Kdo ví, kam otočit kormidlem

Začal jsem psát další díl, respektive další obraz, hry „Fagot a
Yesterday,” a šel na mě z toho psaní smutek. Do toho jsem si

Začal jsem psát další díl, respektive další obraz, hry „Fagot a
Yesterday,” a šel na mě z toho psaní smutek. Do toho jsem si
pustil výběr nejlepších písní Leonarda Cohena, tím se vše umocnilo. Psal
jsem tu scénu a úplně jsem ji viděl. Pár takových rozhovorů jsem se
sebevrahy zažil. Tedy s přeživšími sebevrahy. Tak jsem si musel dát
rychle kafe a večer si půjdu zahrát squash s Martinem, jedním z těch co
budou v tom skeči hrát. jen nevím, jestli tuhle roli vydejchá. Opilec,
sebevrah, bez smyslu a ucházejí se o něj dvě ženské, co ho obě hodlají
zachránit.

Byla tu včera Jana Krupičková, když jsem ji vyprávěl, kam to směřuje
a přečetl ji první obraz, dělala si starosti jestli ten příběh dobře
dopadne. Vysvětlil jsem ji, že nikoliv. Všichni jednou umřeme a jeden z
hlavních hrdinů umře na konci. Aby měli intoši o čem přemýšlet. A
kritizovat. Jako když jsem si přečetl hodnocení Klaunů, co natočil
Viktor Tauš. Blil sem kameny, nad těmi Zde„zasvěcenými”
kritikami. Byli tam i tací, co věděli jak měl scénárista psát scénář.
Škoda, že tam některý z nich něco svého nepředložil. Mohl jsem se možná
i zasmát.

Jestli mi něco vadí, tak lidé, co mají pocit, že jsou schopni
poradit, jak na to, ovšem nic sami nepředloží. Chápu, že se mnohým lidem
mnohé nelíbí, možná že by se ten film nelíbil ani mě, neviděl jsem ho,
ale jak znám umělce, tak většina z nich chce aby se dílo líbilo, něco
říkalo, dají si práci, něco vymyslet je strašná dřina, ještě větší dřina
je uvést svou práci a veřejnost, stojí ta dřina čas a peníze. Výsledek
je nejistý. Nikdo neví, jestli se to co udělal, věnoval tomu čas a
námahu, bude někomu líbit, doufá, že se najde někdo, kdo neřekne, jen,
„Ale jo, docela to šlo.”

Mě osobně nejvíc zajímá, co lidí u toho prožívají, jestli mají pocit,
že by třeba nechtěli být na místě toho člověka, se kterým se utrhl
lustr, když zjistil, že už nenachází smysl, pro co žít, nebo pro koho,
nebo už má všeho dost. Ano, mnozí si řeknou „slaboch” Já
jsem v takové situaci naštěstí nikdy nebyl, ale nemyslím si, že se jedná
o slabochy.

Většina lidí, když ztratí smysl, ztratí i důvod. Navalí se toho
tolik, že se skutečně mnohým z to zatočí hlava. Ano já vím, ti, co tu
zůstanou, mají s tím potíž, mnohým to vezme všechno co měli, třeba
rodičům. Jenže, jak sem s těmi lidmi mluvil, myslím ty, co přežili, tak
oni skutečně v tu chvíli neviděli jinou možnost. Měli tmu před očima. A
také se ti přeživší stydí, za to, že neviděli, neslyšeli. Není asi
jednoduché být člověkem, který přežil vlastní rozhodnutí skončit se
životem.

No jo, když si vybírám taková témata, tak se asi nesmím divit, že jde
na mě občas smutek. Asi bych měl psát o Ukrajině a politice, korupci.
Jenže mě nebaví psát politicky rozhořčené agitky, které ukazují na bídu
světa, agitátoři se v nich sebe mrskají jako příslušníci nejzkaženějšího
národa, burcují občany a výsledek stále stejný. Lidé kradou lžou a
podvádějí stejně, jako všude jinde. Holt v každém národě jsou zloději, plus
naivové, co se domnívají, že spasí všechny kolem sebe, tím správným
návodem, správným řešením. Nespasí!

Tohle jaksi nefunguje ani v terapii, natož v politice. V životě se
musí hodně pracovat a jen málo se toho dá za život kolem sebe změnit.
Něco ano, když už lidé pochopí, že není nutné si dát jen slibovat. Ale
něco kolem sebe, většinou mohou změnit jen ti, co změnili sami sebe, umí
se o sebe postarat, tak aby ta sebe starost nešla na úkor jiných. Lidé.
kteří vidí jen vady, většinou nevidí cestu, jak z těch vad ven. Umí
kritizovat, psát zasvěceně, co se nemá, ale neumí říci. „Jistě,
něco jde špatně, ale pořád i to, co nejde dokonale, jde natolik, že to
funguje. Stačí jen málo pootočit kormidlem, abychom se dostali na tu
správnou cestu.”

Kdo ví, kam otočit kormidlem, ví i o tom, kam směr, kterým jsme do
téhle chvíli pluli vede. A ví, že tam nechce, ale musí vědět, kam
vlastně chce, aby mohl říci: „Tohle je moc a tohle je málo.”
Jo jo.