Sdělovat postoj bez vyžádání má své nevýhody. V takovém případě se můžete dozvědět, že se nikdo neptal a to zcela právem. Nakonec proč sdělovat něco, co nikdo nežádá?
Sdělovat postoj bez vyžádání má své nevýhody. V takovém případě se můžete dozvědět, že se nikdo neptal a to zcela právem. Nakonec proč sdělovat něco, co nikdo nežádá? Od jisté doby, kdy jsem napřed něco odmítl a pak jsem se dozvěděl, že mi nikdo nic nehodlá dávat, neřkuli vnucovat si dávám pozor. Bylo mi asi 16 let. Všiml jsem si v terapii i mimo terapii, že lidé, kteří se hájí, vysvětlují a to především bez obžaloby a žádosti o vysvětlení, vždy něco skrývají. Zvlášť „mám rád,” když mě klient, nebo partner ujišťuje, co všechno umí, jak je bezvadný případně šťastný. Hlavně, když se neptám. V terapii tohle patří k terapii, mimo bych si tohle chování odpustil. Většinou nemám náladu poslouchat nebo číst sebestředné sebechválící tirády, které většinou poslouchám dost často během dne.
Navíc, když mám ještě vedle sebe, nebo proti sobě, žárlivého jedince, který je přesvědčen a o svém právu na štěstí a sdělování pravdy, pak je ono ujišťování, vysvětlování, obhajováni, poučování dvojnásob milé. Žárlivý jedinec má ze svého hlediska nezadatelné právo na své žárlení na svůj obtížný způsob chování.
Mám klienta, který má značně žárlivou partnerku. Podobně žárlivou jako některé moje bývalé lásky. Jsou si podobné v projevu. Všechny značně „milují” a říkají. Kdyby ses choval jak máš, nebyl mi nevěrný s každou, která se na tebe podívá, pak ti nebudu dělat takové scény. Já ti je vlastně dělat musím, protože mám na to právo za takové chování.
V ten moment zjistíte, že jste stále podezřelí, stále hnusní, sprostí, bezohlední.” Výkyvy nálad jsou tou nejmenší položkou ve škále žárliveckého repertoáru.
Žárlivý chlap, ženská se s vámi rozejdou a vám se uleví. Jenže nakonec občas zjistíte, že to nemyslel až tak vážně,. Pokud přijdete, ujistíte je, že je milujete, dáte si práci celou záležitost urovnat, máte na potíže zaděláno. Tihle jsou přesvědčeni o své dokonalosti . „Nemůžete bez nich být. Se domnívají.
„Žárlivec ví, že může celou situaci zopakovat. Jsou sice druhy žárlivců, kteří když bouchnou dveřmi a ocitnou se za nimi, zjistí, že by chtěli zpátky. Dokonce někteří dokážou se pokusit sami o návrat. Taková je partnerka mého klienta. Protože ji znám osobně a měl jsem tu čest s ní několikrát hovořit, vím že můj klient nepřehání. Ani trochu.
Jenže ona, stejně jako mé některé bývalé lásky si neuvědomuje jednu věc. Stejně jako mě, došla trpělivost a nechal jsem všechny odešlé práskačky dveřmi za zavřenými dveřmi přemýšlet o mé špatnosti. Tak i můj klient si v klidu našel vdanou paní, která mu poskytuje útěchu a podporu. aJeho milá partnerka jak je stále víc a víc rozviklaná a sebezahleděná do svých křivd, najednou zjišťuje, že přichází čas, kdy místo přesvědčování, ujišťování, přemlouvání, uslyší místo prosby „to by si mi přeci neudělala, že bys mě tu nechala samotného?” Otázku zcela jiného druhu. „A kdy že se budeš stěhovat, chceš pomoc, nebo stěhování zvládneš sama?”
Klidně se přiznám k tomu, že mu jeho snahu nerozmlouvám. Vždy, když mi vyprávěl své potíže, zeptal jsem se ho na cenu toho vztahu. Byla velká. Vyložil jsem mu, že pokud je tak velká cena a jeho partnerka nechce se svou impulzivností, hysterií a žárlivostí něco dělat, musí vše trpělivě snášet až dříví na sobě nechat štípat. Moc se mu to nezdálo, ale jeho partnerka má skutečně léčící talent a on už začíná chápat. Jak říkám, blíží se změna. Já mu sloužím jako vrba a útěcha a podpora. Musím říct, že ty peníze si vážně zasloužím. . Zatím.
V mládí, kdy jsem byl trochu víc razantnější jsem se žárlivými ženami nevyjednával. Neměl jsem na takové vyjednávání komunikační výbavu a trpělivost. Naštěstí. Byl jsem jí tím, co práskl dveřmi a ačkoliv jsem se mnohokrát toužil vrátit, neudělal jsem to. Opět naštěstí. Díky terapii a psychoterapii jsem podlehl dojmu, že je přeci na mě na profesionálovi, abych tyhle situace zvládal. Bohužel. Sice jsem nepodléhal plnění zbytečných slibů a ani jsem je nedával. Jen jsem urovnával a uhlazoval jejich emoční nálady. Mnohokrát jsem zažil odchod, prásknutí dveřmi, vyhrožování koncem. To vše na pár potíží a občasnou nespavost stačilo.
Probíhal ten proces podle stejného scénáře jako u mého klienta. Stejně jako on jsem byl nešťastný, stejně jako on jsem se držel zpátky, stejně jako on jsem nabízel, urovnával. Nakonec nastal čas poslední. A protože těch typově stejných žen bylo několik, není (divu, mám tendence si je vybírat) pak měl i jejich „definitivní odchod„ stejný průběh oné definitivy. Najednou jsem je začal potkávat, najednou se mi začaly plést do cesty, najednou jsem se dozvídal, že si mě váží. Vždy se tvářily, že všechno skončilo, a vždy chtěly nějaký druh jistého důvěrnějšího přátelství. Vždy jsme odolal.
Už jsem uvedl v první kapitole. Nemám potřebu ani v případě tak velké sladěnosti jako s onou ženou, poskytovat něco jako intimitu. Nemám potřebu být rádcem a zároveň terčem, v případě, že si chce někdy vylít zlost, pokud se jí nevede. Nemám prostě potřebu tyhle události nějak zvládat. Možná že jsem vztahovačný, ale poslouchat jak jsem nedokonalý a zároveň být důvěrníkem, to mohu v zaměstnání. Tam jsem na to cvičen a za svou dovednost placen. Ve vztahu tohoto druhu, jsem stále ten druhý, ten který musí vědět, že je to jen tak, na nic nemá právo a je vlastně za svou ochotu odměňován přízní druhé strany. Což není z mého hlediska zas takové terno.
Navíc, myslím, že ani Markéta při své obrovské toleranci a klidu by dříve nebo později asi znejistěla, kdybych některé své bývalé partnerce poskytoval v nějaké omezené míře důvěrný vztah. Markéta se osobně bála a bojí, že některá z těch bývalých lásek bude pokračovat ve svém úsilí. Ani se ji nedivím. Loni, když onemocněla, chtěla se se mnou rozejít aby mi nebyla na obtíž.
Říkala mi. Myslím, že jestli by mě něčím skutečně ublížila tak tím rozchodem, než tím že je nemocná. Byla mi dobrá, když byla zdravá a ani já ani ona jsme netušili, jak to dlouho bude trvat a jak to bude vážné. Jenže zatím nám řeč nekončí. Stále je o čem mluvit, i když spolu zase moc nemluvíme. Oba máme povolání, kde jsem mezi lidmi, posloucháme, a mluvíme. Rádi mlčíme.
Až se uzdraví, těším se že budeme opět chodit po venku jako jsme chodili předtím. Skutečně bylo hezké, když jsme spolu byli naposled nakupovat. Ovšem viděl jsem jak ji tahle činnost zmáhá. Zítra jde do nemocnice, v pondělí na operaci. Bůh nám pomáhej.,
Pokračování někdy