Požádal jsem svého kamaráda Tomáše Miřátského o napsání doslovu k nové knize, „Lidé a manipulace„kterou chystám vydat na podzim, tedy spíš na konci léta. Protože léto prý končí v 21 září.
Požádal jsem svého kamaráda Tomáše Miřátského o napsání doslovu k nové knize, „Lidé a manipulace„kterou chystám vydat na podzim, tedy spíš na konci léta. Protože léto prý končí v 21 září. Tomáš se toho zhostil s přehledem. Konečně jaký bych byl psychoterapeut, kdybych nedokázal odhadnout, kdo umí a kdo ne. Tomáš tedy zřejmě umí. Je novinář a jak sám píše ve svém doslovu. Stačí posunout význam a už je na manipulaci zaděláno. Mnou volně interpretováno.
S knihou jsem si pohrál, tedy bavil jsem se při jejím psaní, když mě jedna dáma poučovala co je to asertivita, stejně jako jeden nick, tvářící se jako chlap, v diskusi kopíroval texty z „Lidé a manipulace” a dokazoval mi, že tedy on by mě v té asertivitě porazil. Nechal jsem ho při tom. Nevím kdo to byl, protože kdyby znal mou definici asertivity, pak by pochopil, že mi nejde o vítězství, ale o to buď se domluvit a pokud se nelze domluvit, což se některých jedinců týče, pak sebou nenechat vláčet. Obé celkem ovládám. I z toho důvodu tu asertivitu učím. „Domluvit se a nenechat se vláčet.” Koukám, že jsem opět vymyslel nový slogan pro kursy.
Dnes, až dopíši tenhle blog, vytáhnu ze skříně stan, ruksak a spacák a podívám se v jakém je vše stavu. Stan naimpregnuji. Ruksak možná vyčistím a spacák, který volně ležel ve skříni rozbalený, neb je péřový a to se prý tak má, sbalím, lépe řečeno nacpu do obalu pro něj určeného. Tím jsou mé přípravy na cestu vykonány. Ty troje trenky a dvě trička do začátku, plus pár páru ponožek vyloženě stačí. Ty do ruksaku nacpu ve středu dopoledne až se probudím. Doufám, že se probudím později abych se řádně vyspal. Odlétám až k večeru.
Mapy, plyn, čelenku SIM kartu pro Británii, koupím na místě. Hlavně tu SIM kartu neb opravdu nemíním diskutovat jako loni s O2 o balíčcích, platbách etc. Bylo ta diskuse z mé strany sice úspěšná, ale velmi náročná a přispěla k mému psychickému vyčerpání před dovolenou. Ale ono se stejně zase něco bude dít, protože pořád se něco děje a muž, či žena musí být neustále připraven a bdělý.
S Petrou jsem včera aktivoval letenku, legrace bude, až si odletovou budu muset aktivovat někde v Británii, protože to mi Petra udělat nemůže, neb bude také na dovolené a budu muset najít internetovou kavárnu s tiskárnou. Aktivovat se prý dá jen sedm dní před odletem. Už se těším na to vzrůšo. No nemůžu si jen tak hezky pomalu v klidu pěšky cestovat. Taky se něco musí dít.
Holky v Anglii krásou neoplývají, tak aspoň trochu jiného vzrušení. Samotná bolest nohou není zas až tolik vzrušující. Vzrušující bude se zase domlouvat s domorodci, neb oni jakmile nabudou přesvědčení, že vládnu jazykem a já umím vzbuzovat pečlivě nacvičenými větami ono přesvědčení, tak spustí palbu řeči a budu je muset zase krotit s tím že je pochválím, jak skvěle anglicky mluví a požádat je o laskavost aby zlepšili výslovnost a zpomalili tok řeči. Ale myslím, že se jako obvykle nakonec domluvíme.
A když už jsem u té Anglie, dnes hraje s Německem. Moc bych ji přála aby postoupila, jenže zdá se že na Huny nemají. Zatím podle toho co předváděli. Už by si trochu té slávy zasloužili, čekají dost dlouho. Jenže jak už jsem řekl. Letos toho moc nepředvedli. Sleduji fotbal a přemýšlím kde a jak budu sledovat aspoň finále. Snad se poštěstí, jako se mi poštěstilo v roce 1994, kdy jsem na okružní cestě po Vlastech Českých, sledoval finále Brazílie – Itále v jednom internátu, kde jsem k vůli tomu přenocoval. A když neuvidím, aspoň budu sledovat na internetu on-line. Není to sice ono, ale pamatuji doby, kdy se finále MS v Chile přenášelo jen rozhlasově, protože tehdy ještě nebyly satelity, které dokázaly přenášet signál i na jiné kontinenty. Tohle přišlo o šest let později, kdy se takhle přenášela olympiáda v Mexiku v roce 1968. Moc pěkná olympiáda. Sice jsem ji viděl černobíle, ale byl jsem okouzlen tím technickým pokrokem.
Jo svět se mění nenápadně, jak kdysi napsal klasik českého humoru Jaroslav Žák. Nenápadně a stále. Dnes si stačí malinko zaplatit a už je možné sledovat televizi i na iPhone. Ale nevím jestli bych se chtěl na na fotbal dívat na tak malém displeji. A ještě kvůli tomu platit. Teď s edívám na fotbal na monitor, který má uhlopříčku 27 palců a zdá se mi zcela normální. Vlastně jsem nikdy televizi s větší uhlopříčkou neměl. Donedávna jsem sledoval fotbal bud na monitoru 19 palců a nebo na mrňavé televizi, kterou jsem si koupil v roce 1990. Už jsem se ji zbavil. Dal jsem ji i s seto boxem dceři na chalupu. Mám televizní kartu co se vejde do flashky i s tím seto boxem. Jo jo, svět se fakt z technického hlediska silně mění, ale lidé se zas tolik nemění. Tedy jestli vůbec.
Jak tak sleduji, na vztazích a emocích, vše zůstává stejně jako bylo před léty. V tom se lidé nezměnili, takže se klidně držím starých osvědčených způsobů a nemám potřebu vymýšlet ty nové. Co platilo před padesáti lety, platí i dnes. To vždycky jen nějaké zázračné třicetileté díte vymyslí neco „převratného a nového.” Sice tak nového, že už staří Řekové o tom psali pojednání,a le pokud se tomu dá patřičný anglický název, nebo aspoň se anglickému podobající, pak je o výdělek na nějaký čas vystaráno. Nových věcí, opravdu nových je skutečně málo v téhle oblasti.
Pokud je člověk přiměřený čas na světě, objevuje, že většina „novinek” už tu byla. Pod jiným názvem a propagovaná jinými lidmi. Všechny ty zázračně stravovací, psychologické jógové, zenové, bojové techniky. Podle popisů vypadá, že lidé je ovládající, jsou nadpřirozenými hrdiny. Podle filmů, není problém se vypořádat s deseti a více protivíky jen tak mezi snědením chleba k snídaní a kafem po snídani. Nakonec zjistí, že to není tak horké, že jsou lidé, kteří mají natrénováno, mají zrychlené reakce, ale pokud se dobře dívá i na takové mistry, jako je Jackie Chan, Steven Seagal a další, pak vidí, jak vše je naaranžované, protivníci nabíhají sice z různých stran, jeden po druhém aby mistr měl čas kopnout, udeřit nebo udělat chvat, kterým pošle protivníka na zem, případně jim rozbije zeď.
Ve filmu, nebo v knížce terapeut bezproblémově porozumí potížím jedince a dvěmi vhodně volenými slovy odstraní zásadním způsobem nadosmrti všechny potíže klienta.
Tak se to někdy v psychoterapii či podobných disciplínách předkládá. Častokrát jsem jako účastník terapie, později výcviku žasl nad tím jak terapeut či lektor umí číst myšlenky, umí odhadnout co se děje. Žasl do doby, než jsem se cíleně naučil poslouchat, jak druhého člověka, tak sebe sama. Naučil a zjistil, že se všechny ty „zázračné psychoterapeutické školy” bojová umění, meditační techniky se od sebe zas tolik neliší a všechny mají prostředky, které různí lidé s různou efektivitou ve svůj prospěch či prospěch klienta využívají.
V práci využívají a jsou-li dobří ve volných chvílích se mnozí, tedy většina co znám na celou terapii, meditaci, bojové umění s klidem vykašlají a mluví a chovají se nikoliv jako permanentní terapeuti, bojovníci nebo svatí muži, ale jako běžní lidé. A každý z nich občas promluví o neúspěchu, ale většinou jako běžní lidé mnohem raději o úspěších. Konečně pokud něco opravdu umí, úspěchů je víc než neúspěchů.
Protože trénovaný člověk v jakémkoliv oboru má jednoduše náskok, a trénovat se i přes občasné neúspěchy vyplatí. Nemusím být zázračný muž, ale je dobré umět. A pak vidět, že novinky nejsou novinkami, ale osvědčenými technikami, které začátečník zabalí no nového hávu a už se kochá svou neomylností. Ale on ho život a klienti především poučí. Případně protivník, který nedělá elegantní salta, efektní výskoky a jednoduše vás klidně a přímočaře kopne do kolena, do koulí a tím vás vyřádí z boje. Do kolena a do koulí je to hrozná rána.
A viděl jsem lehce opilého boxéra, který vyhrožoval kdekomu až u baru dostal ránu, že bar přeletěl a chrápal. Od kluka, co se nikdy nepral a jen měl za to, že mu ten dement nemá co osahávat holku. Bez výstrahy, bez poskakování se rozmáchnul, plaveckou prackou uhodil a bylo po boxování. Toho „letce” 3/4 hodiny křísili. Stěžovat si nešel. I tak někdy končí mistři. 🙂