Byla to velmi zvláštní cesta. Autem, trvala osm dní, objeli jsme Čechy, Slezsko, Polsko, hlavně jižní, především bývalou Halič, stavili jsme se v rodné vsi mé matky, kde jsem ještě našel nějaké příbuzné.
Autem se cestuje snadno. Hlavně po těch krásných okresních silnicích. A tak jsme putovali. Jelikož jsem procestoval svého času celou Českou, Slovenskou republiku, i docela velký kus Polska pěšky, myslel jsem, že už mě nic nemůže překvapit.
A ono překvapilo. Jeli jsme hlavně do Haliče. Z historie vím, že Halič byla místem, kam se chodilo za Rakouska-Uherska za trest. Pokud jsem něco o ní četl, tak jako o místě, kde byla špína, bída a Židé. Mnoho Židů. Takzvané štetly, tedy městečka, které obývali převážně Židé. Ty městečka dodnes existují, ale žádní Židé tam nejsou. Holocaust. Na mne dolehla ta země tou prázdnotou. Najdete synagogu, ta stojí, ale je v ní například knihovna.
Místo, kde se staletí modlili lidé a na těch budovách je jen, že z okolí zmizelo za druhé světové války dvacet tisíc lidí. Vyletěli komínem. Jihovýchodní Polsko je zvláštní kus země. Díky tomu, co jsem psal v předchozích řádcích, tak samotnou zemí. Prostě jsem hledal, čeho bych se tam chytil. Lidé jsou slušní, vstřícní, ale pořád mám pocit, že na té zemi leží to prokletí holocaustu.
Dokud o tom člověk čte, je to statistika. Děsivá, ale vlastně jen nepředstavitelné číslo. A najednou najde člověk místo, kde byl židovský hřbitov. Poválené pomníky, zarostlé, zpustlé. Nemá se kdo o ty hroby starat. Četl jsem o těch místech od autorů, jako je Martin Buber, Jiří Langer, Isaac Singer. Neuměl jsem si tu jejich Halič, východní Polsko představit. Teď jsem ho viděl. A prožíval. Prožíval tu prázdnotu té země. A to nejsem Žid.
Ta země je plná lidí. Ale ti Židé tam nejsou. Bohužel. Dá se říci, že je to znovu osídlená země. Jako u nás Sudety. Narodil jsem se v Sudetech, cítím se tam doma, podobně jako ti Poláci, co znovu osidlovali Halič, Slezsko, ten kus Německa, odkud byli odsunuti Němci a jejich zem byla dána náhradou Polákům ze východní území, co jim sebral Stalin.
Pamatuji se, jak jsme říkali: „Tohle je snad ještě po Němcích.” Aniž by nám došlo, že všechno, co v tom Děčíně bylo, bylo po Němcích. Němci, kteří se dlouho cítili jako Češi, protože se do devatenáctého století považovali podle místa života, nikoliv podle národnosti. Aby se nakonec stali nepřáteli, kteří s námi najednou nechtěli žít. Když předtím s námi žili osm set let. Také jsou ty Sudety vlastně tou zakrytou zemí. Podobně jako Halič.
Po čtyřech dnech jsme Halič opustili a vydali se na východ Slovenska, tam, kde, když jsem byl naposledy, vlastně žádní Slováci nežili, jen Rusíni. Do Stakčína. Rusíni jsou tam pořád, ale ubývají. Naštěstí tam ale žije můj bratranec Laci, o kterém jsem se domníval, že už nežije, on se to samé domníval o mě a nakonec jsme se setkali.
To, že žije jsem se dozvěděl od jedné starší dámy, která znala nejen moji matku, ale i celou rodinu. Hledali jsme ubytování, oslovili napřed jednu mladou dámu, ta když zjistila, že jsem skoro místní, její vlídnost, už tak velká, ještě vzrostla, poradila, poslala za synem oné zmíněné dámy, ten sice měl plno, ale ještě zavolal svou matku a tak jsme zdrbli živé i mrtvé. Jak se sluší a patří.
Setkal jsem se s bratrancem, šel jsem tam z lehkým srdcem, neb jsem věděl, že jako syn Katy, budu uvítán jako vážený host a nemýlil jsem se. Aby to bylo jako v románu, zastavil jsem dámu vedoucí kolo a ptal se na Laciho Pavlišáka. Sdělila mi: „Já jsem žena Laciho Pavlišáka.” Nepoznal jsem ji, ani ona mne. Vždyť jsme se neviděli pouhých čtyřicet pět let, co jsem tam nebyl.
Leč přesto otočila své kroky, zavedla nás k sobě domů, zavolala dceru, pověřila ji úkoly týkajících se starosti o hosty, aby vše bylo, jak se sluší a patří, podle rusňáckých zvyků. Laci byl v lese. Asi za hodinu dorazil s košíkem zvící velikosti nůše a nesl houby. Je mu sice už skoro osmdesát, ale na ulici bych ho poznal bez váhání. A bylo o čem mluvit.
Nakonec jsme zašli na hřbitov, kde jsou pohřbeni moji prarodiče. Cítil jsem tu návštěvu jako nutnost, abych jim řekl, co jsem celý ty roky dělal, co jsem ve Stakčíně nebyl. Pochopitelně ve zkratce. Jsem tak nějak toho názoru, že člověk má znát svoje kořeny, vědět, kdo je, odkud je, znát rodinné historie a předat je dál svým dětem a vnukům. Pokud nějak tedy má.
Je mi líto dětí, které neznají třeba své otce, své prarodiče, neb se matky rozhodly vzít věci do svých rukou a„nekazit” děti, které oddělily od otce, znalostí prarodičů z otcovy strany. Jo, kolik znám takových dětí, které už jsou dospělé, a neznají ani své otce, ani své prarodiče, natož nějakou rodinnou historii. Jsou bez kořenů a většinou bez nějaké životní jistoty.
Pochopitelně, matky, co tohle praktikují, ty jsou přesvědčeny, že „vědí nejlépe, co jejich děti potřebují.” A těm dětem tu „laskavost” poskytnou. Nakonec, já sám a moje dvě dcery jsme něčím podobným prošli. U té jedné se podařil navázat kontakt a i vztah. A když se na ni podívám, vidím svou matku. Taková je tam podoba.
Třeba se tam někdy vydá i ona sama. Aby našla své kořeny. Možná už tam nebude moc těch Rusňáků, neuslyší tu řeč, kterou jsem se v mládí docela naučil a jak jsem zjistil, moc ji nezapomněl. Nevzpomněl jsem si na všechno, jak se řekne, ale rozuměl jsem a pořád byl ještě schopný bisidovaty. Neb ve Snině se hutori a ve Stakčíně bisiduje. Jo jo.