Všichni píší provokativní texty, všímají si nepravostí, nabádají k pravostem, hrozí se zániku demokracie, rozkradení státu, a já si pořád píší o holkách s hebkou pletí a dlouhýma nohama, jako měla moj
Všichni píší provokativní texty, všímají si nepravostí, nabádají k pravostem, hrozí se zániku demokracie, rozkradení státu, a já si pořád píší o holkách s hebkou pletí a dlouhýma nohama, jako měla moje druhá manželka Alena. Nebo třetí Petra. Asi to bude věkem. Dnes jsem zrovna koukal na jednu, tak 180, dlouhé nohy, tmavé vlasy, prsa tak číslo tři, či jak se dnes číslují? Šla, řekl bych knižním jazykem, velmi vláčným krokem, neměla podprsenku, krásně se ji houpaly, oči sem na ni mohl nechat. Tvářila se, jako by tam nikdo nebyl. Ale jak znám ženský, přesně věděla, kdo si ji a jak všímá.
Jo, taková ženská, když se povede, je na co koukat. Taky je o čem snít. Sny, i ty erotické patří k životu. Snad proto jsem nikdy si nic nezačínal s prostitutkami, abych si mohl snít, představovat a nakonec zjistit, že některé sny jsou splnitelné a dosažitelné. Při troše trpělivosti, dobré vůli a vytrvalosti.
Divila se Jana, alias „noční čtenářka” jak zní její chatová přezdívka, že se mi líbí Tom Waits. Bodejť by se mi nelíbil, stejně jako se mi líbí F. Villon, nebo Emily Dickinson. Mám rád takovou totální poesii, která jde na hranu, na dřeň života a přitom je o obyčejných věcech. O lásce, o zmatku v duši, o rozchodech, opouštění a zase nalézání. „Ženy odcházejí, ženy přicházejí.” Mé celoživotní heslo.
Nejsem vzor věrnosti ani stálosti, i když vlastně žádnou neopouštím. Ale pravdou je, že mnohé lidi opouštíme, dříve ještě, než je skutečně opustíme. Až mnohem později, čas od času zjistíme, jako jsem zjistil já, u některých bývalých lásek, že jsem je neměl nikdy ani v duši opustit, ani je nechat odejít, ale učinil jsem tak, a nesu za takové chování důsledky. Případně, některé jsem neměl do svého života vůbec pustit, natož se jich držet.
Tak, přežil jsem tyhle „rány osudu,” vzpamatoval se z toho šoku, který vždy přišel, vždy ty události probíhaly stejně. Ženy tutlaly do konce, že chtějí končit, aby nakonec skončily, některé, těch byla většina, čekaly, že se proberu, zlepším, budu prosit. Nikdy jsem neprosil. Tedy snažil jsem se mnohdy zachránit, co se dalo, ale nikdy se mi to nepovedlo tím očekávaným způsobem, takže jsem nebyl „úspěšný.” Mám chuť říci. „Naštěstí.”
Asi bych nebyl daleko od pravdy, kdybych ono „naštěstí” vyslovil, protože život mi nakonec ukázal, že každá je nahraditelná a věčná láska k jedné slečně, má svůj konec jako jako všechno stvořené v tomto světě. Někdy je vysvobozením z možných malérů takový rozchod. Miloval jsem kdysi jednu dámu, která se podobala, té o které jsem psal v prvním odstavci. Když jsem se nedávno dozvěděl o jejím nynějším způsobu života, kdy se během několika málo let propila do naprostého debaklu, říkal jsem si, že si vlastně o takový konec říkala. A já měl neskutečnou kliku, že mě opustila.
Mnozí lidé hledají příčinu závislosti ve špatné výchově, v nešťastném dětství, dalších podobných příčinách. Vůbec si neuvědomují, že se dost často jedná jen o projev obyčejné pýchy. Jako v tomto případě. Tady to byl jen projev neskutečné pýchy na vlastní chytrost, krásu a vzdělání. Neopatrnost a spoléhání na zjev. Do jisté míry ji dost dlouho díky tomu vzhledu a chytrosti procházelo, co by jiné neprošlo. Až nakonec, byl konec okouzlení a tím skončilo promíjení. Pád do propasti nezájmu byl hrozný a stalo se, co se někdy stává bývalým krásným ženám. Pád je neprobere, ale utvrdí v jejich pýše a odmítnutí skutečnosti.
Klasik, Villon tohle krásně říká v baladě někdejší sličné zbrojmistrové nevěstkám.
Holky, ta co před vámi tu sténá, co propukla v svůj nářek táhlý, je vyřazena a je cenná, tak jako mince, kterou stáhli… V podání klasikově, sice zbrojmistrová pochopila skutečnost, ale nesmířila se. Pokud taková žena opustí muže ještě před tím, než upadne do toho bahna, co se z něho nemůže díky své pýše a falešným představám o realitě, pak se dá říci. Prospěla mu.
Muži obecně těžko nesou opuštění, ženy se jim z toho důvodu, někdy skrytě, někdy otevřeně posmívají. Jenže nakonec, se ukáže, že pokud se jim posmívají, pak posměvačky nakonec dostihne karmanový zákon. Ten zákon, co říká: „Naše skutky se k nám vracejí.” Nebo jak říká západní moudrost. „Boží mlýny melou. Pomalu, ale jistě.”
Samo sebou i mne dostihly některé mé skutky. Ty dobré i ty méně dobré. Proto o tom tady píši jako o ověřené zkušenosti. Pravdou je, že většina krásných žen se nechová jako ona má bývalá láska. Smíří s se postupně s realitou života, smíří se s tím, že už nemají díky vzhledu vše, co kdysi, najdou jiné hodnoty, jednoduše dozrají. Ti co nedozrají, žijí v pekle rozdílu svých představ a skutečnosti. Tohle peklo, kterým si musíme čas od času projít všichni, je stále všudypřítomné a stále čekající.
Tak, nechám být bývalé krasavice na pokoji. Ony to mají stejně těžké, jako bývalí seladoni, co si mysleli, že jim patří svět a nakonec se ukázalo, že jim nepatří vůbec nic a zůstává jim jen blbá pověst. K blbé pověsti, některým hrozí dokonce trestní stíhání. Jestli se mi něco v poslední době opravdu líbí, tak to, že na některé lidi skutečně dochází. Z oblasti politiky i byznysu. Může mít někdo pocit, že se jedná o malé ryby, ale nemusí hned pršet, stačí když kape.
Bude-li kapat dostatečně dlouho, tak ti co jim někdy kapala střecha vědí, co takové kapání svede. Takže uvidíme. Zdá se, že platí ten výše zmiňovaný karmanový zákon. Zdá se, že některým lidem z politiky, byznysu i justice dochází trpělivost a stejně jako jiní občané, mají dost toho chaosu. Tak uvidíme. Nakonec jsem se té politice stejně úplně nevyhnul.