Napsala mi Miluška. Miluška byla před víc jak dvaceti lety milé, krásné děvče, co ke mě chodila na Jógu.
Napsala mi Miluška. Miluška byla před víc jak dvaceti lety milé, krásné děvče, co ke mě chodila na Jógu. Do klubu „Z.” To „Z” znamená „zdraví,zralost, odpovědnost.” Miluška byla z těch děvčat u kterých se krása snoubí s laskavou tváří a často dostávají přezdívku „Sluníčko.” Grafička s velkou vnímavostí a citem. Vždycky jsme měli k sobě blízko, snad právě proto, že já jsme ten kovbojský typ a ona citlivá duše s velkým porozuměním. Nakonec vše skončilo svatbou. Já si bral Petru a ona nám byla společně s Honzou Luterou za svědka na svatbě. To bylo v červnu 1989. Později se události daly do pohybu, manželství dlouho nevydrželo, já jsem se opět vydal do světa a po čase jsem zakotvil v Praze. Asi dvakrát jsme se náhodně setkali, ale nebylo moc času.
Až včera. Další tvář a další jméno se vynořilo z prohlubně času. Pochopitelně k tomu přispěla televize. Psala mi, že se směje ještě teď, když si našla můj web a blogy a padl ji zrak na název „Čubka po pravici, čubka po levici.” Prý jsem to celý já. Jasně, nikdo nepřekročí svůj stín a mě jednoduše ty názvy napadají. Jak to vypadá, budu se muset vydat do Děčína a setkat se s některými lidmi. Ne se všemi, protože ne se všemi si mám co říct, ale s takovou Miluškou a ještě několika kamarády zcela určitě. Vedl jsem jogová cvičení asi šest let. Prošlo jím dost lidí, převážně žen a na většinu se už nepamatuji. Nepoznal bych je kdyby mě potkaly a zřejmě bych byl v rozpacích, kdybych s nimi měl strávit víc než několik minut na obvyklé fráze.
Hlavně u žen mám potíže. Pamatuji si je jinak a dělá mi potíže je vidět dnes. Zestárlé. Raději na ně vzpomínám jak vypadaly tehdy. Většinou chodily na jógu krásné, chytré ženy, které hledaly nějaký smysl. Bylo s nimi dobře a rád jsem se pohyboval v jejich společnosti. Byly sice i takové, které mi zazlívaly mou slabost pro krásné ženy, neměly mě moc rády, pro to že jsem se krásným ženám skutečně nevyhýbal, to nedělám ani dnes, ale těch byla menšina. S většinou jsem vycházel náramně. Mezi ně patřila právě Miluška. Rádi jsme ji s Petrou chodili navštěvovat a je zajímavé, že na ni nikdy ta superžárlivá Petra nežárlila. Na všechny ostatní ženy zcela spolehlivě.
Žárlivých scén jsem si s Petrou užil. Což při jejím vzhledu a její inteligenci bylo pro mne tehdy nesrozumitelné. Až později jsem pochopil, co jsem tušil, že krásné ženy mají občas strach, že nebudou dost krásné, jsou nejisté. Na jednu stranu vědomí své krásy, na druhou, strach z její ztráty. Ale u Milušky to bylo nějak jinak. Tady i Petra podlehla tomu kouzlu.
Podobně jako s Miluškou od devadesátých let minulého století, kdy jsem odešel pracovat do Prahy, přestože jsem ještě víc než deset let měl byt v Děčíně, jsem postupně ztrácel kontakt s většinou lidí, kteří pro mne byli v osmdesátých letech hodně důležití. Ať to byli lidé z katolických rodin, které se scházeli různě po bytech, kam mě zavedl Honza Lutera, nebo lidé z terapie a z klubu „Z” případně kamarádi plavci, nakonec se mi v poslední době ozvali dva. Petr Novák a Míra Řach. Ani jeden stejně jako já už nejezdí. Plavecká sláva skončila. Mnozí časem udělali to co já, opustili bort a šli hledat štěstí jinam, mnozí odešli do zahraničních firem pokračovat v zaměstnání, které někteří dělali od svých patnácti let. A někteří už nejsou mezi námi. Inu svět se mění nenápadně.
Byla to zvláštní doba ty necelé dva roky, co jsme strávil ještě u plavby po roce 1989. Vrátili nám z osobního posudky, které na nás psali velitelé plavidel. Někdy to bylo zajímavé čtení. Komunisté najednou se tvářili, že vlastně ani komunisty být nechtěli, ale co jim zbývalo? Spousta přátelství s e rozpadla právě, když si lidé o sobě přečetli, co na ně napsal ten, kterého považovali za přítele a naopak. Měl jsem kapitána, co mi dával najevo, že mě nemá rád, jezdil jsem u něj dva roky a když jsem četl od něj posudek, byl jsem překvapený, že o mne psal jako o spolehlivém, pracovitém člověku. Nebyl můj kámoš a nebyl ani svině. Také nebyl komunista. Jako jeden z mála kapitánů. Měl jsem s jedním takovým bývalým komunistou dlouhou debatu. To když mi řekl. „Musel jsem vstoupit, když jsem chtěl dělat karieru a děti aby šli studovat.” Odpovědě jsem mu. „Bylo dost těch, co nevstoupili, děti jim studovali a možná čekali o něco déle, než ty, ale nakonec se dočkali. Tak mi tu nebreč, já jsem také do strany nevstoupil a přesto žiju.”
Byl jsem mladý, rád na své mládí vzpomínám, protože od té chvíle, co jsme odešel z domova jsme si žil po svém a zažil jsem spoustu hezkých chvil, potkal mnoho zajímavých lidí, ale ta doba byla právě blbá v tom, jak zvláštně rozdělovala lidi, právě z toho důvodu, že člověk mohl být slušný, pracovitý, leč se na něj nesmálo tolik štěstí jen proto, e neměl správnou živnostenskou rudou knížku. Také dost bylo strachu mezi lidmi. Skoro dvacet let dospělého života jsem strávil mezi lidmi, kteří se někteří báli, kteří pro karieru udali kamaráda, kteří byli na místech, kam by se dnes v privátní firmě nikdy nedostali. V tomhle, pokud mohu porovnat je dnešek mnohem mnohem lepší.
Měl jsem se v osmdesátých letech za totáče lépe než v devadesátých. Měl jsem víc peněz, nemusel jsem je tolik počítat a přesto jsem nikdy nezatoužil po návratu těch starých „zlatých časů.” Svoboda mi byla a je víc. Už jen to, že jsem se musel bát, aby mě někdo neudal, že chodím na shromáždění věřících mimo kostel. To byl jeden z velkých prohřešků proti režimu. Lidé se scházeli aniž by měli zájem o něco víc, než být spolu, popovídat si o věcech, které je zajímali a nebýt pod věčným dohledem. Fakt je, že ne každý se do té společnosti dostal a je fakt, že mezi námi rozhodně nebyli komunisté. Ani bývalí. I tohle bylo považováno za destruktivní činnost. Nebo chodit do kostela, se u plavby také moc nenosilo. Sice byla deklarovaná svoboda vyznání, leč jen deklarovaná. Já chápu, že pro ateisty je tohle nedůležitý detail, ale ona ta svoboda je jednoduše nedělitelná. Buď ji člověk má, nebo nemá. Ve všem.
Tak jsem se od krásné Milušky dostal k politickému vzpomínání. Pamatuji se na svůj udiv, když jsem zjistil, že její muž je okresní prokurátor. Manželka okresního prokurátora chodila na psychiatrii, kde se jako na jediném místě v Děčíně cvičila Jóga. Tam to prošlo, nikde jinde. Naprosto obyčejné setkání lidí se zájmem o východní filozofii se muselo konat na psychiatrii. Skupinová terapie se směla provádět jen tam a vlastně jako jediné místo na okrese. Pod rouškou doplňkové terapie, kterou schválil okresní psychiatr. Veškeré klubové dění muselo přikrýt zdravotnické zařízení.
To by se dnes ti chlapci a dívky, co tak rádi píší o STB praktikách, nebo fašistech divili, co bylo možné pod rouškou „socialistické demokracie.” Z toho důvodu jsem tak citlivý na všechny ty politicky korektní, na všechny ty multikulturalisty, regulátory, co by po záminkou spravedlnosti, regulovali, omezovali, svobodu slova, svobodu podnikání a jiné podobné omezení. Kamery na ulicích je docela sranda proti tomu jestli někoho vyhodí ze školy za to, že propaguje na tričku ty nesprávné a nezdravé, protispolečenské názory. A k tomu pomsta režimu za předky, kteří neměli správný společenský statut. Další podobné lahůdky. Ne nijak se nebojím ani tak návratu komunistů, ale spíš těch, co by zase chtěli určovat co je správné a co je nesprávné. Není jich tak málo v dnešním světě.