Kňučí a to se jim ještě nic neděje

Probudil jsem se o půlnoci. Takhle se mi děje obvykle v pátek, když jdu spát naprosto časně, protože toho mám za celý týden docela dost. Dorazím domu, chvíli se potloukám od ničeho k ničemu, pak zívnu a jdu zalehnout. Cestou domu jsem odstoupil obvyklé úkony, jako je nákup, návštěva italského buffetu a knihkupectví. Nejen samých chlebem, živ je člověk. Říká Písmo svaté. Koupil jsem si rozkošnou knížečku židovských mýtů: „Nejkrásnější židovské legendy.” Od Victora Malka. Pár jsem si jich stačil přečíst cestou domu v tramvaji, pokračoval jsem až do úplného vypadnutí z ruky, ještě v posteli.

Má krásná kolegyně se mnou jela mimořádně tramvají, buď jezdí autem nebo chodí pěšky do Kobylis z Čimic. Cestou chtěla ještě probírat některé pacienty. Jen jsem řekl: „Verunko ne, opravdu práce ne. Už je po práci.” Usmála se a já převedl řeč jinam. Tenhle nešvar, mluvit o práci po práci, jsem se odnaučil právě v blázinci. Zavřu dveře, zapomenu na pacienty, na blázinec, na jejich problémy a věnuji se svým záležitostem. Oni to beze mne vydrží do pondělí zcela bez problémů, já bez nich také.

Jsou lidé, kteří tohle neumí a jak se říká žijí jen pro práci a pro druhé. No, nic proti tomu, mají nárok se tak chovat, ale nemusím mít skutečně všechno. Místo toho jsem zavolal Adéle, protože jsem věděl, že je v nemocnici, mají ji v pátek pustit a ona mě požádala, abych ji zavolal až ji pustí. Bavili jsme se o našich společných „uměleckých” aktivitách. Tedy, spíš jsem na ni chtěl, aby mi poslala pilotní díl scénáře, „Týpek“ co jsme spolu psali pro ČT, která jim opovrhla a vrátila nám ho s tím, že se jedná o klišé.

Tak nevím. Všechny díla, co znám o závislosti, jsou o tom jak žije člověk, když chlastá, fetuje, nebo hraje a končí buď smrtí některých účastníků, případně demencí, nebo, a to je obvyklé a časté „vítězstvím nad sebou„ kteréžto vítězství spočívá v tom, že jedinec končí v terapii a tím pádem je vyhráno. No a já jsem si dovolil napsat něco, co skoro vůbec není ani o chlastu a fetování, je jen, ono dílko, které teď bude mít pokračování o tom, jak těžko se z toho účastníci občas hrabou, že ono hrabání se ze sraček, není zas až taková sranda. Jak si mnozí občas myslí. Prý klišé. No jo, asi to musí vědět, zřejmě už mají toho podstatně víc.

Když jsem onehdy vzpomínal ve svém minulém blogu na film „Kanárek,” jehož natáčení jsem měl možnost se účastnit, tak ten byl při svých nesporných kvalitách právě, přesně tím, co jsem popsal v předchozím odstavci. Chlap fetuje, co všechno ho tím způsobem života provází, pak náznak terapie a dál nic. Stejně jako i má „Ze závislosti do nezávislosti.” Zdá se být tento popis jakoby nejzajímavější, jenže já jsem přesvědčený, že co zažívá Týpek Jindřich a krásná Jolana v životě abstineci, naprosto předčí všechna dobrodružství, co zažívali v tom feťácko/opileckém rauši.

Aspoň osobně, sám za sebe si troufnu tvrdit, že jsem se neměl za těch třicet let, co abstinuji čas nudit ani na chvíli. Dobrodružstvím jsem šel naproti s jasnou hlavou a otevřenou myslí. Ať se to týká vydání se do dálky, nebo seznamování s krásnými ženami, což je mnohdy mnohem náročnější a napínavější, než zastřelit tygra v Indii. Případně podnikat, protože pokud člověk podniká a má nad ním dohled milovaný stát, tak sem tam z úžasu nevyjde.

Jak mi vyprávěla jedna má známa, co provozuje privátní praxi. Když má pacientů hodně, strhávají ji peníze, když jich má málo, zas ji nějak trestají, za roky, co tu praxi provozuje, nikdy nepřišla na ten správný klíč, co by ji dal informaci, jak na to. Když se jde zeptat, jak je to správně, tak od tří lidí, kteří vypočítávají koeficient, dostane tři rozdílné výpočty. nedivil jsem se jejímu vyprávění, ani mě nepřekvapilo. Pak že je život ve střízlivosti nuda.

Vždy, když se s tvrzením o bezproblémovém, nudném životě v abstinenci setkám, vzpomenu si na všechny ty životní události, kdy jsem nastoupil s ideály do léčebny, abych zjistil, že je sice hezké že mám ideály, ale kolegyně je se mnou nesdílejí a mnohé mě považují za narušitele zaběhlých pořádků a jejich klidu. Musel jsem použít veškeré své dovednosti posbírané v průběhu života jako takového, nejen svých terapeutických výcviků, abych si udržel nejen pozici, ale i ty ideály. Iluze o mnohých kolegyních jsem definitivně ztratil.

Kupodivu, dost často se tehdy objevovaly kolegyně, které měly pocit, že jsem jen další obtížný pacient, co zrovna abstinuje a plete se jim do jejich chleba. A chovaly se velmi blahoskonně, neb nehodlaly připustit, že by to mohlo být jinak. A skutečně ona blahosklonnost je stejně nasírací, jako přímá agrese. Tedy pro mne tehdy byla. Než jsem se s jejich chováním naučil vyrovnávat, srovnat, jít do konfliktu, nedopustit aby se z toho konfliktu stal boj a spor.

Bylo dobrodružství naučit se žít po kolika letech abstinence, s podstatně menším množstvím peněz, naučit se a přizpůsobit se době, která ze dne na den vyžadovala jiné dovednosti než ta předchozí, srovnat se střízlivý se svou minulostí, přijmout ji, nenechat se vytáčet těmi sviněmi, kterých nebylo moc, ale byly, co když jim v debatě došly argumenty, tak se začala tahat minulost, o které věděli pramálo, leč měli pocit, že stačí každá lež k vítězství, což jim zas pro změnu nevycházelo, protože terapie samotná i psychoterapeutický výcvik člověka připraví snášet a unášet mnohé obtížné debaty, co ho životem provází.

Ale byly tam dobrodružství nejen zatěžující, ale poučná, vzdělávající, jako mé dlouhé pěší cesty, kdy jsem vyrazil s ruksakem na zádech, abych žil pod širým nebem a cestoval za obzor, jako ti pradávní kočovníci, co žili ve stanech, rodily se jim tam děti, neměli tekoucí vodu ani splachovací záchod, umírali jim ty děti i oni sami na infekce, ze zranění. Na nemoci, které neuměli léčit jako dnešní medicína. Tohle vše neměli, přesto zpívali z plných plic a modlili se ke svému Bohu.

Takže já myslím, že střízlivý život, pro abstinujícího závislého, je všechno možné, jen ne klišé a stereotyp. Jistě, jsou tací, co budou brečet i když mají všeho dostatek a oni už pláčou při pouhé představě, že by náhodou mohli o ten dostatek přijít, když mají o pět set korun méně ročně, tak už to vydávají za katastrofu. Kňučí kňučí a čím víc kňučí, tím je jim hůř a to se jim ještě nic neděje.