A čte je

Čas od času dostávám e-mailem zprávy, které mě varuj před tím, či oným.

Čas od času dostávám e-mailem zprávy, které mě varuj před tím, či oným. Občas, lépe řečeno, denně čtu katastrofické zprávy v novinách, někdy a to je málokdy, když pustím televizi sleduji hororové zprávy a výklady katastrofických scénářů občanů všeho možného druhu. Jedna paní v krámě kam chodím občas nakupovat po ránu, tam vždy vykládá druhé paní horlivě přikyvující, naléhavým hlasem o svinstvech celého světa. Obě paní se krásně bojí a rozčilují na světa nespravedlnost. Prostě věci se dějí, lidi se bojí, a mě bohužel nebaví řešit útrapy lidstva, národa, vesmíru, ptačí chřipky. Vyhýbám se všem těm projevů, co mě stále a stále straší něčím hrozným, katastrofálním, fatálním. Rostoucí ceny potravin, AIDS, reforma, volba prezidenta, neschopnost politiků, korupční prostředí. Nebo lkaní nad zapomenutými dovednostmi, jako je kaligrafie v písemném projevu, vymírající zvonaři, chybějící ševci a jiné. Nepotřebujeme je a jestli někdo chce tím operovat jako kulturním úpadkem, pak nic proti tomu. Ale není po tom všem poptávka. Není a jak to vypadá dokud se nevrátíme do předindustiálního věku, nebude. Tedy zmizí definitivně.

Možná jsme méně kulturní, ( já o tom dost pochybuji) než kdysi ti chalupníci na vsi, co dřeli od rána do večera. Dřeli a jejich děti s nimi. V zimě, když nebylo co dělat zkoušeli v hospodě hrát divadlo a četli si noviny a knížky, které se kupovaly s tím, že se budou číst společně. ne každý uměl číst. Vesničané scházeli u někoho, kdo měl dost velkou místnost a tam si předčítali, vyprávěli si pohádky, obhroublé vtipy a mládež měla možnost se muchlovat po temných koutech. Ty knížky ani ty hry nebyli z dnešního hlediska nic moc, ale co tam bylo důležité, že lidé při tom odpočívali, sbližovali se, a hráli stejné prestižní a mocenské hry. Třeba hru kdo bude mít hlavní roli. Stejně jako dnes.Tahle civilizace je pryč a diskotéky, internet a chat je tady a podobně jako tehdy, se dnes lidé scházejí a seznamuji takhle osobně a ti z chatu si někdy dají práci aby se třeba časem sešli osobně a seznámili se. Máme jiné prostředky, jiné možnosti, jiné nároky, ale potřeba setkávání osobního kontaktu nám zůstala. Navíc na rozdíl o těch chalupníku se v průměru dožíváme asi třicet let vyššího věku, máme víc jídla větší pohodlí, není nám zima a jsme v průměru zdravější.

Z toho důvodu jsou mi ukradené úvahy o tom kam směřuje civilizace a jak skončí. S největší pravděpodobností tuhle ještě zažiji jak je, a pouze technologický pokrok a rozvoj feministických hnutí se zrychlí. Ekologové budou lkát nad katastrofou co nás čeká, budou plýtvat penězi na experimenty, které nemohou vyjít, protože jsou ve své podstatě ideologické nikoliv evoluční. Tedy zhola nevědecké a domněnky nejsou věda. Nebo jsou asi jako astrologie, nebo psychoanalýza. Někomu mohou pomoci, ale na základě horoskopu či psychoanalytické teorie se svět neuzdraví. Obávám se že ani na základě všech těch sociologických věd, které stále něco zkoumají, dokazují, vykládají a lidé si stejně jdou svou vlastní cestou, která se jmenuje. „Ať se mám co nejlíp.” Tím se budou řídit a z toho důvodu je svět permanentně ve kvasu. Tedy život je proces a nikdy se nezastaví a vždy najde cestu jak dál.
Bylo by dobré kdyby aspoň někteří z těch rádoby vědců dali práci přemýšlet o onom rozdílu mezi evolucí a ideologií. Vše to negativní zde je a není o tom pochyb. Už několik tisíc let, co tak máme zprávy o lidské civilizaci. Vždy jsou a budou šiřitelé pravd, co jsou snůškou blábolů, stejně jako opilečtí otcové, nezodpovědné matky, které se chtějí pomstít svým mužům a nakonec se pomstí sobě samým a svým dětem, Děti jim to nakonec v konečném součtu sečtou. Kyvadlo se vrátí do středu, nebo aspoň ke středu. Protože co jsem na světě se vždy ukáže, že řešení existuje. Nebo, což je pro mnohé udivující, žádné řešení není třeba. Moc dlouho čtu,v novinách, že je přelomové období, „Doba je těhotná událostmi.” Se říkávalo kdysi. Zjišťuji, že doba je permanentně těhotná událostmi.

Takže být permanentně těhotný je z mého hlediska, nic moc. V tom žiji já. Ten co má zrovna rýmu, stárne, dohaduje se s Janou, vydavatelem. A katastrofické kecy jsou zrovna tím co potřebuji slyšet nejméně. Jsem opatrný, vyhýbám se zbytečným rizikům, ale opravdu nehodlám se zabývat ideologiemi ekologů, jež jsou argumentačně a vědecky na úrovni, oné zvěstovatelky špatných zpráv v krámě co mám poblíž domova. Ti lidé si libují ve vytváření dramatických představ, vytváření nepřátel lidstva, vesmíru a tak dál. Jen si nevšimnou, těch pozitivních věcí, které civilizace pro lidi udělala. Stále vypichují špínu. Špína je důležitá k získání imunity. A lidé přese vší „civilizační hrůzy, žijí lépe, déle a nemají hlad a není jim zima. Opakování je prý matka moudrosti. Tak to pro jistotu opakuji.

No a Jana se dohaduje s distributorkou o procentech za distribuci mé knihy o závislosti a spoluzávislosti, co vyjde koncem února. To je ta distributorka co má mimochodem kouzelné oči. Hnědé, a jak se dozvídám stále čte mé blogy. Což mi dělá radost, že na mě nezapomněla. Taky jsem na ni nezapomněl. Kolikrát jsem si říkal jestli si přečetla o to, co jsem psal o o tom neuskutečněném setkání a svém postoji? Jak to pochopila? Jak si celou tu situaci vyložila. Sice bych si mohl říci Janě o číslo, protože jsem si ho neuložil a zeptat se jí, ale nezeptám. Možná se její interpretaci dozvím od ní. Třeba mi napíše nebo zavolá. Sama. Nebo se setkáme a řekneme si to tváří v tvář.

Nejspíš ji zavolat její hrdost nedovolí, ale kdo ví. Nedávno se na mne obrátila jedna má známa, která měla pocit, že jsem se ji v blogu někdy loni v létě dotkl a udělala mi nádhernou hysterickou scénu, jíž jsem vyslechl bez mrknutí oka. A po skončení oné tirády jsem odešel středem. Pak se půl roku nic nedělo, chodili jsme vedle sebe bez pozdravu, protože nejsem zvyklý aby na mě někdo řval jen tak, a nechal to bez odezvy. A jak jsem se ujistil, nic zlého jsem v onom blogu nenapsal, tím méně k oné dáme, co se vytočila do běla. Po čase mě potkala. Sama oslovila, a říkala: „Jsem to asi Jeníčku přepískla.” Jelikož většinou dámy, které nabízejí ruku ke smíru a pokud to nejsou bývalé milenky, co chtějí kamarádství, neodmítám, jsem poznamenal. „Trochu.” Polkl jsem poznámku, „Bylo to na pár facek.” Polkl, protože se tvářila patřičně zkroušeně. A je klid. Zdravíme se a bavíme jako by se nic nestalo. Tak třeba Alice nazná, že jako hrdý muž jsem musel udělat co jsem udělal, a jako hrdý muž co nelicituje, se chovám jak se chovám. Mlčím a čekám. Třeba se nedočkám. Ale jak bylo řečeno. Kdo ví? Že čte blogy jsem nepředpokládal. A čte je. 🙂