Dostal jsem dnes nabídku v Bille, kde jsem byl nakupovat, jakou jsem ještě nezažil. Vážil jsem ovoce a zeleninu, když mě oslovila pohledná dáma středního věku.
Dostal jsem dnes nabídku v Bille, kde jsem byl nakupovat, jakou jsem ještě nezažil. Vážil jsem ovoce a zeleninu, když mě oslovila pohledná dáma středního věku. Zeptala se mne napřed jestli jsem ten, koho občas vídá v televizi. Přisvědčil jsem, zaradovala se. Pak se zeptala zda jsem psychiatr. V tom sem ji zklamal. Ale pokračovala dotazem, zda bych byl ochoten udělat něco pro jejího muže, který žije v domnění, že je Ďábel. Vysvětlil jsem ji, že nejsem psychiatr a netroufnu si ani na exorcismus, kterým se zabývá někdo jiný. Že zřejmě její muž potřebuje medikaci, nebo pokud je věřící, tak exorcistu, ale spíš jsem pro toho psychiatra. Naléhala, že je to k nim kousek, že mi dobře zaplatí. Nepřijal jsem její nabídku a tak zklamaně odešla.
Přemýšlel jsem jak se těžko žije lidem, kteří mají člena rodiny postiženého psychózou a hledají pomoc kde se dá. Třeba i u mne. Rád bych ji pomohl, ale na tohle jsem si skutečně netroufl, ač si troufnu na mnohé. Dostávám v poslední době zajímavé nabídky. Psát do internetového ženského časopisu, vymýtat Ďábla, léčit ambulantně dvacetiletou toxičku, která zcela bezohledně okrade rodinu, vynadá matce do krav a kurev, pokud ji nehodlá dát peníze na drogy. A další. Je toho víc. Ale nehodlám se přetěžovat a protože jsem toho měl v poslední době víc než dost, zatím jen píši pro ten internetový časopis.
Dostal jsem šibeniční termín do pondělí dodat text o mé knize „Lidé a manipulace, popsat zhruba, co to manipulace je, jak ji čelit v rodině nebo ve vztahu a kdy a jak kdo manipuluje. Stihl jsem to za hodinu a odeslal text. Uvidím jak bude pokračovat spolupráce. Aby toho nebylo málo,nakonec se na mne obrátil s prosbou jeden člen abíčkovské komunity o poskytnutí informací jak se chovat v rodině. Líbilo se mi, že mi dal najevo, že s mými blogy na abíčku nesouhlasí, protože si myslí, že na linuxový server nepatří, ale vlastně díky tomu, že na abíčko píši, uvědomuje si, že má možnost dostat informace. Protože mě považuje za profesionála. Těší mě takové uznání. Dostal ode mne číslo a skype a pokud se ozve, ozve se a můžeme spolu najít nějakou cestu jak se dostat z potíží, které zrovna má.
Takže nakonec se držím ve volném čase jiné zábavy. Našel jsem na tomhle linku OpenIndiana stáhnul, vypálil a naistaloval. Potěšilo mne, že vlastně OpenSolaris pokračuje pod novým názvem a starou licencí. Komunita se nedala odradit rozhodnutím Oracle o skončení podpory OpenSolarisu a jede se dál. Našla se cesta. Byla ochota ji hledat. Zatím mám to distro hodinu, nainstaloval jsem si GVIM a další potřebné aplikace a uvidím, jak bude chodit. Desktop je samozřejmě Gnome, jak už bývá u Solarisu zvykem, protože nic jiného než OpenSolaris to není. Ale nějak jsem si na Gnome u Solarisu zvykl.
Mám rád lidi, kteří se nevzdávají, zkoušejí hledat nové cesty, nové postupy. Mám rád lidi, kteří moc nenaříkají na nepřízeň osudu, nedají se manipulovat bolestíny, kteří hledají jen chyby. Ať se to týče čehokoliv. Má-li někdo za to, že má mizernou životní úroveň, mizerný osud, co mu brání si ho zlepšit? V pátek jsem na Józe s pacienty chvíli diskutoval o tom, že Židé mají krásné pořekadlo. „Malý kšeft je také kšeft.” Já dodám parafrázovaně: „A malé zlepšení je také zlepšení.”
Bylo to sice v souvislosti s relaxací, protože mnozí očekávají okamžitý výsledek, který odstraní všechny jejich potíže. Argumentoval jsem jim tím, že pokud deset minut odpočívají a relaxace není nic jiného než řízený odpočinek, takže pokud odpočívám, tak s velkou pravděpodobností se můj stav zlepší. O málo, ale zlepší. Ony ty změny k lepšímu stejně přicházejí postupně. V relaxaci, v OpenIndiana, Linuxu, nebo ve státní správě. Očekávat, že se najde zázračný recept, jež vyřeší všechny potíže patří k výsadě mládí. Starší už vědí, že nic se nejí tak horké, jak se uvaří. Někde jsem četl, že se našla cesta jak zamezit tak razantnímu zvýšení cen elektřiny. Myslím, že se tohle dalo čekat, to by položilo každou vládu, která by něco takového dopustila. Holt někdy musíme napravovat chyby a platit dluhy, které jsme neudělali. Jednoduše se nás nikdo neptá jen žádá nápravu.
Reformy budou, myslím, že jsou nutné a potřebné, šetřit se musí, opasky si také asi jako společnost na nějaký čas utáhneme, konečně krize vždy přinášejí utažení opasků, snížení životní úrovně, aby se ona krize využila k tomu jak najít cestu ven a zlepšit díky krizi, jak životní úroven, tak třeba mezilidské vztahy. V krizi je vždy vše vypjaté, vše se zdá v nedohlednu, jako něco co nikdy neskončí, nikdy nemůže být lépe. Nakonec se v jistém okamžiku stane „zázrak,” zázrak, který odstartuje zlepšení. Z ničeho nic, pomalu neznatelně se lidem zlepší nálada. Třeba díky té relaxaci. Člověk z lepší náladou má víc víry a s vírou přichází i naděje na lepší časy. Už samotné očekávání v takové chvíli je zlepšení.
Škarohlídi a věční nespokojenci sice nikdy žádnou naději nemají, ty vidí vždy jen katastrofu, žijí v přípravách na katastrofu, ale katastrofy se zas až tak často nedějí. Myslím ty skutečné katastrofy. To že jsem pár let měl peníze jen na alimenty a základní potřeby, protože jsem začínal s terapii a pokud jsem si chtěl mírně polepšit, musel jsem najít možnost, jak zůstat u terapie a přitom si něco málo vydělat navíc. To také nebyla katastrofa. Nakonec se tenhle způsob ukázal jako cesta z finanční krize, kterou jsem několik let prožíval, na kterou jsem od svých patnácti let vlastně nebyl ani zvyklý, protože jsem dokázal vždy vydělat peníze abych jich měl dost.
Jenže po čtyřicítce jsem musel postupně změnit způsob, neb staré recepty zas tolik nefungovaly. Ale v momentě, kdy jsem objevil první, začal jsem z mnohem větší vírou hledět do budoucnosti a kupodivu se zlepšily i moje vztahy a moje pracovní výkonnost. Ne nijak závratně, leč postupně se vše lepšilo. Ale rozhodně ty roky „chudoby” mi prospěly. Naučil jsem se hospodařit lépe než předtím s penězi a naučil jsem se právě tomu, že malý kšeft je také kšeft. Ještě mě tak napadlo, když o té paní z Billy přemýšlím, že možná vlastně díky té mé informaci, se dozvěděla, že než zázračný léčitel, jak mě asi vnímala, protože mnozí lidé, když někoho vidí v televizi jsou ochotni věřit, že ten člověk má nadpřirozené schopnosti je lepší odvést muže k psychiatrovi, který dokáže díky medikaci a díky třeba později, případně současně psychoterapii, postupně zlepšit stav jejího muže. Někdy lidé potřebují takový impuls aby udělali co je třeba.
Poslední kapka se tomu říká. Pochopí, že nejsou zázračné recepty, ale jen pouze dlouhodobá. Leckdy úmorná práce. Práce co přináší postupné výsledky, které dávají naději na zlepšení. Osobní úsilí a ochota čekat až ovoce úsilí dozraje. Revoluce nechat revolucionářům. Líbil se mi jeden komentář pod jedním blogem a nedá mi abych jej zde neocitoval. Komentář napsaný v souvislosti s panem Kellerem.
Jo jo. Co na tom, že se všichni včetně „chudiny“ mají čím dál tím líp. Hlavní problém lidstva je, že někdo hromadí kapitál, a bohatne rychleji než ti chudší. Ono nestačí, že skoro všichni se „absolutně“ mají líp. Ono nám má vadit, že se všichni mají „relativně“ hůř oproti nějaké „elitě“. Autor komentáře Sigma.
Ano nespokojenci manipulují tím, že někdo má víc než všichni a nevšimnou si, že přes všechno, že ti co mají o tolik víc, ia nikdo jim to nevezme a nerozdělí mezi „potřebné”stejně všichni se mají lépe než se kdy měli. Ale takový je život.