Dorazil jsem s Martinem domu v pořádku a včas. Tedy neměli jsme
žádný čas určený, ale z mého hlediska to včas bylo. Cestou jsme se
Dorazil jsem s Martinem domu v pořádku a včas. Tedy neměli jsme
žádný čas určený, ale z mého hlediska to včas bylo. Cestou jsme se
ještě stavili v té v minulém blogu zmiňované Blatnice, jen jsme do
ní vjeli. Na návsi otočili, ukázal jsem Martinovi, kde jsem bydlel,
pár domů, u kterých jsem si pamatoval kdo v nich bydlel a zase jsem
vyjeli druhou stranou a pokračovali dál a dál.
Spalo se mi doma špatně. Nejen, že bylo vedro, ale odvykl jsem.
Ty postele na kterých jsem spal, myslím celkově třikrát, byly
pohodlné asi jako ta zem na které jsem spal ve stanu, takže, příliš
pohodlí najednou škodilo. Ráno ale přišla má láska, tedy probuzení
bylo příjemné. Přála si obilnou kaši, namlel jsem v noci pšenici,
namočil s rozinkami a vystaráno. Ruksak jsem ještě nevybalil. Napřed
jsem vyřídil důležité věci, jako platby, abych neměl potíže, pak
jsem hledal jednu platební kartu, o které jsem si nebyl jistý,
jestli sem ji sebou vzal, nebo ji cestou ztratil. Ukázalo se, že
neztratil, ani nevzal.
Při hledání jsem našel jiné důležité věci, jako kartičku
pojištěnce, o které jsem se domníval, že jsem ji také ztratil. Ne
ne, jen založil mezi papíry. Platební kartu jsem našel zase v kapse
džísky. Uf to bylo radosti z obojího. Ušetřil jsem si vyřizování
nové karty, jak platební tak pojištěnce.
Mám rád komentující typu:
,Ja myslím, že již není co vymýšlet…že to stačí…a, že to
sedí jak zadek na hrnec….jinak vyzyvatel je tvrdé y, nebo,
že by zívali, když Vás vyzývali…já vím z Vaší strany to byl určitě jen překlep… 😀
Kteří napřed mají
poznámky o mindrácích, pochopitelně mých, aby vzápětí prokázali svůj
mindrák. Řeknu to takhle, aby to pochopil i ten komentující. Když mi
někdo řve do ucha, okopává mě, nebo jiným podobným způsobem omezuje
moji svobodu a já se proti tomu ohradím, nejedná se o projev
mindráku. Ale čistě jen o nelibost z toho, že se někdo neohlíží na
druhé. Asertivně, nebo méně asertivně se prostě lidé takovému
chování vymezí, protože nemají povinnost některé věci a chování
trpět.
Ovšem, pokud někdo v blogu, komentuje vyprávění druhého, třeba
tím, že už se musí vymezit, proti nebo lépe řečeno nepozastavit se,
jako zde: ale dnes mi to již nedá se nepozastavit nad tím jaký
jste šampion… dnes opět vzpomínka na rvačku v Jaroměřicích
a opět, jak jinak, jasné vítězství na body nad dvěma
místními šampiony… pak mě sice může obvinit z toho, že
když vzpomínám na události tohoto druhu, že mám mindrák, ale zřejmě
mu nedochází, že pokud mu něco takového vadí, podobně jako neúmyslný
překlep, na který upozorní, pak projevuje mindrák. Na druhých nám
vadí, vždy a nejvíc naše chyby. Mám-li hrůzu z chyb, pak se můj
mindrák projeví přesně tím, že ty druhé na jejich chyby upozorňuji,
navíc, ještě s cílem vyhrát.
Tito komentující, které mám opravdu rád, se svými osobními útoky
chovají přesně podle pravidel internetové diskuse, zůstávají
anonymní, aby nemuseli čelit jako konkrétní lidé, konkrétním lidem,
se chovají právě jako ti málo sebevědomí lidé. Lidé plni mindráků.
Jednou jim vadí, že se někdo nedá mlátit, protože to zřejmě podle
nich to svědčí o jeho agresivní povaze. Jindy jim vadí zase jiný projev sbevědomí, protože ti sebevědomí, nejsou skromní podle jejich představ. Vůbec neberou v úvahu, tedy
nechtějí brát v úvahu okolnosti, nebo je neznají. Dá se díky těm
útokum ledacos ukázat, nebo se aspoň pobavit tím, jak
„hrdinové,” co si netroufnou ani podepsat, protože co
kdyby to na ně někde prasklo, se tady chovájí jako suverén. A mluví
o mindrácích druhých.
V životě se sami většinou nikam nepustili, takže ani nevědí, jaké
jsou třeba vztahy na vesnicích, jak se tam lidé chovají k nově
příchozím. Každá vesnice má svého šampiona. Ne ani tak toho
skutečného, ale toho, který si myslí, že jim je. Tihle šampioni mají
většinou potřebu za přihlížení místních, dát najevo nově příchozím,
přistěhovalým, kdo je tady pánem.
Prošel jsem v životě hodně vesnic jako pěší poutník a bylo mnoho
těch, kde jsem si dal v klidu v hospodě něco k jídlu, a mnohokrát se
objevil někdo podobný těm dvou „šampionům”.z Jaroměřic.
Život a okolnosti mě naučili, že buď se naučím bránit, bránit
efektivně, nebo budu bit, jen proto, že někdo mě má chuť zbít.
Případně urážet, obtěžovat a atd. Nikdy, mimo jednou, kdy jsem byl
napaden zezadu sokem v lásce v jedné vesnici u Znojma se mi nestalo,
že bych se neubránil.
Většinou jsem se nejen ubránil, ale i zlikvidoval atak. Fyzický i verbální, mnohým jsem díky svým znalostem předešel. Na tuhle
skutečnost jsem celkem hrdý, stejně jako jsem hrdý, že jsem prošel
pěšky velký kus světa, čeho jsem dosáhl v životě i přes mnohé
nepříznivé podmínky a pokud s tím, někdo má problém, pak je to
přesně stav mysli, který vyjadřuje jeho mindrák. Mindrák soudců a
hodnotitelů spočívá v malé sebeúctě, tím pádem potřebují mít někoho
vedle sebe, kdo má ještě menší sebeúctu. Pak jim stačí sebemenší
chyba, aby mohli s posměchem ukázat na ty druhé a říci. „Jsi
zcela nedokonalý a hloupý. Dokonalí a chytří jako já, nedělají
pravopisné chyby, neperou se, nechovají se takhle. Nepíšou
tohle.” Sdělují tyhle „pravdy” těm druhým,
způsobem, který se zdá být chytrý, vtipný, mnohdy pod rouškou
„legrace” za tu se přeci nikdo nemůže zlobit.
Několikrát lidé v komentářích vyslovili nějaký blud, udělali
chybu, mylné vyjádření. Podle reakcí na tyto chyby se dá vydedukovat
jakou kdo má asi z komentujících míru sebeúcty. Byly doby, kdy jsem
dost na komentáře odpovídal, už se tak neangažuji, většinu těch
osobních útoků nechávám být, občas se mi hodí k tomu, že napíši
blog, který má vlastně původ v touze po dokonalosti. Touha po
dokonalosti velmi omezuje komunikaci mezi lidmi. Jestliže se setkáte
s člověkem, který chce být dokonalý, pak většinou se jedná o
nejistého člověka, který touží po uznání a obdivu. Občas se jim ho
dostane, ale málo. Mnohem více by se jim ho dostalo, kdyby si
dovolili i třeba chybu.