Myslet si to mohou, ale jen myslet

Nepochybně zjistíte, že vše je malinko jinak, ale nešť. Budete vědět, co
všechno vám hrozí. Dokonce budete vědět jak na svou nadváhu. Inu, krása a
zdraví něco stojí. Cestou od toho ctihodného muže jsem přemýšlel o tom, zda
všichni ti štíhlí, zdraví, krásní, co nemají rozhodně nadváhu jako já, se
dožijí více let než já. A jak je možné, že ti tlustí z nadváhou se dožívají
stejně tolik let, co ti celoživotně zdraví?

Takhle, já se opravdu snažím žít trochu rozumně. Nepřejídám se, tedy ne
pořád, jen někdy, cvičím, praktikuji dlouhá léta některé jógové techniky, co
mě mají udržet stále mladého, krásného. A výsledek? Mladý nejsem, krása
pominula, byla-li kdy jaká,? Už mě občas bolí i tam, kde mě nikdy nebolelo.
Zpomalil jsem v kroku, autobusy a tramvaje nedobíhám. Dokonce mám nadváhu, i
když v poslední době jsem tuky z velké části proměnil ve svaly. Nikoliv v ty
kulturistické, ale takové ty běžné, co mají muži, kdy pracují, nebo cvičí.
Cvičí na sílu, nikoliv na krásu.

Zcela určitě si nepůjdu dát radit od výživového poradce. Nějak v tom
nevidím smysl. Koupil jsem si ještě zcela nedávno knihu „Čtyřhodinové
tělo,” nastudoval jsem si několik zcela odlišných teorii o výživě na
internetu, nějak se stravuji, svaly mi rostou, tuky pomalu ubývají, ale
nijak to nedramatizuji. Stačí, abych se podíval do zrcadla a je mi jasné,
že sebeštíhlejší postavou, žádnou krásku nepřesvědčím, že jsem mladý.
Dokonce ani duševně ne. Být duševně mladý, se mi zdá ve tři a šedesáti
letech dost nebezpečné. Mohl bych se pouštět do akcí, které bych nikdy ani
mladý, rozumný nerisknul, natož ve stáří.

Pořád se mi zdá že ten kult mládí, výkonnosti vymyslely americké reklamní
agentury, kdysi před druhou světovou válkou, aby trochu popohnaly byznys.
Evropa se toho po válce chytila, a už to jede. Lidé sami sebe ujišťují, že
to s nimi není tak hrozné, že se vyrovnají těm „nejlepším.” I
když vlastně kdo mi řekne, kdo je ten nejlepší. Ten nejvýkonnější a
nejpilnější, nebo ten, co umí přesvědčit ty ostatní,že on udává normu. Něco
jako arbitr výkonnosti, elegance a vkusu.

Já jsem skoro ve všem pozadu, džíny nosím podobné jako skoro před
padesáti lety, kdy jsem oblékl prvé, košile si kupuji jaké se mi líbí,
nikoliv jestli jsou módní, dokonce mám některé dvacet let, protože košil mám
hodně, tak se tak neopotřebovávají, když si vezmu tu starou, pokud není
notně otřepána, pak si nikdo, ani sestry v blázinci nevšimne, že není
moderní. Nikoliv, že by nesledovaly, jak chodím oblékaný, případně
upravený. Tuhle měla staniční dokonce poznámku, že jsem neoholený. Další
sestra pravila, že je to sexy. Zřejmě bude na neoholený, to je nakonec dnes
vrchol pánské elegance.

V mém mládí se neoholení považovalo za příslušnost k dělnické třídě.
Proletáři se přes týden neholili, ale v neděli chodili oholení skoro
všichni. I proletáři. Ovšem zas mimo těch, co chtěli dát najevo, že jsou
proti režimu, nebo jsou nekonformní. Ti vlastně už vnímal režim jako třídní
nepřátele. Fousy a háro, neboli hair, z čehož ono háro bylo odvozeno byly
také znakem intošů a umělecké avantgardy. A některých disidentů.

Tedy myslím, mimo těch, co vykopli bolševici ze strany, po roce 1968 v
rámci normalizace. Ti dávali najevo, že jsou stále členy strany a nesli jako
křivdu, že jejich spasitelské plány, na obrodu socialismu, tvrdým
bolševickým jádrem nebyly přijaty. holili se. Jenže jak to po sobě čtu, jsem zase někde
jinde, kde jsem vlastně ani nechtěl být. Ale nevadí. Blog je stejně jen na
to, aby se člověk vypovídal, povídané zkusil zformulovat do srozumitelné
češtiny a nepíši slohovou práci. Ty mě ostatně nikdy nebavily.

Když se člověk nebojí napsat, co zrovna mu táhne hlavou, zjistí, že je
vlastně svobodný ve svém myšlení. Mě odjakživa rozčilovalo, takovéto.
„Tohle si nesmíš ani myslet!!!” V takový okamžik se
projevila má vzpurná povaha, a zeptal jsem se. „Si snad můj
feudální pán? Párkrát mi lidé řekli, hlavně někteří bolševicky založení
jedinci, především u plavby, někteří kapitáni měli takové manýry, toho prvního
po Bohu, že pokud tak budu pokračovat ve svém drzém chování, že mi vypucují
žrádlo.

Měli za to, na rozdíl ode mne, že oni jsou ti, co určují, co je drzé a co
je slušné. Já si tohle nemyslel. Pokud něco podobného nastalo. V takovém
případě následovala má další otázka, kterou jsem se naučil v Děčínských
ulicích a hospodách. „A jak to uděláš? Pak následovalo ohromené ticho,
co že jsem si dovolil?

Ono to většinou bylo tak, že ti, co by na to pucování žrádla měli, ti s
tím neplýtvali, ale takoví ti bolševičtí kriplové, co měli stranickou knížku
jako brnění, si mysleli, že mohou všechno. Občas jim bylo nutné ukázat, že
nemůžou. Nebylo snadné mít odvahu ke vzpurnosti, ale šlo to. Přeci jen, už
se v těch sedmdesátých a osmdesátých letech nenosilo mlácení členů osádek. A
zřejmě by asi z těch vyhrožujících, i tehdy měl problém. Pokud by konal, jak
sliboval. Většinou se tohle obešlo bez fyzického kontaktu, zůstalo u
verbálních vyhrůžek.

Jo, člověk si nesmí dát určovat, co si smí myslet, co smí říkat a psát a
pak má docela hezkej život. Občas se na mě leckdo mračí, jenže jeho mračení,
jeho problém. V tomhle se musí jeden každý starat o sebe. Navíc, umět se
starat o sebe, není žádný pravicový ideál. Průměrně chytrý člověk ví, že
když se umí starat o sebe, je schopen se postarat i o ty skutečně potřebné.
Málé děti a ty opravdu nemohoucí. Ti ostatní, co zkoušejí z nás vymámit
prachy pod rouškou hry „Umění se neosvědčit. Se nás jen
pokoušejí přesvědčit, že je naše povinnost jim umožnit lehký život.Myslet si
to mohou, ale jen myslet.