Původně jsem myslel, že tuhle sbírku úvah, které jsem napsal za poslední měsíc, ukončím mnohem dříve.
Původně jsem myslel, že tuhle sbírku úvah, které jsem napsal za poslední měsíc, ukončím mnohem dříve. Pročítal jsem si ji dnes a podivil se, jak rozmanité věci, (pospojované nespojitelné, jak říká paní Sovišová,) obsahuje. Žárlivost, samota, přemítání o smrtelných hříších, sladěnost, nevěra návraty, čekání, loučení.
Hodně jsem při psaní myslel na skutečnost, že v posledních letech jsme se stali národem „psychologů,” kdy všichni vědí jak to ten druhý myslel, co si myslel, jak má koho pod kůží, nebo kdo je magor má problémy, které vyžadují medikaci a psychiatra. Psychologové, co studují horoskopy a psychologické úvahy, jež spisují vševědoucí novináři.
Národ často žije v zajetí těch teorii, které spřádají, rozvíjejí a vyvíjejí mnohdy třicetileté dámy a páni, kteří mají docela jiné zkušenosti se životem, než my nevědomí starci, co nemáme v malíku ty nejmodernější teorie a poznatky. Oni mají teorie, které vypadají bezchybně a dá se do nich spousta věcí napasovat. Jenže jak už jsem zjistil, teorie jsou jen shlukem slov, kde do sebe věci teoreticky zapadají a nakonec zjistí,ti pisatelé těch teorii, že jsou jinde, než jim jejich teorie říkají. Sice něco na té psychologii bude, ale jen něco.
Dělám kursy zvládání zátěžových situací a jedním z mých manévrů je psát na tabuli, co účastníci říkají. To má neskutečný dopad na ty lidi. Oni najednou vidí, co skutečně řekli, najednou mají v syrové podobě,jak uvažují. Vidím jak s nimi jejich slova trhnou. Napsaná fixem nebo křídou. A najednou opustí všechno „podvědomí a bezvědomí” jak říkám pojmu „nevědomí. Najednou se vidí. Vidí jak mluví, ze svého mluvení si mnozí odvodí svoje jednání. Ovšem ti co nevidí, mají někdy zvláštní osud. Hlavně ti, co mají za to, že jsou natolik skvělí, že jim patří všichni muži, nebo všechny ženy.
Málokdo, kdo někoho opustil a je takzvaně ve výhodnější pozici, necítí lehké uspokojení, že je lepší, než ten opuštěný. A málokterý, který opustil a po čase zjistí, že už není ten co je očekáván, nezažije minimálně lehké trhnutí, když potká toho co mu patřil beze zbytku. Trhne a prožije pocit zklamání.
Přišel o výlučnost. Být výlučný je pocit, po němž mnozí touží a mají ho třeba jen a jen právě u toho jednoho jediného/jediné. Myslím, že tohle je problém právě mnoha žen, které se rozvedou, rozvod použijí jako trest a zjistí, že trest nefunguje. Pak se použijí drsnější prostředky. Děti, žaloby, majetek. Všechno co má naději na úspěch zasáhnout zranit, potrestat. Abych byl spravedlivý i muži se tak chovají, vydírají, trestají. Ti muži a ženy, kteří takto jednají jsou ti co nikdy pořádně nezavřeli za sebou dveře a ohlížejí se. Jejich řeč není „ano ano, ne ne,” ale možná, snad, uvidíme, nevím jak to vlastně mám. Nezavřeli dveře a hledají viníka svého osudu. Ke své smůle často najdou.
Ti lidé, když ztratí tu výlučnost, mnohdy hrají různé hry, aby ji dostali nazpět. Oni nechtějí znovu vztah, oni chtějí tu vázanost tu oddanost bez ohledu na to jak tomu druhému je. Chtějí dominovat. Ženy i muži.
Byl jsem kdysi zamilovaný až po uši do jedné mladé, krásně a mile vypadající dámy. Bylo mi asi 22 let. Zamilovaný a jí málo chtěný. Byla na mě má zamilovanost vidět a ona se podle toho chovala. Byl to takový vztah nevztah. Žila si podle svého, občas jsem u ní přespal. Měla garsonku. Ale nikdy jsem nevěděl co bude. Dávala najevo, že jsem vlastně, takříkajíc podmíněný nápadník. Podmíněný nápadník je z mého hlediska ten, co je udržován v naději a sem tam je mu něco podstrčeno aby nezdrhl k jiné. Ale nikdy neví na čem je. Takhle se chovají i muži, nejen ženy. Netrvalo to dlouho a pochopil jsem onu hru. Chvíli se mi nechtělo odejít, ale pomohla tomu jedna milá, hnědooká brunetka, která se do mě zakoukala.
Tedy jsem milou krásku opustil a odešel jsem k brunetce. Jak už jsem řekl, být členem suity není mým zvykem a nemám vychování čekacího pejska u supermarketu. V tu chvíli se chování oné milé dívky změnilo. Napřed jsem byl předmětem sarkasmu, potom ignorace a střídala to s velmi milým chováním. Taková docela široká škála nátlaku. Cukr a bič se tomu říká. Po letech kdy na to vzpomínám, uvědomuji si, že jsem ji musel docela hluboce ranit v její sebejistotě. Navíc, vlastně podle svých představ prohrála s tou co ji neměla být ani ke kolenům.
Používala rafinovanou manipulaci, jaká se používá v takových případech. Hovořila o tom, že láska musí projít prověrkou, zřejmě byla asi soudružka, to jsem tehdy nezjišťoval, že pro lásku se musí něco vytrpět. Děčín je malé město. Začátkem sedmdesátých bylo jen několik málo míst, kde se mladí scházeli, takže jsme na sebe dost často naráželi. Ale i po tolika letech musím říci, že manipulaci ovládala dokonale.
Naštěstí jsem potom zcela opustil Děčín, brunetku i krásku. Situace se rozřešila sama. Když jsem ji za několik let potkal, měla tři děti, dost kilogramů navíc a nebyla zrovna z toho, že už tak dlouho vdaná nijak odvázaná. Její kouzlo bylo pryč. Bohužel.
Tehdy bylo zvykem, že děvčata se vdávala mladá, ta co byla v pět a dvaceti svobodná, byla podezřelá. Já jsem byl v té době ještě svobodný. na tehdejší dobu, nezvykle dlouho. Takže jsme stáli na ulici, s dětmi se jí nechtělo nikam jít, povídala jak žije, chovala se ke mě jako by byla o dvacet let starší než já. Asi díky těm třem dětem co porodila.
Úsměv měla stále milý, a s tím milým úsměvem mi řekla. „Ty jsi byl taky jeden z těch co mi utekli a nakonec jsem si vzala” a jmenovala ho. Pamatoval jsme si ho. Pamatoval a divil jsem se jí. Jenže dnes se jí nedivím, ten jediný neměl sílu od ní utéct a ten jediný vydržel její „odhánění.”
A ona se nakonec asi začala bát, že ji všichni utečou. Vlastně, to co skutečně dobře uměla se nakonec obrátilo proti ní. Podlehla strachu z osamělosti a výsměchu, že je už stará pro někoho. Žila s někým o koho by normálně nijak nezavadila. Myslím, že jsou spolu dodnes. Konečně člověk si zvykne i na šibenici. I když to trvá krátce.
Na tohle chování žádná teorie není. Tedy je, ale já je nestuduji. Mě stačí vědět, že ta dívka byla nezralá, stejně jako jsem byl nezralý já. Udržovala se ve dvou omylech. Ten jeden, byl ten, že každého mužského zvládne, ten druhý, že už ji nikdo nebude chtít. I já jsem žil v omylu, abych na rozdíl od ní svůj omyl nakonec spíš vytušil, než pochopil a utekl jsem. Možná měla tohle chování po své matce a nebo jí její matka spoustu věcí neřekla. Tím možná byla sama nejistá. Možná si byla jistá a chtěla dokazovat svou moc. Je tam příliš „možná.”
Ale jedno, co si myslím že bylo nezpochybnitelné a ukázalo se tím ona situace celá. V momentě, kdy přišla o něco, co mělo jen malou cenu, najednou se znovuzískání stalo jistým druhem smyslu. Mít to co ztratila. Vzít to té druhé. Ne že to potřebuji, ale i když toho chlapa nechci, nenechám ho druhé. Mít a ovládat.
Spíš než teorii o bezvědomí používám praktické jevení se. Lidé se nějak chovají a jejich chování se vyjevuje v kontextu situace. Takže tady se mi jeví, že…
Tušil jsem že nic jiného v jejím úsilí není, proto jsem se k ní nevrátil a nenechal zviklat k opuštění brunetky. I když tu jsem nijak zvlášť nemiloval. Jen jsem nechtěl být ničí lacinou hračkou. To je u mne jeden z těch dúvodů, proč jen těžko uvěřím ženě, která mě opustila, a nějak krouží kolem a vlastně nikdy neřekne. Ano ano, ne ne. Vždy je tam něco nejasného. Aspoň u těch, které jsem v tomhle směru potkal.
Důvěru tohle chování ve mě nevzbudí a já se nepřiblížím natolik abych zavřel oči, vypnul mozek a jen vnímal tu vedle sebe. U těch odešlých a znovu kroužících už rozum nevypnu. Ani na chvíli. Ačkoliv bych někdy i rád ty oči zavřel.