Nasedl jsem dnes na Florenci na Metro, trasa B. Směr Stodůlky. Za mnou chvátalo děvče. Jenže jsem byl rychlejší a zasedl jednosedadlové místo.
Nasedl jsem dnes na Florenci na Metro, trasa B. Směr Stodůlky. Za mnou chvátalo děvče. Jenže jsem byl rychlejší a zasedl jednosedadlové místo. Tak sedla naproti mě, Na mé místo si chtěl sednout její milý, ale nestihl také. Kráska asi sedmnáctiletá, dělala oči, co že si dovoluji, chlapec zůstal stát, najednou uviděl o dveře dál známou, vydal se za ní. Děvče chvíli dělalo ještě jakési otrávené obličeje, jenže hoch nešel zpátky a nešel. Sledoval jsem ji a bavil se. Pomalu ji tuhnul obličej, ale hoch se ani neotočil a vykládal zvesela dál. Až v Nových Butovicích se vrátil, sedl si vedle krásky a jal se jí něco vtipného vykládat. Ona nic. Tuhý obličej. Zeptal se, „Ty se mnou nemluvíš?” Nastalo ještě zlověstnější ticho.
Kráska procedila přes plné rty. „Ne, jdi tam, kde jsi byl doteď.” Hoch udělal scénu ve a smyslu: „Co to hysterko hraješ a vykládáš?” a vylepšil ji ještě ještě poznámkou. „Tebe vidím každý večer, jí jsem neviděl půl roku.” Souprava zastavila v Hůrce, kráska vstala s tím že vystoupí. Chytil ji za tašku, aby ji zadržel, jak ji chytil, ona se otočila a dala mu takovou facku, že by se za ni nemusel stydět kovboj v americkým filmu. Frajer zůstal zkoprnělý, druhou chytil o sedadlo, kráska vystoupila se slovy, „Konec”.
Seděl, nevěřícně koukal a říkal. „Viděli jste to?” Ujistil jsem ho že viděl.Jen jsem poznamenal. „Tedy ta sedla.” Začal mačkat klávesnici na mobilu a jak to dopadlo nevím. Na Lukách jsem vystupoval. Ale v duchu jsem se smál. Holce bylo tak sedmnáct, ale tohle si líbit nenechala. Zřejmě bude mít chlapec smůlu. Byla moc hezká a o nápadníky asi mít nouzi nebude. Ale trefila ho parádně, to se musí nechat. Inu, někteří mládenci nevědí co by a pak se nestačí divit. Jestli se z tohoto nepoučí, pak bude mít asi smůlu. Možná ji znovu ukecá, ale nebude to mít lehké. Protože ta facka svědčila o hlubokém vztahu té holky, ale takhle si zavařit, to se jen tak neodpouští. Navíc před lidmi. Jednoduše ji tam odložil a vrátil se až když ta druhá vystoupila. Kdyby ji přivedl, řekl třeba spolužačka, nebo se vrátil a požádal o poshovění, zřejmě by to nesla taky mizerně, ale měla by pocit, že není, jak říkala jedná má známá: „Náhodná milenka pro volné chvíle.”
Jo, jsou věci, které nás naučí až život sám a některé chyby musíme udělat, ale jen jednou. Udělat je víckrát, pak už hrozí životní karambol. Takováhle neomalenost vůči partnerce, partnerovi většinou spolehlivě, když ne zcela ukončí, tak dost naruší vztah. Potřebujeme jako lidé být milováni a mít, alespoň u někoho pocit výlučnosti. Jestliže jej necítíme a nedáme pocítit, pak si koledujeme o pár facek. Bud obrazně a jak se dnes ukázalo i doslova. Vůbec jsem se té holce nedivil, stejně jako jsem se kdysi nedivil kamarádovi, který sledoval flirt své tehdejší přítelkyně s mužem u vedlejšího stolu. Flirt skončil až ve chvíli, kdy se muž sebral a odešel s jinou. Ona naivka se otočila ke kamarádovi a pravila: „To byl ale blbej frajer.” On neřekl nic a já protože jsem ho znal, čekal jsem jen jak to dopadne. Dopadlo to celkem dobře. Nechal ji jít domu pěšky. Ujel jí autem.
Ona naivka nemohla pochopit, co ho tak rozčílilo, když ona se přeci tak dobře bavila. Nemohla pochopit, že ne každý chlap prostě je na tom tak, že se klepe aby ho nějaká náhodou neopustila, stejně jako každá ženská se nebojí toho, že na ni žádný chlap nezbude. Což je přirozené sebevědomí a vědomí si vlastní ceny. Tohle pokud chybí, pak je zle. Jedna z nejtěžších věcí je v terapii pro terapeuta, který se zabývá i vztahy, přesvědčit klienta, klientku, že na odmítnutí se neumírá. Přesvědčit, že člověk, který dává najevo druhému, že má menší cenu než on sám, je vlastně ten slabší, ten nespolehlivý. Vždy se najde někdo, kdo je vyhovující a ještě umí dát najevo, že máme pro něj cenu.
Pro mnohé lidi být odmítnut při pokusu o seznámení, znamená být dlouhodobě znehodnocen. Což tak samozřejmě není. Pokus seznámení je vždy nejistota. Málokdy víme, jaké má ten druhý preference, málokdy víme jestli nás bere vážně,nemáme většinou ani tuchu, zda to myslí vážně, protože mnozí lidé ukrývají pod úsměvem rozpaky, ale ten úsměv můžeme vnímat jako výsměch. Seznámit se je vždy svým způsobem velmi obtížná záležitost. Ovšem, když se povede, přesvědčit klienta, že se na odmítnutí neumírá a že to může být i docela slušná zábava, protože se člověk učí rozeznávat stav věcí, a díky rozeznávání se zvyšuje i jeho šance a hodnota pak je vyhráno.
Jestli se mi na té holce v Metru něco líbilo, tak především, že uměla dát jasně najevo, že je odsud až podsuď. Znala svoji cenu a uměla ji dát najevo. Stejně tak ten kamarád. „Nejsem-li ti dobrý jako společník, nemusím ti být dobrý ani jako taxikář.” Vím, že ta holčina tehdy velmi těžko rozdýchávala, že zabouchl dveře a jel. Také mi říkala něco v tom smyslu: „Je to s ním možný?” Jo bylo. Vůbec ji nedošlo, že flirtovat v jeho přítomnosti je něco pro muže ponižujícího. Docela jsem mu tehdy schvaloval ten manévr. Doufal jsem jen, že se nezačne prát. Já jsem se osobně pro dámu nikdy nepral. Myslím v tom smyslu, když dávala najevo přízeň jinému. Vždy jsem se sebral a bez jakéhokoliv hluku jsem odkráčel do dáli. Pral jsem se jen tehdy, když dámu proti její vůli někdo obtěžoval, nebo dokonce urážel. S tím jsem nikdy problém neměl. S tím praním.
Vím, že se dnes už takové chování nenosí, dnes muži, kteří jsou vychováváni ženami, jsou vedeni k tomu aby byli milí vlídní a hlavně se nezpotili a neumazali. Kdo se chce prát je považován za hulváta a agresora, jehož je nutné odsoudit. Takový „mírumilovný přístup” se preferuje. Hlavně žádné násilí. Tedy v některých vrstvách. Ale ještě jsou pořád naštěstí ženy, které ocení gentlemana, co je ochoten hájit jejich svobodu a jejich čest vlastním tělem.
No já jsem v jistých případech pro násilí a věřím, že dobře mířený úder je nejlepší apoštolát. Jak pravil svého času dominikán otec Prokop. To když jsem v Jílovém u Děčína skopnul před kostelem satanistu, který tam hrubě povykoval na věřící dámy, co šly na mši. Letěl z těch schodů, dole přistál, zvedl jsem ho, profackoval a pak uznal, že se u kostela křičet na ženy a ženám nadávat se nemá. Prokop mi zhola nic nevytkl. Vzal jsem v potaz, že on jako kněz asi nemá to srdce, tak jsem vzal tu povinnost na sebe. Jen si dělal starosti abych z toho neměl potíže. Ale začátkem devadesátých let z pár facek nikdo moc nedělal.