Tak se mi ten „hrníček” jak oné kapitole říká Jana vrací. Včera na skupině jsem diskutoval s dvěma klienty. On a ona.
Tak se mi ten „hrníček” jak oné kapitole říká Jana vrací. Včera na skupině jsem diskutoval s dvěma klienty. On a ona. Diskuse běžela na téma, „Jílku jsi surovec, když chceš abychom byli tak důslední.” Debata se týkala diskuse, co z manželkou, se kterou jsem se dohodl, že jako abstinující alkoholik budu mít suchý dům a ouha. Žena zpitá na mol, v manželské posteli ležící, kořalkou páchnoucí a láhev kořalky zahrabaná pod zeleninou, tím pádem, řádně uschovaná v lednici.
Emoce se přelévaly vzduchem, atmosfera by se dala, krájet, jedna dáma jak už to ve skupině bývá vytvářela koalici s oním gentlemanem, který odmítal vidět realitu, že pravděpodobně jeho žena přešla z běžného občasného napití mimo domov z vína na tvrdý alkohol. Závislost a spoluzávislost není tématem této kniky, takže jen lehké uvedení do problému
Tohle už běželo minulou skupinu. To je standardní průběh, nikoliv manželství ale skupiny.Vzrušené emoce. I když v manželství občas také. Tak či tak. Vzrušení pozitivní i negativní. Samozřejmě jsem zaujal svůj terapeutický postoj, nijak jsem je nešetřil. V tomhle směru pokud si nehodlají udělat prostor pro sebe, komentuji jejich počínání jako směřování k recidivě, protože omlouvání nedodržování dohod ve směru suchého domu a abstinence v jejich přítomnosti ničím jiným není. Říkám jim to samé co říkám svým partnerkám a vím proč to říkám. Prostě potřebuji aby si byla doma střízlivá a netahala mi kořalku do domu, víš že jsem náchylný a energii na vyrovnávání se ze situací potřebuji jinde. jestli chceš abych byl silný v tomhle případě, chceš zbytečně. tady budu vždy slabý.
Tohle si držím jak já sám, tak k tomu vedu i své klienty. Kdo má zájem vědět proč na tom tak trvám, koupí si mou knihu „Ze závislosti do nezávislosti.” A tam si vše pěkně přečte.
Ale abych se vrátil k tomu hrníčku. Došli jsme k tomu, jak říkal onen klient: „Vlastně když chci na ženě takové věci jako je suchý dům, tak na ni chci obrovskou obět. Ona je hodnotnější než já, protože není závislá. Má větší cenu než já.” Zvedl jsem obočí a zavrtěl hlavou, ale poslouchal jsem dál. „Takže když si pane Jílku koupím hrníček a své bych ho nekoupil, urazí se zcela stejně právem jako vaše bývalá láska. protože to je přeci normální. Zamyslete se nad sebou jak na tom tedy z lidského hlediska jste? Jestli fakt nejste ten opravdový sobec?”
Klasika. „Nejlepší obrana je útok.” Vyslechl jsem tuhle poznámku, pak ještě další ve smyslu, „jestli jste ji opravdu miloval, tak jste na ni musel myslet a ten jí ten hrníček koupit. Protože mě by jste namíchl také. ” Tu druhou pronesla dáma.
Terapeut je ve skupině velmi často konfrontován s tím co řekl, někde napsal. Je na to cvičen a musí se s tím vyrovnat. I já jsme se s tou situací vyrovnal. Samozřejmě podle onoho vyjádření se ukazuje, že ti dva klienti jsou lidé úzkostní, přecitlivělí, méně sebevědomí, s vědomím malé ceny a stálé dožadující se ujištění o tom, že jsou milováni a přijímání. I skrz takové věci, že vyžadují neustálou pozornost svých partnerů, a pokud ji nedostávají, tak jeden bud proto že se jeden domnívá, že: Buď ji není hoden. Či ona dáma proto, že není milována. Gentleman není hoden toho aby se žena omezila v jeho prospěch, ona jakékoliv „opomenutí” vnímá jako projev nelásky, nezájmu a sobectví. Těžký život pro oba.
Vyslechl jsem je a sdělil jsem jim asi tohle. Mám milou, mám ji rád a myslím že i ona mne. Ona si chce koupit nové auto. Já si chci koupit Macintoshe. Podle vašeho mínění, pokud nekoupí auta dvě, tak vlastně mi tím dává najevo, že si mě neváží, že nejsem tak dobrý jako ona, protože by jinak koupila auta dvě. Podle dalšího názoru abych ji dokázal, že ji mám rád, tak musím koupit Macintoshe dva protože jsme přeci dva a co si koupím já, musí mít i ona. Vypadá to tak, že ona si nemůže nic koupit jen pro sebe z toho důvodu, aby to nevypadalo buď jako pohrdání nebo projev malé lásky.
Záměrně jsem dal svoje vyjádření do kursivy aby vynikla nesmyslnost některých tvrzení. Podle těch tvrzení si žena sama nakupující nesmí koupit nic sobě pro radost, protože když náhodou nekoupí i svému muži něco hezkého, nemiluje ho, a opačně. jako by si udělat radost sám sobě skutečně byl jen projev sobectví.
Lidé, kteří mají malé vědomí vlastní ceny, se pokoušejí získat potvrzení své ceny u druhých metodami, které mnohdy hraničí s nátlakem a vydíráním. Potřebu vlastního uspokojování všech svých požadavků vykládají jako projev lásky druhé strany. Jakékoliv odmítnutí, nebo jen pokus o vlastní prostor, berou jako útok na vlastní důstojnost plus odmítnutí v celém rozsahu. Pokud se kdokoliv pokusí vyhovět těmto nárokům pravděpodobně skončí jako obět nekonečného citového vydírání.
Zralí lidé si jednoduše dělají vlastní radosti a souběžně s tím podle svých možností i nálady i radost druhým lidem. Ti se jejich chováním můžou se cítit, ochuzeni, dmítnuti, nepochopeni, nemilováni, ale to že se tak cítí, ještě neznamená že tomu tak je. Mnozí lidé řeknou, musíme všechno mít společné aby bylo vidět jakou máme mezi sebou lásku. Tak přemýšlím, jaká asi může být láska toho druhého ke mě, když mi nechce dovolit abych měl svůj kout, kam si dám svoje věci, které se ji třeba nemusí líbit. Zralé ženě se nelíbí, ale z lásky ke mě mi je nechá. Nezralá se to pokusí změnit. V momentě kdy smím mít jen ten hrnek, který se líbí nejen mě, ale i mé ženě se začínám cítit jako emoční otrok.
Mít jen věci, které vyhovují oběma, známé a kamarády, které vyhovují i moji ženě, Zájmy, co baví nejen mě, ale i moji ženu, jiné ne. To je nárok, který nejen, že nechci splnit, ale ani nehodlám splnit. Protože pokusit se splnit takový nárok je spolehlivá cesta do pekla. Nikdy u těchto lidí není dost. Nedá se takové chování nazvat než sobectvím zakrývané řečmi o lásce, která mnoho dává a mnoho bere. Dárky jsem nikdy nekupoval proto abych jiné dárky dostával. Dárky jsem kupoval jen proto abych udělal radost.
Stejně tak, to že jsem někdy zapomněl koupit něco podobného co sobě, nebyl akt nelásky, ale třeba celý problém spočívalo v tom, že druhou věc už jsem neměl peníze. Nebo jsem si nebyl jistým, zda se trefím. Žít jako hadač přání a být osočovám, že nevím a nemiluji, ať koupím nebo nekoupím. Protože buď jsem se netrefil neboť ji neznám a neznám ji jen a jen z toho důvodu, že ji nemiluji a nebo to udělal schválně z toho důvodu, že ji zase nemiluji, není nic pro mne. Prostě někdy jen něco pro sebe, není sobectví. Skutečně si nemyslím, že je až taková přednost sobě nic a druhému vše. Jak s eněkteří pokoušejí vykládat.
Člověk který sám sobě nic nedopřeje, říká, že je méně cenný než ty, kterým dopřává na svůj úkor. To potom vypadá, že nemám cenu ani sám pro sebe, když nepřipustím, že jsem natolik dobrý abych si dnes koupil pro sebe, protože moje žena je natolik skvělá,, že mi pomyšlení na její skvělost mi ani nedovolí mít něco jen tak. Tak skvélá, že musí být neustále o své skvělosti ujišťována, že ona nemůže na nic počkat.
Jistě jsou ženy, které řeknou, „ počkáš až co zbude, až jestli se rozhodnu, že máš také právo a nárok.” A jsou i tací muži. Otázkou pak je, jestli je to láska a nebo jestli je to sobectví, které vyžaduje neustálou pozornost, protože opravdu se musíš chovat tak abych se nebála, nebál.
Domnívám se že ujišťovat toho druhého tímhle způsobem je vztahu a řeči podstatně nebezpečnější než mírná míra obav, která mě nutí si dávat pozor na to co dělám, co říkám a kde jsou hranice pochopení toho druhého pro mé potřeby. Jsem-li opatrný řeč nekončí. U těch neopatrných končí. Ti ji mnohdy skončí dřív než si přáli a jsou obětí své nezřízenosti.
Pokračování někdy