Vrátil jsem se domů a hned mne čekalo několik věcí, co jsem musel neodkladně vyřídit. Hlavně platby. Nějak nemám ve zvyku platit pozdě. Exekutor, jak zjišťuji je neúprosný.
Zatím jsem neměl tu čest se nějakým exekutorem, nebo jeho úřadem se setkat osobně. A abych tak pravdu řekl, ani o to nijak nestojím. Moji někteří klienti, co si coby hazardní hráči půjčili peníze na hru, neplatili, jsou mi dost varovným příkladem.
Zaplatil jsem co mi přišlo, k placení. Tedy za elektriku, přečetl jsem si, že zdražují elektřinu, což mne nenadchlo, ale s tím asi nic neudělám. Pak jsem svedl bitvu s o2, neb jsem si objednal něco jiného, než se mi pokusili prodat, ale nakonec si slečna dala říct. Dostal jsem o2 tv sport. Nic víc jsem nechtěl. „Výhodnou“ nabídku, na dražší produkt, jsem strikně odmítl. Zrušil jsem k tomu jedno číslo, a když se mě ptala na důvod proč ho ruším, jsem ji vysvětlil vlídným hlasem, že ji do toho zhola, ale zhola nic není a ať jen udělá, co má. Byla nespokojena s mým sdělením.
Kdysi dávno, když jsem absolvoval v rámci přípravy na povolání kurs asertivity, naučil jsem se, postupně ověřil, že otázka „Proč,” je otázkou velmi manipulativní a každý člověk, jež si váží sám sebe, pokud tedy nestojí u soudu a soud na něm vyžaduje vysvětlení, ale i tam má právo neodpovědět a nevysvětlit. Takový člověk, při otázce „Proč?” Prostě se zeptá sám sebe, co je komu do toho, proč dělá to či ono? A zjistí, že v tu chvíli se osvobodil od velké části manipulujících lidí.
Manipulujících, vlezlých, kteří chtějí určovat, co je správné, co nikoliv. Otázkou proč se dožadují vysvětlení, na které jednoduše nemají nárok. Otázka „proč,” jim slouží k ovlivňování druhých lidí ve svůj prospěch. Tím že položí onu otázku, chtějí aby jim lidé se zpovídali ze svých záměrů. A znají-li naše záměry a důvody, mají snadnější život na náš úkor. Zásadně na všechny nabídky telefonem, reaguji zacvaknutím telefonu. A na nabídky vedené v osobním rozhovoru, reaguji slovem: „Nechci.”
Mám na mysli ony nabídky, o něž jsem se nijak nezajímal a co jsou mi nabízeny, v rámci mého „štěstí.” Takže když mi slečna nabízela slevu na tarifu, řekl jsem: „Nechci.” Ono nechci je v takovém případě jistota, že vás nikdo nebude uhánět s tím, že jste s něčím souhlasili. Lidé dělají chybu, když řeknou: „Rozmyslím si to a uvidím.“ Schopný manipulant z toho vyvodí, že jste souhlasili s nabídkou. Ona slečna, nepoučená předchozím rozhovorem, mi začala vysvětlovat, jak úžasná je to nabídka, tak jsem ji díky své vrozené laskavosti poučil, že zatím všechny nabídky na slevu, mě přišly o něco dráž. Položil jsem ji otázku, kolik taková sleva stojí?
Tou otázkou jsem ji evidentně vyvedl z konceptu, neb z ní vypadlo, že sleva bude malá a závazek na dva roky. Měla na mysli, že bych dva roky nemohl třeba zrušit smlouvu. Tedy mohl, ale za velmi nevýhodných podmínek. Nemám rád smlouvy z nevýhodnými podmínkami. Jsou příliš drahé. I s těmi slevami. Nakonec člověk zjistí, že podmínky se změnily, jako u té elektřiny a nemá kam vycouvat. Tedy aby bylo jasno, jsem zopakoval, že nechci měnit tarif a nechci žádný závazek na dva roky.
Jsem pro kapitalismus, ale v tom kapitalismu se člověk musí naučit žít, počítat a nedá-li si pozor, stěžovat si jen a jen na sebe. I v džungli může být život krásný, ale musí se jeden každý naučit v té džungli pohybovat. Za chyby se platí. Za všechny chyby jsem v životě zaplatil. Pokud jsem je neopakoval, byla to škola, která mne poučila.
Nevěřím na spravedlnost, kterou mi má povinnost někdo zajistit. Bud se musím naučit brát se, nebo s emusím naučit být s jinými lidmi v koalici a dát hlavy dohromady, abychom jeden druhého podpořili, upozornili a tím se lépe chránili. Myslím, že si lidé individualismus vysvětlují mylně.
Individualismus je velmi dobrá věc, protože člověk se může svobodně rozhodnout, s kým uzavře koalici, s kým ne, s kým bude solidární a s kým ne. Může se sdružit s jinými lidmi a být ve společenství, které je výhodné pro všechny, leč pokud nemá možnost opustit ono společenství, bez sankce, které ho existenčně ničí, pak už je jen otrok. Kolektivismus jsem zažil. Nic pro mne, možná pro socany, ale socani nejsou mým životním vzorem úspěšného způsobu života.
Jasně, jako lidé jsme v určitých věcech odkázáni jeden na druhého, ale zase, ne vždy je ona odkázanost druhu existenčního krachu. Jak se nám někteří manipulativní jedinci snaží namluvit. Opustit některá společenství, partnery rozhodně nemusí znamenat životní krach. Občas a to dost často, opuštění znamená
osvobození. Zase jde jen o to, zda se člověk naučí rozeznávat, kdy jde o život, existenci a kdy nejde o nic. Jo jo.