Napsal jsem blog a omylem jej smazal. Co se dá dělat? Asi nic. Pochopitelně aby toho nebylo málo. Ještě mi odešel PC. Zřejmě disk a možná i řadič. Až přijde Kryštof okoukne to a uvidíme.
Napsal jsem blog a omylem jej smazal. Co se dá dělat? Asi nic. Pochopitelně aby toho nebylo málo. Ještě mi odešel PC. Zřejmě disk a možná i řadič. Až přijde Kryštof okoukne to a uvidíme. Možná nebude tak zle. Jenže kdo kdoví? Asi potřebuji nový PC. Tenhle mám šest let. Přeci jen už ledacos zažil. Zjistil jsem, že zřejmě kurs zvládání zátěžových situací nejspíš bude. Což o to peníze jsou milé. Potěšení mi kazí pomyšlení, že si v pondělí nemohu vzít dovolenou, protože nebudou psychologové. Mají dovolenou a vzdělávají se. Hmm, zase bude veselo.
Přednáška dopadla poměrně slušně. Jen Markéta měla bezva poznámku, když na mě po přednášce čekala. „Netušila jsem že ty jezinky tak způsobně budou čekat ve frontě.” Udělalo mi radost, že jich hodně diskutovalo a že se jich po přednášce dost přišlo seznámit osobně. Má mužská ješitnost kvetla. Ještě, že tam nebyla místo Markéty Petra nebo Justýna. To by byl dramatický výkon na téma: „Co po tobě ty Čúzy tak jdou?” Jo jo, dramatičnost ani jedné nechyběla. Teď se na tyhle události docela dobře vzpomíná, ale zažívat vše znovu už fakt nemusím. Neměly ani trochu radost, že mají mužskýho, co ho ženský někdy chtějí.
Nakonec všechno proběhlo lépe než jsem čekal. Dokonce i Marcel mi zavolal, že byl překvapený úrovní. Tedy výší kvality přednášky. Tohle mě opravdu potěšilo. Marcel ví svoje a není tak jednoduché mu něco namluvit. Konečně známe se léta a dlouho mě nemusel. Seznámili jsme se jak jinak než v blázinci. Tam mě moc vážně nebral. Jako většina účastníků terapeutického procesu. Z ničeho nic po letech abstinence přišel za mnou, že by chtěl ke mě chodit do skupiny. Vzal jsem ho. Sice jsem jej ze začátku musel malinko korigovat, aby si nehrál na terapeuta ale v každém případě časem uznal moji autoritu, a začal dost spolupracovat. Udělal na sobě hodně velký kus práce.
Před časem za mnou přišel s dotazem, zda si myslím, že by bylo dobře kdyby se chtěl věnovat práci terapeuta. Myslím, že je to dobře a taky jsem mu svůj názor sdělil. Popsal jsem mu sice potíže, co ho čekají. Ale na potíže je zvyklý. Kdo vydrží mě, vydrží všechno. Jeho sdělení mi skutečně udělalo, radost. Sám,řekl, že neočekával, že se ode mne dozví něco nového a potěšilo, že ano.Hlavně o terapii. Protože pak je to pro mne informace, že netahám věci o terapii do terapie, ale provozuji ji, tak jak se má. Toho procesu by si účastníci ani neměli všimnout. Tedy já si myslím. Mělo by to zůstat u toho údivu, jaký někdy projevují dvě mé klientky. Když říkají. „Teď se mi udělalo dobře a ani nevím co jste udělal.” Pakliže tohle řeknou mám radost, neboť si nevšimli procesu, ale byli v něm.
Konečně takový autor jakého mám rád, Dogen (o němž tradice říká, že to byl zakladatel Soto Zenu,) říká. „Pokud dosáhnete Satori, pak si toho vy sami ani nevšimnete, ale druzí lidé vám tu skutečnost řeknou. Myslím, že to je přesný popis úspěchu v terapii. Lidé dlouho touží po pokroku, stále se dotazuj na posun a pokrok a stále jej čekají. A druhé lidi tím očekáváním a dotazováním na svůj posun otravují. Jakmile s tímhle přestanou, zjistí, že se skutečně posunuli. Začnou s totiž věnovat práci na sobě a ne výsledku, který má přijít. Výsledek se dostaví a oni si ani nevšimnou. Dlouho zdánlivě nic a nakonec blesk. Lavina se uvolní.
Navštívila mě korektorka. Líbila se mi jako ženská a líbila se mi i projevem a přístupem. Je fakt, že od určité doby se potkávám s určitý druhem lidí,kteří mi konvenují. Jestli je platná teorie Honzy Lutery, a já jsem náchylný věřit tomu, podle svých zkušeností, že je, tak se sekávají lidé sobě rovní. Mám na mysli v osobním životě. Oba rovní v přístupu k práci i povinnostem. Jistý druh zralosti. Do určitého času prostě se nemůžou setkat, protože každý je jinde a neoslovují se. Stejné jako jsem udělal zkušenost v životě a józe, že všechny materiály co potřebuji ke vzdělání a cvičení se ke mě v pravý čas dostanou. I tohle funguje. Není možné překročit svůj stín. Ale je možné vyrůst a pochopit časem souvislosti. I pochopení přichází jako blesk.. Být přijatelný pro druhé.
Vlastně i tohle bylo tématem sobotní přednášky. Terapeut s vlastní zkušeností je jednoduše jinde, než když je jen úspěšným abstinentem.. Ve schopnosti pochopení, klienta, schopnosti unášet zátěž. Mít porozumění a nalezení positivních schopností ke změně u svého klienta. Není lepší. Je jen jednoduše jinde. Snášením, rozuměním, přijímáním klienta. V téhle souvislosti se mi líbila otázka jedné posluchačky, jak se vyrovnávám, nebo jsem se vyrovnával s klienty ze sexuální deviací. Když jsem je předtím „odsoudil! pro jejich činy.
Odpověděl jsem ji po pravdě, že dlouho jsem si nemohl představit, že bych pracoval s lidmi tohoto druhu. Mám čtyři dcery. Už tahle skutečnost byla pro mne limitující. Jak jsem postupoval právě ve snášení zátěže,kterou terapie přináší. Ať se ona zátěž týká snášení lidí do terapie přicházející. (Ne všichni klienti, jsou mladí, krásní, voňaví a spolupracující), tak jsem byl schopný unášet a nakonec unesl sexuální devianty. Navíc, jako terapeut nejsem soudce. Ani vychovatel ani učitel. To je to co si lidé často pletou. Rozumět, chápat ještě nutně neznamená souhlasit. Ale ani soudit. Soud jim uložil trest, oni si jej odpykali a ted jsou v terapii. Na mě je je jim ukázat na cestu, po níž mohou jít a možnosti, které mohou využívat. Ale nakonec jsem se s nimi vyrovnal. jako terapeut.
Ovšem jedna věc je být chápajícím a rozumějícím v terapii a druhá člověke stýkajícím se s nimi v osobním životě. Zřejmě bych si ty lidi jako osobní přátele nevybral. Ani po absolvování terapie. A ze svými dcerami bych je neseznamoval a rozhodně bych neměl radost,kdyby si některá z nich někoho takového našla. Zrovna tak jako nepřijímám své bývalé pacienty,když se ke mě opilí hlásí. Dnes ráno jeden takový na Florenci tu potřebu měl. To se k nim otočím zády a pokud obtěžují, klidně je požádám aby táhli po svém. Stává se to málokdy, ale stává a já nijak necítím potřebu s nimi vést jakýkoliv dialog na téma chlastat, nechlastat. Jsou li dotěrní, odpálím je.
Naštěstí většinou dotěrní moc nejsou. I ten dnešní byl jen trochu. Takže po jeho pokus o „přátelské poplácání” se dočkal výzvy, aby dal tu svou pazouru pryč. Dal ji pryč a odkráčel nespokojeně mumlajíce. Ale nechtěl jsem aby byl spokojený. Jediné na čem mi v té chvíli záleželo, bylo to aby mě přestal obtěžovat. Opilce nemusím. Nikde, i v případě, že by se jednalo o mé přátelé. V tu chvíli stojím jen o to, aby mě přestali obtěžovat. Rád se snimi setkám jindy. Se střízlivími. Opilci jsou pro mne velmi zátěžová záležitost. Jednoduše opilce nemusím a netvářím se že mi nevadí. Většinou vadí.