně se jím prokousávám. Líbí se mi ty názory.
Pochopitelně socialističtí příznivci se mnou nebudou souhlasit, ale řekl bych, že po zkušenostech, kterém mám, jak se samotným socialismem, stejně jako sociálním státem, umím si docela představit společnost založenou na výhodné kapitalistické spolupráci, bez přerozdělovacích systémů. Kde se sice provozuje charita, ale přesně taková, aby nemakačenkové neumřeli hlady, pojídajíce svou polívku, kterou jim služba na charitě nalije do vlastních přinesených nádob a dá jim k ní kus chleba. Kdo by ty ešusy, taky pořád myl?
Pokud se to někomu zdá nedůstojné a nelidské, tak marně přemýšlím, co je na lenosti důstojného a lidského, když se ukazuje, že čím víc se rozdává, tím se zmenšuje chuť k práci. O invalidy a neschopné práce, třeba z důvodu psychického onemocnění, by se starala rodina za pomoci státního příspěvku. Nebo obecní instituce k tomu účelu zřízená. Tak bych si představoval společnost.
Zbytek maká, až se z nich kouří, aby se měli dobře. Kdo se nechce mít dobře podle běžných měřítek, žije alternativním způsobem, jako jsem to viděl na Novém Zélandu v obci Colville, na poloostrov Corommandel. Podle průvodce, tam žili alternativním způsobem, konaly se tam úžasné párty, po celém severním ostrově proslavené, takže mi po přečtení patřičné partie zvědavost nedala a tedy jsem se tam vypravil.
Dorazil jsem do Colville, našel jsme tam zvláštní společnost, kterou jsem popsal na svých cestovních stránkách Pěšky Evropou i jinudy a v kapitole pod názvem „Absolutely beautifull. ” Tedy, alternativně chodili bosi, do půli těla, muži. Zeny byly zahalené, kde zahalené mají být, u některých to byla evidentně škoda, a říkali unisono „lovely.” Já jsem byl lovely, stará škodovka, co jsem tam viděl byla lovely, cesta, kterou jsem vykonával po NZ, byla pro ně lovely.
Takže všichni byli happy a všechno bylo lovely. Tomu se říká: „Pozitivní přístup k životu.” Ale jinak na mě byli vlídní a poskytli mi informace i pomoc, kterou jsem potřeboval. Tedy spočívala v tom, ta pomoc, že mi na obecním úřadu místní odpočívající a pivo pijící občané Colville, zprostředkovali za čtyři dolary přístup na internet a dali mi k tomu kafe. Ty čtyři dolary si účtoval obecní úřad, zprostředkování a hromadný doprovod byl zdarma. Pracující tam byli celkem tři, dva prodavači ve store a jedna dáma na obecním úřadu. Zbytek obyvatelstva měl dlouhodobé volno. Párty se nekonala. Nebo mi neřekli.
V devatenáctém století, kdy vládl bezuzdný kapitalismus, se zjistila zajímavá věc. Lidé bohatli, měli za práci v továrně podstatně více než doma na vesnici. Také proto to dělali, aby se měli lépe. Tím nechci říci, že si nějak extra žili, ale měli díky té dřině vyšší životní úroveň, než jako námezdní síla u sedláka. Protože v těch továrnách většinou pracovali bezzemci. A naříkali. Nepochybně, někteří kapitalisté v rámci konkurenčního boje, snižování nákladů, se chovali jako docela obyčejné svině. Jenže i přesto životní úroveň stoupala. Obecně. To je realita.
Takže kapitalismus, všude tam kde řádně fungovala křesťanská společnost, zajistil postupné zvýšení životní úrovně. Kapitalismus a průmyslová revoluce. Lidi se měli lépe, přesto nadávali, bouřili se, zakládali socanské partaje. Po sto padesáti letech nepřetržitého růstu životní úrovně, nadávají, jsou nespokojení a mají pocit, mimo několika jedinců, podobných těm z Colville, že jsou nehorázní chudáci. A volí socanské přerozdělovací partaje. Ale uvědomuji si, že ještě možná někteří miliardáři nemají pocit, že umřou hlady. Jo jo.
Je skutečností, že dnes lidé mají pocit, že když nemají dvě auta před domem a televizi, plus počítač v každé místnosti, jsou nuzáci, kterým jak se zdá hrozí smrt hladem. Specielně u nás, když ještě musí do práce dojíždět dále jak deset kilometrů, tak se dojíždění za prací zdá být pro mnoho nepřekonatelnou překážkou. Už slyším, jak mi mnozí říkají jak zase kecám. Já, to mám obecně „blbé,” protože dělám ze závislými, kteří dost často v musí po absolvování ústavní terapie hledat práci.
Je zvláštní, že ji zatím všichni našli. I když podle nářku některých pisatelů, jak blogů, tak novinových článků práci najít nemohou. Tak nevím, někdo tedy skutečně kecá. Je tedy pravdou, že mnozí za prací dojíždějí. Pak mají potíže s terapií, ale při troše dobré vůle a mého tlaku, nakonec zvládnou oboje. Tedy moji klienti. Přemýšlím, jak to že ti někteří spoluobčané ne? Jo, nějak asi žiji v jiném světě. Lidé naříkají, že na nich chtějí zaměstnavatelé moc práce.
Já tedy, co si tak pamatuji, tak za totáče, když jsem chtěl vydělat, dost často jsem pracoval v úkolu, třeba ve svém úplně nejpůvodnějším zaměstnání jako klempíř a od rána do večera jsem se nezastavil. Pak jako plavec, nebo jinak pracující občan, to samé. Stejně tak dnes. Chci-li mít životní úroveň podle svých představ, blázinec a plat v něm mě neuživí.
Tedy se musím starat. A je mi přes šedesát. Nikdo mi nic jen tak nedá. Možná v tom jen neumím chodit a vydělávám si peníze prací. Ale zase, nijak mi ta práce nevadí. Dopsal jsem a je čas jít do blázince.Večer domů.