Mám nabitý program. Včera u Luterů, dnes Babeta. Pozval jsem ji s Ritou na oběd, přijela v poledne. Šel jsem ji naproti aby po Kbelích nebloudila.
Mám nabitý program. Včera u Luterů, dnes Babeta. Pozval jsem ji s Ritou na oběd, přijela v poledne. Šel jsem ji naproti aby po Kbelích nebloudila. Moc ji slušela ta modrá barva, a i když je jiný typ než její matka, tak krásu podědila. Nijak s e u oběda neupejpala, povídala, Rita povídala, já občas přihodil slovo, nebo dotaz. Hlavně jsem se ptal na dětství, školu, plány. Tak nějak mezi nás samozřejmě zapadla. Jako by ani nebylo těch dvacet let, co nám spolu chybělo. Před několika týdny jsem věděl, že mám dceru, ale nic jsem o ni skoro nevěděl. Dnes seděla s námi celé odpoledne až do večera, vůbec nikam nechvátala a měl jsem příjemný pocit, že ji je s námi dobře.
Trochu jsem ji bavil vyprávěním o svých „vychovatelích” z abíčka, ukázal jsem ji některé komentáře pod blogy. Divila se a pak když jsem ji vysvětlil o co jde, smála se. Trochu se divila, že Ritě nijak nevadí urážky, které vůči ni někteří „vzdělanci” mají, ale když četla některé pubertální výroky, tamějších jedinců, pochopila, že se jedná o zastydlou pubertu. Jejich zastydlou pubertu. Hráli s Ritou člověče nezlob se, smály se, pak zkoušela Ritin klavír. Obě drnkaly. Normálně klavír při něčím nácviku nemusím, ale tady jsem mlčel. Mlčel, díval jsem se na ni a říkal si. „Snad bude ještě dost času si společně něco prožít, něco ji předat, něco ji ukázat.” Doprovodil jsem ji večer k autobusu. Chtěl jsem s ní být na chvíli zcela sám. Povídali jsme si cestou na autobus a při několika minutách čekání. Byly ty chvíle pro mne důležité. Mám radost z ní a doufám, že ta radost bude vzájemná.
Jak tak sleduji, je hodně cílevědomá a zdá se že ví, že nic není bez dřiny. bavili jsme se o jejím tancování, její budoucnosti. Tak trochu jsem nahlédl pod pokličku. Musí to být strašná dřina a mnoho povolaných, málo vyvolených. Nevím jestli je ona ta vyvolená. Ale sám za sebe se tím netrápím. jestli je dospělá, jak s e mi dospělá zdá zatím být, bude vědět co chce a udělá to. Nepřál bych ji osud její mámy, která ze všeho, co mohla dělat nakonec dělá jen zlomek. Petry je mi v tomhle směru líto. Když si vzpomenu na míru toho jejího talentu a vidím skutečnost, říkám si jen. „Škoda, že ti děvče chyběla vytrvalost a odvaha zdolávat překážky. Kdybych měl polovinu tvého talentu a svou vytrvalost, byl bych úplně na vrcholu.” Bohužel, tolik talentu jsem nikdy neměl. Jen tu vytrvalost.
Znal jsem hodně talentovaných, chytrých lidí, kteří žili jen z toho co dostali. Jenže nakonec každá studna, sebehlubší se vyčerpá, když není stálý doplňující zdroj. Vytrvalost a trénink je zdrojem. Honza Lutera vždycky říkal, že utrpení je ta správná tavící jímka, ze které vytéká ten ryzí kov. Je to tak, všechno co se člověk chce naučit, zvládnout, vykonat, vyžaduje jistou míru snášení bolesti a dříny. Tohle jsou staré osvědčené pravdy a budou pravdami pokud bude člověk člověkem. Sledoval jsem kdysi krásný dokument o indických tygrech, kde je sledována tygřice s tygřaty, které učí lovit. Jakou dřinu to těm nádherným tvorům dá, než se naučí lovit a zabíjet, že se to zdá zcela samozřejmé. Rád jsem na ten dokument díval. Osobně bych ho doporučil sledovat třeba dětem kolem patnácti let. Kdy pomalu končí dětství a začíná období zvýšené odpovědnosti.
Už jsem kdysi psal o knize Malcoma Gladwella „Mimo řadu„ kde se popisuje tajemství úspěchu. Trochu jiným z působem, než takzvaná motivační literatura. Nejvíc co mě na ni zaujala, teorie, kolik toho člověk musí mít za sebou, aby skutečně dosáhl jistého mistrovství. Kolik hodin strávených při sportu aby z něj byl opravdu skvělý hráč, nebo kolik hodin studia, aby se člověk s talentem a IQ stal ještě vynikajícím odborníkem v nějaké oblasti. Sám si uvědomuji, kolik jsem musel strávit hodin na terapeutické skupině, abych vůbec pochopil souvislosti a mechanismus například daseianalytického přístupu.
Mluvili jsme z Honzou Luterou třeba o závislosti. Nikdy jsem o ní spolu nějak moc nemluvili, ale najednou jsme se shodli, že jsme oba potřebovali dost dlouhý čas, abychm závislost odmítli jako nemoc. K tomu člověk potřebuje dlouhý čas, aby se odvážil na základě pozorování označit chování závislých, a pokud je jako já sám závislý, svého chování, jako nekázeň, pýchu, neochotu se chovat podle své situace, nikoliv podle své představy o situaci. Tímhle způsobem jsme spolu mluvili vlastně poprvé. Když jsme jeli domů, povídali jsme i tomhle s Ritou a ona mi říkala. „On se k tobě vůbec nechoval jako ke klientovi, jak si mi vyprávěl, že v minulosti se tak choval.”
Já jsem si toho také všiml a uvědomil jsem si, že to vlastně odpovídá té Gladwellově teorii o tom nutném čase, kdy najednou si lidé kolem těch co už potřebný čas absolvovali, uvědomují jejich proměnu. Že mám vlastně už dávno za sebou ty potřebné hodiny. Je k tomu potřebných, plus mínus, zhruba kolem deseti tisíce terapeutických hodin. Což při přímé terapeutické práci, čistého času zhruba kolem patnácti hodin týdně je za rok asi 780 hodin ročně. 780 hodin, které jsem strávím ročně prací s klienty.
Tedy víc než deset let. Naposledy, když jsem byl za Honzou v roce 2002, jsem měl za sebou necelých devět let práce. Dnes za sedmnáct let mám daleko víc, než oněch deset tisíc hodin a vlastně ten Honza, aniž bych se musel ohrazovat, připomínat, že nejsem už pacient, aby mě pořád nedával dobré rady. Choval se ke mě skutečně jako k příteli a kolegovi. A co víc, Jana, která se ke mě vždy chovala trochu odtažitě, jako ke všem pacientům, protože vždy se snažila toho Honzu chránit, se najednou také ke mě chovala zcela jinak.
Tak jsem si vše nějak dal dohromady, vlastně i s tou Babetou, protože i díky těm terapeutickým hodinám, jsem celkem bez potíží našel k ní cestu a umožnil ji se cítit bezpečně. Ona sama měla velmi dobrou vůli. Oba jsme si museli projít dlouhou cestu abychom se našli. Proto jsem ji také ukázal ty hanlivé, komentáře, kde mě lidé velmi hrubě hodnotí a nadávají, že radím druhým a nikdy jsem žádné děti nevychoval. Ukázal a popsal důvody a hodnocení mé osoby od těch lidí. Aby měla informaci a rozuměla některým projevům chování.
Navíc, kritizující abíčkáři, se mýlí ve svých tvrzeních o mém nulovém počtu nevychovaných dětí. Já jsem vychoval stovky mladistvých feťáku, alkoholiků, hráčů, to vše v tisíci hodinách terapie. Unášel jsem a unáším otevřené i skryté útoky dlouhá léta. Prošel jsem tak desentizací, která je u terapeuta nutná. Je těžko urazitelný a je vytrvalý. Má čas a ví, že dřív nebo později je udolá. Bohužel v těch prvních fázích je nutné je udolat. Trpělivostí, klidem, neustálým požadavkem na změnu chování.
Což u mnohých lidí vyvolává agresi,protože jejich manipulace, urážky, vydírání se míjejí cílem a já si jdu svým směrem. Agrese a manipulace ze které posléze obviňuji mě. Hrubá slova se mě celkem nedotýkají. A pokud někdo není klient, nemám problém mu stejným způsobem odpovídat. Ať si užije. Hrubých slov znám dost. A může si stěžovat, že se k němu nechovám terapeuticky. Nepletu si místo a čas.
Samozřejmě, klientovi neřeknu kreténe, ale pokud se kreténsky chová, dokáži mu sdělit verbálně i neverbálně, že se chová nepatřičně a z toho důvodu dětinsky. Což se mu nijak ani trochu nelíbí. Konečně, pokud se někdo domnívá, že může dětinsky beztrestně kopat kolem sebe, manipulovat, vyhrožovat a to zcela bezdůvodně, jen proto, že se mu něco nelíbí, něco co ho nijak neohrožuje, musí zjistit, že kope do zdi a kopání do zdi jednoduše bolí. Klienty, ale nejen klienty pokud se chovají neurvale nijak nešanuji. Není důvod. A nehodlám v tom nějak slevit.
.