Po dlouhé předlouhé době jsem vyrazil na nákup oblečení. Sám, bez nikoho. Přesně řečeno na nákup džín. Rozhodl jsem se že si koupím wranglerky.
Po dlouhé předlouhé době jsem vyrazil na nákup oblečení. Sám, bez nikoho. Přesně řečeno na nákup džín. Rozhodl jsem se že si koupím wranglerky. Loni jsem si koupil košili a teď mě napadlo, že by kalhoty neškodily. Wranglerky sem si poprvé koupil někdy v roce 1976 při své druhé nebo třetí cestě do Hamburku. Dnes stejně jako tehdy před víc jak třiceti lety to bylo jednoduché. Zašel jsem do butiku, koupil, zaplatil a vypadl. Tedy jsem si je napřed zkusil, chtěl jsem klasické. Slečna vybrala. Byla to také blondýna. Stejně jako před třiceti lety se zeptala na číslo, řekl jsem ji kolik mám v pase, zkusil, padly a bylo. Ještě jsem si koupil pásek. Byly drahé, vím, že jsem si vlastně koupil jen značku, která reprezentuje luxus, a v běžném obchodě bych měl dvoje za ty peníze. Jak kalhot tak pásků. Ale nějak mám chuť si v poslední době dopřát luxus. Stejný pocit jako před třiceti lety. Sice za ty peníze co jsem tehdy za ně dal bych u Žida měl také troje, ale přeci jen kvalita těch od žida se srovnat s tou kvalitou nedala. Měl jsem je dost dlouho. Samosebou jsem je střídal s těmi od Žida, ale přeci jen.
Cestou domů jsem vzpomínal na jedno kino v Děčíně. Ono to vlastně nebylo ani kino. Napřed to byla hospoda, pak to bylo něco jako klub, kde se v sobotu promítaly za korunu filmy. Místo sedadel židle v řadách, kamna na uhlí, ale filmy tam na tehdejší dobu byly parádní. Tam jsem poprvé viděl svůj první western, kovbojku jak se tehdy říkalo. Byl to velmi slavný film, jmenoval se v „V pravé poledne.” Hrál v něm Gary Cooper a Gracy Kelly. První western po válce k nám dovezený. Tak mě to napadlo v souvislosti s těmi džínami. Tehdy se tomu říkaly texasky a já jsem ani pořádně nevěděl jak kovbojové vypadají. V tom filmu jich moc vlastně nebylo. Ale napětí měl, ještě když jsem jej viděl po letech už jako dospělý ocenil jsem jak v něm bylo krásně stupňované napětí až do závěrečného vítězného souboje. Krásný film, krásná muzika a dodnes si pamatuji jak jsem ho jako dvanáctiletý hltal. Tam začalo moje okouzlení westerny. Literárními i filmovými.
Podobné kino bylo v Býnově. To už víc vypadalo jako kino, ale měli tam ve zvyku přikládat zrovna v tom nejnapínavějším. Tam jsem také viděl několik zajímavých filmů. Stejně to bývala krásná doba. Před kinem jsme se scházeli. Nejlíp to šlo před Kotvou. Sněžník byl sice větší, hezčí, ale Kotva byla klasičtější. Mládež se scházela, tam se domlouvali schůzky, koukalo se po holkách. Sněžník, Labe a Kotva měli číslovaný sedadla, takže si nešlo sednou vedle holky co se mi líbila. To v Narexu na Kamenický a Býnově šlo. Jenže, zmizely. Zůstaly pohodlná multikina, Ale stará kina, kde jsem kupoval lístky do poslední řady na balkon v Kotvě a Labi, abych se mohl nerušeně líbat ze slečnou, kterou jsem do kina pozval byly prostě nej…
Stárnutí má výhodu, že pozlacuje. A dnes ti co jsou mladí, jednou také budou vzpomínat na ty stará milá multikina, která možná jednou zmizí, stejně jako zmizely ty kina co jsem znal, podniky kam jsem chodil tancovat, balit holky. Bylo to sice za totáče, rozhodně nebylo tolik možností zábavy, ale stejně nemám pocit, že jsem se nudil, nebo, že jsem nějak strádal. Poslouchali jsme muziku, co pašovali šífři, pak jsem ji sám pašoval. Hodně jsem četl, toulal se po kraji a snil jsem o vzdáleném světě, který se zdál nedosažitelný. Poslouchal jsem cestou v tramvaji útržkovitý rozhovor maminky s dcerou, když ji vysvětlovala, jaký byl problém, někam vycestovat. Jak se za ni závodní organizace musela zaručit, že se vrátí. No nemá smysl vykládat dětem, kteří si neumějí ani představit, že by je na hranici zastavili, že vycestovat za hranice byl kumšt a riziková záležitost pro zbývající členy rodiny. Ono už to začíná být vzdálené i dnešním čtyřicátníkům. A je to dobře.
Utekl ten víkend, ale odpočinul jsem si. Hrál jsem si PC, psal a ani na nic moc nemyslel. Sice dnes večer jsme měl konzultaci s párem, co se „chce rozejít.” Jenže lehce to dramatizují. Chtějí si pořád něco vyříkávat. Moc jim to nejde. Vždy se jen zhádají. Tak jsem jim dal bobříka mlčení. Dámy jsem se zeptal jestli na rozchodu trvá? Trvala a plakala. Moc ji to odhodlání nevěřím. Bude pro ně lepší se nějaký čas nevidět, možnosti k tomu mají a třeba je něco rozumného napadne. V tom odloučení. Náročná hodina. Chápu, že je pro ni těžké skousnout, že místo na seminář partner odešel na hotel s milenkou, ale nedala si říct, chtěla znát pravdu, a teď si s ní neví rady. S tou pravdou. Tak dlouho jej podezřívala, až jí podezření vyšlo. Tak dlouho prohledávala mobil, až našla. Inu, když chce někdo mermomocí znát pravdu, tak ji má. Jen pak zjistí, že by ji radši neznal.
Říkám ji. „Fajn, skončila jste, chcete se stěhovat, tedy odcházíte a ještě chcete aby se váš partner netvářil jak se tváří.” Zvláštní požadavek. On se tvářil nešťastně a a skoro plakal. Chtěla si ho vychutnat a jak si ho vychutnávala, tak jí bylo hůř a hůř. Takže jsem se mezi ně položil, nechal je vyplakat oba a poslal jednotlivě domů. Aby se nehádali cestou. On si dá na nějaký čas pohov jinde, ona se může pomalu stěhovat, což je pro ni v tuhle chvíli velmi těžko přijatelné, takže ji nechám aby si tu představu vychutnala a uvidíme. Ach jo. Možná, že i on a ona přijdou na to, co je důležité dřív než dojedou domů. Na rozloučenou jsem jim řekl. Hlavně jí. „Jestli se chcete usmířit, tak jeďte spolu. Jestli ne, rozdělte se a chovejte se jako lidé co k sobě už nepatří.“ Paradoxní intervence.
Sice zůstala, čekala až odejde, aby se mě nakonec ještě ptala: „A to mu mám zase jako odpustit? Po kolikáté už?” Pokrčil jsem rameny a ujistil ji, že chápu její rozhořčení a že docela se nedivím, že to nechce snášet. A doporučil ji ať se tedy smíří s tím, že na její místo, až se z toho partner oklepe, přijde jiná. Nebyl jsem v tu chvíli obdivován. Ale jestli ji od toho rozhodnutí, které ona sama cítí jako hloupé něco zastaví, tak jedině představa, že přijde jiná. To ji nebylo ani trochu milé. Ale ona ví nejlíp co chce a co je pro ni dobré. A jestli se nemýlím, tak to může dopadnout dobře. Nakonec přišla s ním i když neměla přijít. Tak asi cítila potřebu. Jo jo. Nešťastné lásky. Co je zajímavějšího než Italská láska?