Byli dva. V uniformě. Policejní. On byl jeden. Měl asi tři promile v krvi, 170cm a kolem šedesáti kilo.
Byli dva. V uniformě. Policejní. On byl jeden. Měl asi tři promile v krvi, 170cm a kolem šedesáti kilo. Tři promile a zlost na policejní sbor, to vše dohromady mu dávaly pocit, že Tichý oceán je louže, co mu není ani po kolena. Mumlajíce něco o „zkurvených policajtech,” který je nutný zmlátit, se k nim přiblížil. Rozpřáhl se a uhodil. Netrefil a gravitace ho zradila. Upadl, zvedal se skoro rychle. Asi hodlal pokračovat. Ti dva nelenili, sice na rohu Perštýna a Husovky klábosili s děvčetem. Než se zvedl, jeden z policajtů si stačil bleskově sundat blůzu a čepici, podal obé děvčeti, chytil bojovníka proti policejnímu útlaku za vlasy, srazil na zem, sedl si na něj, druhý v poklidu sundal pouta z opasku.
Zkroutili mu ruce, nasadili „Naše-Vaše.” Jak jim zasněně říkávali mí kámoši, co je občas nosili na zápěstí. Zvedli ze země a vlekli do auta. Při tom tomu chudákovi spadly boty z nohou. Litoval jsem že jsem nestačil zapojit kameru na mobilu. Krásný pohled. Dva policajti vlekoucí zadrženého, za nimi cupitající kráska s vlasy do pasu v jedné ruce policejní blůzu v druhé boty zadrženého, neboť onen úpěl „Moje boty, dejte mi boty.” Zřejmě střízlivěl. Budu muset trénovat práci s kamerou v mobilu. Taková příležitost a já ji propásnu.
Pak že se nic neděje. Jen si tak v poklidu v sobotu odpoledne jdu do knihovny na Mariánské náměstí. Kam se hrabe Kulhánek, kterého jsem si půjčil když už jsem tam byl. Ten má nadpřirozený hrdiny, co zabíjejí policajty ve velkým jen tak mimochodem. Půjčil jsem si první dva díly „Divocí a zlí.” Jenže tady jeden proti dvěma. Sám z holýma rukama. Nevyšlo to. Tak třeba příště, až se vyspí na záchytce a znovu zjistí, že zase je mu moře po kolena. Ale byl to fofr, jak to hoši zvládli, žádný křik, žádné rozčilování. Žádné zbytečné pohyby.Zkroucené ruce, pouta a šup do auta. Přihlížející dav ani netleskal. Ani já jsem netleskal, ale říkal jsem si, že někteří lidé mají schopnost si zkazit celou sobotu. Bude to mít drahý. Záchytka, pokuta. Měl kliku, že toho policajta nepraštil.
Onehdy jsem měl pocit, že by bylo dobrý pár policajtů propustit. Tihle asi mezi ně nepatří. Dokonce jsem se dočetl, že se vytvořilo speciální komando, co bude vyhazovat bezdomovce z centra, Asi mělo volno, protože jen v Husovce sem viděl dva klečet hlavu u země, kelímek na drobný před sebou a potom se mě pokoušel zastavit jeden ze tří se psem a chtěl drobný. Minul jsem jen beze slova. Jen zamumlal: „…aby ses neposral..” Šel jsem dál, v takových případech nediskutuji, neříkám, „běž dělat, nic ti nedám.” To je ztráta času a většina těch lidí jakýkoliv kontakt využije k zesílení své žádosti. Zjistil jsem že i ti nejodolnější vždy hodně nepříjemně nesou pokud je elegantně minu obloukem. Vždy to v nich trhne, znejistí a zmohou se maximálně na typ poznámky výše uvedené. Učím tuhle techniku odmítání i lidi v kursu asertivity a zvládání zátěžových situací.
I přesto, že jsou lidé připraveni, vždy to v těch odmítnutých trhne a cítí se nepříjemně. Oni se nakonec cítí nepříjemně i ti co udělají onen elegantní oblouk. Být přehlížen a nebýt brán na vědomí, to není příjemné nikomu a jen málokdo s e s tím umí skutečně bez potíží vyrovnat. A jen málokdo z těch odmítajících nemá potíž s emocemi, když má někoho minout, kdo ho žádá o pomoc a nereagovat. Ona ta strategie mlčení o níž píši i jinde Tady kliknout je skutečně velmi účinná. Zatím vždy měla nějaký efekt na každého na koho jsem se rozhodl ji uplatnit. Konečně v partnerských sporech je mlčení nejtěžším a většinou posledním skoro stoprocentně fungujícím argumentem. Klidně říkám klientům, kteří se na mě obracejí se vztahovými problémy.
„Mlčte a čekejte. Jestli se chce rozejít, udělá to tak jako tak, jestli ne, a je to jen hra, pak mlčení je přesně to co potřebujete. Klid, urovnat si myšlenky, vy i druhá strana. Pokud máte pocit, že vám bylo ublíženo, ticho dává šanci druhé straně dojít ke smířlivému gestu. Jestliže stojíte o smíření můžete smířlivé gesto oplatit, jestli ne, můžete se v tichu rozejít a nekumulovat další zlo.“
Strategie mlčení se mi mnohokrát v životě osvědčila. Lidé, kteří v rozrušení mysli mi řekli nepříjemné nepravdivé věci mnohokrát po čase přišli a řekli. „Asi jsem to přehnal/a. Lituji toho.” A jestliže jsem nebyl pomstychtivý, což nebývám udělal jsem ono vstřícné gesto. Jen asi dvakrát jsem řekl: „ Ano omlouváš se, ale nemám žádnou chuť s tebou být v nějakém vztahu.” Neudělal jsem nic abych onomu člověku něco vrátil, jen s e sním jednoduše nestýkám, nepřátelím a mám za to, že je to to nejlepší co pro sebe mohu udělat.
A zase jen dvakrát jsem znovu ukončil znovu navázaný vztah, a už jsem v něm nikdy nepokračoval. S některými lidmi jednoduše dohoda není a tam nemám potřebu o nějakou dohodu či smír usilovat. Pokud se jedná o opakovanou zkušenost, tak už mě asi jen máloco donutí, abych s tím člověkem komunikoval jiným způsobem než mlčením. Protože i mlčení je druh komunikace s druhými lidmi. Obsahuje poselství typu: „Jsem s tebou na tom tak, že už nepadne ani slovo z mé strany až do výjimečného případu, že půjde o život. Můj či tvůj. V případě záchrany tvého života ale nezaručuji, že s tebou promluvím. Půjde li to beze slov bude mlčení z mého hlediska pokračující.”
O tom, že jsem schopný strategii mlčení dodržet se přesvědčilo už mnoho lidí. Nemám vůči nim zášť, nepřeji jim nic zlého, ale nemluvím s nimi, nezdravím je, nezajímám se o jejich život. Nehledám nějaké možnosti jak jim zkomplikovat život, ani jak jim ho ulehčit. Pokud a i to se stalo mě požádají o pomoc, zvážím jestli je to pro mne vhodné, bezpečné a výhodné. Zjistím-li že něco z toho chybí, odmítnu. Jako člověk jsem limitován. A nijak se nesnažím onu hranici posunout nebo překročit. Nehraji hru na dokonalého, co je lepší než ten druhý. Nepotřebuji být lepší a dokonalejší, nepotřebuji říkat tomu druhému:
„Udělám to aby si viděl, že jsem lepší. Lepší než sis myslel, lepší než ty.” Nejsem lepší, nejsem horší, nemám potřebu nikoho z těch k nimž mlčím přesvědčit o svých kvalitách. Jestliže je neshledal do této doby, tím, že mu je připomenu tím je rozhodně neobjeví díky mým slovům. „ Dáváš najevo pochybnost o mém charakteru, nemáš víru v mé skutky, nevidíš je, pak žádná slova nic nezmění.