V diskusi pod minulým blogem,** se objevilo několik „zajímavých” tvrzení, pochopitelně nepodepsaných.
V diskusi pod minulým blogem,** se objevilo několik „zajímavých” tvrzení, pochopitelně nepodepsaných.
http://www.novinky.cz/ekonomika/268258-hroziva-masa-nezamestnanych-na-svete-nemuze-najit-praci-75-milionu-mladych.html Asi by měla tato masa zabrousit sem , na tento web, kde se dozví, jak na to… Prostě a jednoduše, poslední komentář je opět ukázka toho zúženého pohledu…Tak to prostě nefunguje, a klidně si věřte, že ano..asi celá tato masa jsou hloupí lidi, co pracovat nechtějí… na tento komentář jsem odpověděl v diskusi, nebudu se zde opakovat.
Takže asi takhle. Tento web neslouží k tomu aby nabízel makroekonomická řešení. Spíše je zaměřený na můj vlastní pohled na druh osobního rozvoje a přijetí osobní odpovědnosti za svůj život. Jsem terapeut, ne apoštol zjevené pravdy. Terapeut, typu průvodce, terapeut který sice jako včera řekne klientovi: „Máš na víc, než jen shánět starší ženský na sex. Jestli skutečně chceš rodinu a děti, jak říkáš, tak se ženami kolem padesátky máš mnohem menší naději je mít. A volíš-li zdánlivě snazší způsob, dostáváš, jen co dostáváš. Víc nedostaneš, pokud neriskneš odmítnutí mladé ženy. ” Leč přesto respektuje jeho způsob uspokojování sexuální potřebností tímto způsobem.
I když osobně, čímž asi zase nadzvednu některé komentátory, mám zkušenost, že mladé ženy touží po milování stejně tolik jako starší ženy a nebývá to zas až takový problém je k tomu přemluvit. Tedy pokud se vůbec přemlouvat musejí. V mém mládí platilo, že některé se chvíli přemlouvat „musí” nebo spíše řečeno, absolvovat jejich test zájmu, ale v momentě, když jsem v tom testu obstál, byla cesta zcela volná. A co mám zkušenost a informace, tak se od dob mého mládí v tomto směru nic nezměnilo.
Takže, neprodukuji zde návody, jak řešit makroekonomické problémy, ale jak řešit svoje osobní problémy. Spíše než návody, bych řekl, že se jedná jen o informace o různých možnostech. Pokud je někdo vnímá jako zjevenou pravdu, pak je mi ho líto. Vypovídá to spíše o jeho pocitu sebevědomí, než o pokusu o diskusi. Bohužel mám zkušenost a mám i informace od jiných lidí, že tam, kde se jedinci pokoušejí zlepšit svůj život, pak čím víc těch jedinců je, tím se lepší celá společnost. Jedinci, kteří vyžadují dodržování pravidel od sebe, vyžadují dodržování pravidel od druhých, přispívají ke zlepšení stavu společnosti.
Osobně mě přestali bavit nářky nad stavem společnosti. Spíše mě zajímají praktické kroky, které povedou k tomu, třeba malému zlepšení. Myslím, že cesta vede přes ty malé kroky. Tím neříkám žádnou objevnou pravdu, leč jen opakuji zkušenost a vím, že se některé věci musí opakovat neustále, protože pokud se neustále neopakují, vzniká dojem, že je možné něco vyřešit jednou pro vždy. Není. Není a je to jeden z velkých omylů mnoha lidí, že je něco jednou pro vždy napevno dané.
V terapeutické skupině zaměřené na závislost, stejně jako v nějaké tvůrčí skupině, nebo pracovním kolektivu, rodině, je nutné, čas od času zopakovat pravidla: Protože pokud se pravidla nepřipomínají, vzniká u mnohých jedinců pocit, že tedy neplatí. Politici vycházejí z poměrů, kde získávají pocit, že buď jim projde lež a podvod, nebo neprojde. Jako mnozí lidé, testují, co a kam mohou dojít. Pokud u svých testů narazí, a čím dříve tím lépe, dodržují pravidla mnohem více, než když nenarazí. Takhle to funguje obecně v celé společnosti.
Vyšší životní úroveň, která přišla s kapitalismem, přišla díky osobní odvaze lidí, kteří měli zájem riskovat, zájem experimentovat, vzdělávat se, podporovat vzdělávání, zájem vydělat. Nejednalo se o žádnou privilegovanou třídu, byli to v obecné většině lidé z malých poměrů. Lidé, kteří svojí odvahou došli peněz a majetku. Jedinci, kteří zakládaly malé manufaktury, ze kterých vznikaly bud velké fabriky, nebo specializované továrny. Rozvíjel se obchod, a vše bylo a stále je, založeno na osobní odvaze jít do rizika. Stát v osobním rozvoji jednotlivců nehrál celkem žádnou roli. A dodnes si nemyslím, že hraje.
Katastrofické scénáře používají a šíří lidé bez víry, sebevědomí a odvahy. Ti stále vypichují nedostatky, poukazují na potíže a problémy a nehodlají připustit, že je v silách jednotlivce se vymanit potíží a problému, zlepšit svůj životní úděl. Mnohým tento způsob uvažování vyhovuje, protože jim umožňuje setrvat ve své lenosti a vymlouvat se na okolnosti. „Kdo má pořád hledat, kdo má ty zaměstnavatele, banky, kde žádám o úvěr na podnikání obcházet?” Mnozí z těch, co používají katastrofické scénáře, takto argumentují.
Jsem terapeut, který věří, a svou víru si dennodenní zkušeností ověřuje, že mimo mizivou část lidí, kteří jsou nějak víc handicapovaní, většina lidí má možnost se rozhodnout, co je pro ně nejlepší, schopnost toho dosáhnout a nepotřebuje k tomu nějakou vnější cizí sílu či moudrost. Stačí ji schopnost se učit od druhých, úspěšných, těžit ze svých zkušeností a používat rozum a cit. Většina lidí je schopná nést za svůj život odpovědnost. A žádný stát, nebo intelektuál rozhodně neví lépe, co ten za svůj život odpovědný jednotlivec potřebuje, než ten jednotlivec sám.
Každému, kdo se mě v životě pokusil se přesvědčit, že ví lépe než já, co potřebuji a že není v mých silách něco změnit, jsem odpověděl jen jedno: „Uvidíme.”