Konec řeči XXX

Myslím že jedna z nejhorších věcí, které se mi mohou stát, je uvíznout ve vlastních představách. Uvíznutí ve vlastní představě je situace skutečně velmi často vztah a život ohrožující.

Myslím že jedna z nejhorších věcí, které se mi mohou stát, je uvíznout ve vlastních představách. Uvíznutí ve vlastní představě je situace skutečně velmi často vztah a život ohrožující. Jakmile si začnu představovat, že ten či onen je takový a nebo makový, jsem chycen. Chycený do pasti svých úvah, myšlenek a představ. Tim se dostanu mimo skutečnost. Vždy, když jdu s Janou někam na kurs, seminář, Jana si představuje jak tam bude, co tam bude? Já si nepředstavuji nic, koukám po holkách a kde co lítá. Nebo plánuji jak vydělat peníze, případně kam se půjdu podívat po knížkách a nebo na oběd. Nic si o lidech a kursu nepředstavuji. Nemá to cenu a nemá to ani smysl. Jak budu pracovat vím. Nedumám nad tím s čím ti lidé přijdou. Oni s něčím přijdou a já se s tím buď vyrovnám, nebo nevyrovnám. Zatím jsem se tímto způsobem vyrovnal se vším, takže není důvod k panice.

Byly roky, kdy jsem každý den seděl ráno na komunitě a poslouchal jsem řeči pacientů, jsou dnes hodiny, kdy sedím na skupině, stojím u tabule a poslouchám řeči klientů. Poslouchám a reaguji. Pokud přijdu někam,, kde neznám lidi ani prostor, rozhlédnu se. Rozhodně cestou jak už jsem řekl si nic nepředstavuji. Vyprázdním mozek, stejně jako se vyprázdní talíř a umyje se aby se do něj dalo jiné jídlo a chuť předchozího jídla nerušila další chod. Vyprázdním hlavu, rozhlédnu se a nechám do své mysli vstoupit tu skutečnost, kterou kolem sebe vidí a slyším. Tohle udělám a vidím co mám vidět a slyším co mám slyšet. Jsem tam. Naučil jsem se tohle od kolegů, kteří uměli poslouchat, nevytvářeli zbytečné myšlenkové konstrukty a jednali vždy podle toho co viděli a slyšeli. Nikoliv podle toho co oni si mysleli, že vidí a slyší. Což je malinký rozdíl, který je ovšem zásadní.

Už jsem se v téhle knize zmiňoval, že čtenáři myšlenek jsou zvlášť oblíbení. Zcela právem. Většinou jsou to ti, co mají vždy pravdu, všude byli, všechno znají, umějí všechno vysvětlit a vlastně se utápějí ve svých úvahách jak by to mělo, mohlo být. Mnozí lidé v diskusi kolem témet, které navozují, vytvářejí, chovají se na kursu tak, a nejen na kursu, ale i v životě obecně, že se pokoušejí nastavit takovou situaci, která je extremní a neřešitelná. Vydávají tuto extrémní situaci jako normu. S takovými se nijak nedohaduji. Řeknu jim, „Víte, teď se pokoušíte vyhrát. Nastavujete extrémní obecnou situaci, která se děje velmi zřídka a vyžaduje extrémní prostředky. Přemýšlím o důvodech, které vás k tomu vedou.” V momentě kdy přemýšlíte o něčích důvodech, věnujete mu pozornost a nejste čtenáři myšlenek. V té chvíli, kdy se začnete zajímat o člověka jako takového, zjistí, že nejste proti němu.Může se zklidnit

Postupem let jak provozuji psychoterapii a kursy zvládání zátěžových situací, přicházím na odpovědi, které, když je objevím, mi přijdou zcela samozřejmé. Velmi často kladu otázku: „Jak se cítíte, co se s vámi děje? Teď?” Většinou dostávám odpovědi typu, normálně, nic, protiotázkou nic, co by se mělo dít? Atd. A dlouho jsem na jejich odpovědi reagoval poučení a tvrzením, že všichni něco cítíme se všemi se něco děje. Nakonec mě napadlo jedno vysvětlení, které není zcela exaktní, ale může se blížit realitě. Člověk, který nic necítí, necítí proto, že vlastně je v tuhle chvíli v klidu, nemá pocit ohrožení ani pocit euforie a jen sleduje cvrkot. Konečně oni sami to říkají. Pochopitelně tahle odpověď platí pokud je u nich v souladu slovo a tělo.

Nečtu tedy myšlenky těch lidí, neříkám jim diagnosu, že jsou třeba hysteričtí, úzkostní, pouze upozorním na jejich chování. Popíši co dělají. Někdy interpretuji některé jejich druhy chování jak jim rozumím Většinou to zabere. Je fakt, že tím se sníží napětí ve skupině klientů se kterými pracují a je fakt, že dotyčný, který chtěl zkoušku, vítězství, strhnout na sebe pozornost mě občas pro tu chvíli nemá moc v lásce. Vzal jsem mu jeho vítězství a nebyl jsem ani poražen a on neprohrál ani nevyhrál. Což je pro mnohé stresující a docela slušná zátěžová situace, protože se dostal do situace, kterou nezná. V kursu klidně na tohle upozorním. Pak jim dojde, co dělám. Těm chytřejším, ale pokud školím ve firmách management, tak tam hlupáci obvykle nebývají. Maximálně jeden dva co žijí v zajetí představ jak školení má být jak má vypadat.

A vlastně jsem se dostal k dalšímu. Jestliže se dostanu do pasti, která se jmenuje „Takhle ten vztah, řeč, soulož má správně vypadat” mám problém. Nedělám co chci a co potřebuji. Nereaguji na situaci, ale žiji podle šablony v níž mě drží má představa o správném chování, kursu, školení, psaní knih a podle teorie představ správného života, soulože, četby, jídla a neužiji si nic, co je mimo ty představy.

Pokud nejsem čtenář myšlenek, stanovovatel diagnos, (stanovovat diagnosy je úkol pro jiné, ne pro lidi, kteří spolu hovoří a jsou spolu v nějakém běžném vztahu) pak nejsem ani majitelem představ. Jednoduše jdu s tím člověkem s proudem jeho řeči, a z jeho řeči a tónu hlasu, držení těla pochopím jak asi na tom v tuhle chvíli je. Tohle umí třeba zcela báječně Irena moje kolegyně s dětmi. Přijde do třídy, dívá se, poslouchá děti a po chvíli zcela neomylně vidí vůdce třídy, šikanované dítě, dítě z rozvrácené rodiny. Já moc na děti nejsem. Takže tam se spoléhám víc na ni. V tomhle jsou většinou ženy lepší než já, Umím víc ty dospělé. S těmi mi to jde lépe, oni většinou nejsou tolik v pohybu.

Od dětství jsem si žil podle svých představ. Samozřejmě se všemi limity, které život přináší. Četl jsem co jsem uznal za vhodné a co se mi líbilo, pak jsem dělal povolání, která mi vyhovovala, žil jsem se ženami co se mi líbili a když mě příliš tlačily do naplňování svých představ, nedal jsem se. Většinou nakonec odešly. Musím říci, že nelituji, že jsem si celoživotně hájil svoji svobodu. Znám cenu kázně a řádu, to se ze svobodou vůbec nevylučuje. Jenže svoboda člověka umožňuje jedno. Umožňuje experiment, který může a nemusí vyjít, ale pokud ten experiment se ukáže jako reálný, pak se díky němu objeví další možnosti.

Ať se jedná o farmaceutické pokusy, fyzikální nebo komunikační. Mnohdy si jen tak zkouším, co se stane, když řeknu tohle a nebo napíšu tohle. Lidé reagují a podle toho si stanovuji strategii své práce. Strategii, která není založená na uzavřených teoretických postulátech, na představě, ale na skutečných ověřených možnostech. Jednoduše si v jistých chvílích, kdy mé hraní si, nikoho neohrožuje na životě a zdraví, zkouším míru své svobody, dělat třeba psychoterapii jako evoluční možnost.

Ti co chtějí ověřené ozkoušené, co odpovídá jejich zkušenosti, dostanou to po čem touží. Není to špatně, to ne. Známé dává jistotu, neznámé i když ověřené, vyžaduje větší dávku víry. Což není každému dáno. Víra se nedá nařídit, vyprosit ani vynutit. Stejně jako láska. Mnohdy, kde chybí víra, chybí i řeč. Protože sám někdy nemám potřebu přesvědčovat. V tom případě mlčím. A já sám se někdy nemám chuť dát přesvědčit, pokud ten člověk pro mne nemluví srozumitelně. A mlčím zase. Bohužel na nesrozumitelnosti a trvání na představách řeč končí asi nejčastěji.

Pokračování někdy