Tak jsem skoro po měsíci vyrazil hrát divadlo. Tedy já režírovat, buzerovat herce, zbytek
Tak jsem skoro po měsíci vyrazil hrát divadlo. Tedy já režírovat, buzerovat herce, zbytek
hraje. Přišlo zdravé jádro, které chce hrát a je ochotno tomu obětovat čas a
námahu.Část zdravého jádra byl nemocný. Pak byli ti, kteří odpadli. Ony
vlastně ti, co odpadly byly hlavně dámy, takže budu muset malinko text
překopat, obrazy zpřeházet, neb naprosto nikoho nehodlám hledat, nebo
přemlouvat.
Ale s tím co mám k dispozici, nebojím se ničeho. Zkoušeli jsme a šlo
to náramně. Takže jsem nelitoval, že jsem vyrazil z domova. Moc se mi
nechtělo. Neviděl jsem to dnes nijak dobře. Díky těm absencím. Jsem zvyklý,
že pracuji s lidmi, co mají zájem. Tady najdenou, jakoby zájem byl, ale
vlastně skutky tomu verbálnímu zájmu neodpovídaly. Někdy to trvá,
než se dá dohromady pracovní skupina, která je funkční. Už jsem si zvykl
v terapii, že než se stabilizuje skupina, trvá to tak rok. Během té doby
přicházejí lidé, kteří se zdají být motivovaní, aby se ukázalo, že po
čase jim dojde elán a skončí. bez vysvětlení, bez omluvy.
Nebo začnou vysvětlovat, že sice chtěli chodit, ale je něco, co je
důležitějšího. Osobně, pokud mi někdo pošle SMS omluvu, že by sice rád
přišel na domluvenou schůzku, ale nemůže, neb má něco podstatně
důležitějšího, nijak ho nepeskuji, nepřemlouvám, nechám ho klidně jít na
tu důležitější schůzku a v tichosti ho odepíši. Neplýtvám energií na
jeho spolupráci. Beru ho tak, že je dospělý, ví, co je pro něj
důležitějšího a hledám jinde, nebo se přizpůsobím poměrům a změním třeba
mírně koncepci.
Vždy, když jsem nenaskočil na hru: „Snaž se šmudlo a přemlouvej
mě, já ti možná prokáži milost!” Zjistil jsem, že během toho
ušetřeného času jsem našel řešení. V jakékoliv situaci. Nikdo není
nenahraditelný a natolik jedinečný, že se bez něj nedá hrát divadlo, mít
partnerský vztah, nebo pracovat.
Tímhle přístupem se stávám svobodným. Sice méně oblíbeným, ale nejsem
odkázaný na to, aby mě měli všichni dospělí rádi. Stačí jen někdo.
Mockrát v životě se mě pokoušeli různí lidé mě za tenhle přístup
potrestat, jenže nikdy jim to nevyšlo. Nedám se trestat. Vždy se od těch
trestajících, co nejrychleji vzdálím. Nechám je klidně jejich zlobě již
trpí díky ztrátě moci nade mnou. Či neúspěchu při pokusu tu moc získat.
Mnozí lidé hrají zásadně na výhru. Domnívají se, že jedině vítězství
je ten správný životní postoj. Jim nestačí spolupráce, oni chtějí
vyhrát, v pracovním vztahu, mileneckém, nebo při nějaké zábavě. Vždy
chtějí být první, mocní, nakonec se jim stane, že jsou sami. Opuštění
vítězové, mající pocit, že ti druzí jsou slabí a jsou nešťastní, že ti
„vítězové” nejsou v jejich blízkosti.
Od začátku, co jsme začali zkoušet „Týpek a Jolana”
prošlo divadelní skupinou několik žen. Přišly, zjistily, že divadlo není
jen hezky vypadat, ale chce to čas, práci, odešly. Ty co zůstaly, se
naštěstí naučily, že bez dřiny, opakování, občas vzteku a námahy,
nebudou na jevišti vypadat dobře. Prostě zkoušíme, bavíme se, občas se
namíchneme a jdeme dál.
Navíc, divadlo je proces, kdy se mnohé v průběhu zkoušení mění, hledá se
nejlepší výraz, gesto, slovo. Lidé tomu musí dát hodně, když chtějí podat
výkon. Profesionální výkon. Nakonec, když dřou, zjistí se, že jistou míru
talentu má každý. Ale talent se tříbí v dřině. V té základní partě jsme už
spolu skoro rok. Máme na co vzpomínat. Na co navázat. Podobá se ten proces
tomu, když jsem nastoupil do blázince na malý úvazek. Bral jsem tu
psychoterapii, jako hobby, ne jako zaměstnání a časem jsem pochopil, že tomu
musím dát mnohem, mnohem víc, než jen sem tam si zahrát na terapeuta.
Dá se říci, že dnešní zkouškou jsem dostal docela jinou náladu, a
nějak mám pocit, že to zase půjde. Ono, čas od času se mi zdá, že bych
se mohl věnovat něčemu lehčímu, jenže pak si stoupnu mezi ty lidi,
začneme a cítím, že tohle je, co má smysl, co mě baví, co mi dává víru.
Že pořád jsou lidé, co se chtějí bavit, vzdělávat, prostě jen tak,
podobně jako já, vědí, že na tom nezbohatnou, možná nebudou ani moc
slavní, ale něco vytvoří,něco pomíjívého, prchavého, jenže pro ně
krásného, co v jejich duši nechá nějakou stopu.
Tak, uvařil jsem si dnes dobré kuřecí maso s česnekem a rajčaty. Moc
dobrý. Dokonce mi zbylo na ráno k snídaní, než opět se ponořím do víru
praconího týdne. Sice bude krátký, neb v pátek mám dovolenou a v sobotu
jdu za kmotra jednomu klientovi. Tak se na ten důležitý úkol musím
připravit. Asi si k tomu budu muset koupit nový klobouk. Zřejmě v pátek
vyrazím za kloboukem. Mám dovolenou, tak tomu trochu výběru času věnuji.
Klobouků a lásky, stejně jako česneku není nikdy dost. Jo jo.