Celý život jsem chodil po světě pěšky. Tak jsem na stará kolena vyrazil autem. Stará, dobrá Felicie, snad z roku 1998. Mám sebou řidičku, která mne veze širým světem.
Nemám řidičák, neboť jsem se bláhově domníval, že ho jako chodec dlouhých tratí nebudu potřebovat. Leč, mýlil jsem se, jako už po několikáté v životě. Dostihlo mne stáří a s ním bolavá kolena. A je po dálkových pochodech. Zírám, jak se dá ten lán světa, co mi kdysi zabral celý měsíc, objet za pár dní a ještě k tomu po okreskách. Vyrazili jsme z Prahy, ve středu minulý týden, a protože jsem netoužil se prodírat Prahou, objeli jsme tedy Prahu. Vzali jsme to po těch zmíněných okreskách až k Voticim, dorazili k Přelouči. U Labe jsem našel známé misto, kde jsem před dvěma lety tábořil. Spalo se nám pod lipami hezky.
Další den jsme pokračovali směrem na Opavu. Radka tam má sestru. Vymyslel jsem zkratku přes Kłodzko, zkratka byla krásná, ale Poláci mají sice krásné silnice, povětšinou, leč vjezdy a výjezdy dost komplikované. Trochu jsme bloudili, i přesto že jsem měl zaplou navigaci. Řidička ne vždy rozuměla řeči navigátora. Často obdivovala domy, ptáky, lidi a nestačila sledovat přesné příkazy. Chápu, každý jsme nějaký. Občas jsem navrhl, že vystoupím, kus půjdu pěšky a třeba i vlakem. Nezastavila. Těšila se, že uvidí Jeseníky ze severu. Neviděla. Byla mlha a lilo. Do Opavy jsme dorazili ještě za světla. A pak přišlo putováni Polskem. Čenstochová.
Opět dramatické hledání Jasné Hory, pak výjezd z města. Ale tábořili jsme v lese, krásné místo na palouku. V jednom městečku, připitý Polák něco vykřikoval o pepicich, trochu jsem ho zaskočil tím, že mu neřikám polský kokote, takže by se mu nemuselo dobře vést, když mě namíchne a bude pokračovat v pokřikování a urážkách. Mám Poláky rád, ale jako všude, vždy se najdou pitomci. Pravě teď jsme hosty v jedné polské rodině a polská pohostinnost by se dala vystavovat. U cizích lidí, když jsme vzali chlapa a zachránili ho před totálním zmoknutím. V Pilici,
Radka udělala zásadní chybu. Zeptala se v cukrárně, kde byl víc jak jeden člověk na cestu. Těch ženských tam bylo pět. Mlčel jsem a sledoval. Názory se křížily, nulovaly, koalice se dávaly dohromady a zase rozpadaly. Na ten starý židovský hřbitob jsem nakonec odmítl jet, neřkuli ho hledat podle návodu místích dam. Nikdy, opravdu nikdy se neptám na cestu víc jak jednoho člověka. To je děsně obtížná situace a je jen pro otrlé. Cestou ze Zamosče jsme vzali stopaře. Zeptal jsem se na ubytování. Jo, věděl jsem, že když řekne, „nic nehledejte, budete spát u mých velmi dobrých známých,“ co nás čeká. Zažil jsem polskou pohostinnost několikrát a je až člověku trapně, když musí odmítat. Pro hosta jen to nejlepší. A pomalu se budeme přes Duklu, Humenne, Stakčín vracet. Přes Slovensko pokud možno přefrčíme, stavíme se za vnuky a Luterovými a