Naši předkové, ještě jako zbožní křesťané měli pořekadlo, které myslím platí i dnes.
Naši předkové, ještě jako zbožní křesťané měli pořekadlo, které myslím platí i dnes. „Člověče přičiň se a Pán Bůh ti požehná.” Onehdy přišel klient, tak jsme si povídali o životě, tedy především o životě klienta a on, jen tak mezi řečí se ptá: „Kde budete hrát to divadlo, co zkoušíte?” Tak mu říkám, že ještě nevím, že sháníme nějaké místo, co nebude moc stát, pokud možno zadarmo, neb vstupné vybírat nebudeme. Uvítáme novou knížku, přijdou kamarádi a kamarádi kamarádů, zahrajeme, poklábosíme, vypijeme kafe a trochu vody, něco pojíme a půjdeme domů. Chvíli přemýšlel a pak mi nabídl, že tuhle akci trochu zasponzoruje.
Nemám problém přijmout takové nabídky.Upejpavost není má nejsilnější stránka povahy. Pokud mi něco někdo nabídne, netrpím přílišnou hrdostí, že všechno musím sám. Ono ani všechno jeden člověk sám nezvládne, i když často slyším hlasy, tohle všechno jsem dokázal sám. Moc na to nevěřím. Na své první dvě knihy jsem dostal od sponzorů dost, abych je mohl vydat, teď už platím další vydání a dotisky, z peněz, co vydělali ty dvě první, vydané krátce po sobě v roce 2008. Podnikatelský záměr se povedl.
Nakonec, teď už jen vše uskutečnit. Knížka, jde do tiskárny, já už mám vlastně hotovo. Krupičková teď bude mít frmol, třeba s mou účastí na knižním veletrhu. Má všechny ty nepopulární věci na krku. Ovšem já a divadelní skupina, „Zas tolik jsme nechlastali, abysme se z toho nedostali,” si budeme hrát a vymýšlet, co s tou hrou uděláme. Postupně dopisuji hru, nehodláme ji předvést celou, jen skeč, ale i tak toho bude na hraní až až. Požádal jsem svého kamaráda Viktora Tauše, aby ten skeč režíroval. Neviděli jsme se dlouho, nedávno jsme zase navázali kontak, takže jsem se ho pokusil do toho uvrtat. Nakonec, zvládl mnohé jiné, větší věci a velmi úspěšně, tak by se jeho rukopis mohl projevit i na tomhle.
Psát divadelní hru je velká zábava. Vlastně chvíli ji píši jako scénář, chvíli jako vypravěč, a chvíli jako román, bude z toho docela guláš. Ale ono se nakonec vše vystříbří, až ji dopíši, několikrát si ji přečtu, něco vyhodím, něco napíši jinak a uvidíme. Do toho se na mne obrátila jedna herečka, zda bych ji neposkytl nějaké informace o tom, jak se vede terapeutická skupina, pokud je člověk sám abstinující závislý s psychoterapeutickým vzděláním a výcvikem. Dal jsem ji telefon, aby mi zavolala až bude mít potřebu mě vidět a zkusím ji něco předat. Pustím ji „Vyvolávač emocí,” případně něco „Ze závislosti do nezávislosti, tam všude jsem pracoval s herci, kteří hráli klienty a některým ta hra šla náramně.
I když, nevím, jestli jsem schopný do někoho nahustit informace, které střádám víc jak dvacet let. Terapii, jakou jsem dělal před dvaceti lety je značně odlišnou terapií, jak ji dělám dnes. A jak ji třeba předvádím ve svých televizních pořadech, kterých jsem spoluautorem. Tam už jsem těžil skutečně z toho, že léta pracuji s lidmi,co jsou závislí a spoluzávislí. V Kanárkovi Viktora Tauše jsem si tak trochu zahrál sebe a trochu někoho jiného. Malá role, jenže nahlédl jsem do světa filmu. Mé první nahlédnutí.
Takže dámě, co mě navštíví se pokusím vysvětlit, že si už dnes tolik neberu, jestli pacient abstinuje, či ne. Tedy neberu si ani jedno, buď jako svou zásluhu, nebo svůj neúspěch. Na mě je, abych udělal, vše co umím, pak už musím jen čekat, jestli z toho, co mu říkám já mu dojde jako nutné a potřebné, hlavně jako věrohodné. Nebo jestli si myslí, že z toho co říkám nic pro něj není a on půjde svou cestou. Ovšem, nemám potřebu být omnipotentní terapeut, co všechny spasí. Z toho jsem se naštěstí dostal dost rychle.
Ale ona dáma, si řekne, co potřebuje. V telefonu byla poměrně asertivní. Šla rovnou k věci. Jméno mě překvapilo. Dost známe, jen nevím jestli by ji bylo milé, že se tady chlubít, tak sem zatím jak hrob. Překvapilo mě jen, kdo ji z mnou poslal, to jsem skutečně nečekal. Nikdo z televize, ale z terapeutických kruhů.
Ještě k té omnipotenci, Myslím, že každý člověk má právo na svou cestu, své úspěchy a omyly, jen si někdy myslím, že není moc výhodné hledat stále a pořád svou cestu, protože hledání nových cest zmaří mnohdy schopnost vůbec někam dojít. V závislosti se ovšem mnozí závislí odvolávají na svou cestu, aby zakryli neochotu, dělat cokoliv. Sedí, kouří, dumají a hledají ty nové, vlastní cesty. Ti co nekouří, jen sedí a dumají. Původně jsme chtěl napsat, že obě skupiny čumí, ale nenapíši to. Zcela určitě zírají do dáli za obzor.
Občas také říkají. „Na tohle mě musíte nechat přijít samotného. K tomu musím dojít.” Což je perfektní manipulace a výmluva pro to, abych na něm nic nechtěl a on nemusel nic dělat, než jen kouřit a hledět do dáli, nebo aspoň na chodník, jestli se náhodou neblíží mamina, matka, sestra, či někdo jiný s něčím dobrým k jídlu, případně ke kouření. Holt mají mnozí za to, že jsou v lázních, ti dětinštěji uvažující, v ozdravovně. Bohužel s velkou lítostí rychle zjistí, že tomu není tak.
Ještě k tomu knižnímu veletrhu. iDnes inzerovala možnost pro své přispěvatele v blozích možnost zúčastnit se knižního veletrhu, pokud mají nějaké knihy, co napsali. Takže jsem pověřil svou vydavatelku a manažerku, aby zjistila, co a jak. Oznámila mi, že se účastním. Inu proč ne, všechno je dobré. Člověk se nesmí odříkat každé legální poctivé cesty, jak dostat své knížky do povědomí obecenstva, jak se kdysi psávalo za Rakouska-Uherska. Do veletrhu stačím vydat Paradox abstinence/Jolana, takže by se tam měla také s ostatními mými knihami objevit. Kdy ji oficiálně uvítám se zatím dohadujeme. Protože členové souboru mají také své zájmy, takže včas oznámím datum konání. Aby mohli přijít i ti, co mě ještě neznají a třeba se chtějí seznámit. Já se zatím budu těšit.