Nasedl jsem do tramvaje a začal se modlit. Modlím se každý den. Pochopitelně potichu, abych
nerušil spolucestující. Byl jsem bosý, jako každý den, kdy nemrzne.
Nasedl jsem do tramvaje a začal se modlit. Modlím se každý den. Pochopitelně potichu, abych
nerušil spolucestující. Byl jsem bosý, jako každý den, kdy nemrzne.
Pochopitelně mnozí cestující se dívali udiveně, neb je leden. Nebyl jsem
dlouho za „exota” v tramvaji sám. O stanici dále přistoupil muž,
který měl oblečené tričko s krátkým rukávem, krátké kalhoty a na nohou
”vietnamky.” Tak jsme aspoň v mém mládí tak říkali opánkům, co
mě na nohou ten muž. Pohledy byly ještě udivenější. Leč komentáře žádné. Z
hlediska spolucestujících, jsme tam byli exoti dva.
Na Smíchově jsem vystoupil, exot v tričku a vietnamkách pokračoval dál.
V tu chvíli jsem měl odmodleno, už jsem se věnoval tomu, co pravidelně dělám
v MHD, pokud nečtu. Sleduji lidi jak se chovají, tváří, pokud mluví nahlas,
klidně poslouchám jaký tón při řeči používají. Nijak jejich počínání
nehodnotím, nekomentuji, jen se dívám. Sem tam mě něco k jejich chování
napadne, pokud mě nijak neohrožuje na těle, nemám k němu žádnou připomínku
ani požadavek ke změně.
Jak říkám, modlím se a nevyžaduji na nikom aby se modlil se mnou. Moje
víra je moje věc a nikomu do ní nic není. Je mi lhostejné, jestli se mnou
kdo souhlasí, jestli někoho uráží, že jsem katolicky věřící, mám za to že
svou vírou nikoho neohrožuji. Spoustu výhrad ateistů a jinak věřících vůči
Církvi považuji za jejich právo, ale nijak s nimi se nehodlám o jejich
výhradách bavit. Nemám důvod. Nijak jim ji nevnucuji, a jestli jim má Církev
nevyhovuje, nejsou členy mé Církve. Existuje svoboda vyznání. Ústavou zaručená.
Pokud bych svou víru někomu předepisoval, vyžadoval bych aby se
přizpůsobil tomu, aby v tramvaji mlčeli, protože se modlím, zcela právem
bych si vysloužil jejich odpor. Mám právo na svou víru, nemám nárok aby
ji se mnou kdokoliv povinně sdílel. Prostě modlím se, ti druzí se
nemodlí. Chodím bos, ti druzí jsou obuti. Pokud riskuji infekci, nachlazení
či mi nevadí, že si každý den musím vydrhnout nohy kartáčem pak je má věc,
jestli jsem či nejsem obutý.
Odpoledne, když jsem se vracel domu, v Metru se dala se mnou do řeči
dvojice. Oba mladí. Divili se mým bosým nohám, ale ptali se, co mi to
přináší, nijak to nesoudili, jen vyjadřovali jisté znepokojení z následků
takového konání. Většinou bývám unavený, ale oba mě bavili, stejně jako ona
mladá dáma, která mě oslovila po přestupu z trasy ”C” na trasu
„B”. Debata na stejná téma.
Záměrně jsem použil tyhle příhody z MHD k tomu abych ukázal, že pokud
lidé berou na vědomí, že je mým právem chodit bos, modlit se a já je nenutím
ke stejnému konání, pak se dá mluvit o toleranci. Já toleruji jejich obutí a
zájem, odpovídám, pokud mám chuť, když se ptají na důvod mého konání, stejně
tak toleruji jejich ateismus. Nakonec nic mi není do toho jestli věří, čtou
si Blesk, nijak jejich četbu nehodnotím.
Blesk si nekupuji, nekupuji si žádné noviny, stejně jako si nepouštím
televizi se zprávami, té či oné stanice. Zákon mi nařizuje, abych platil
poplatky, což se mi nelíbí, doufám, že v příštích volbách zvolíme takovou
garnituru, která prodá Českou televizi a rozhlas soukromníkovi, který si tam
bude vysílat, co bude chtít. A já buď budu sledovat jeho vysílání, nebo
nebudu. Možná mě bude zajímat, možná mi bude lhostejný.
Zrovna tak je mi lhostejné, jestli někdo touží po právu Šaria. Lhostejné
do té chvíle, než ho bude chtít vztahovat vůči mé osobě. Pak zřejmě mu
připomenu, že tady platí jiný zákon, jiná pravidla a jestli je chce
uplatňovat, pak zřejmě bude muset silou. Jinak je vůči mé osobě neuplatní.
Nevadí mi Islám, nevadí mi Šaria, ani buddhisté nebo ateisté, nevadí mi
sluníčkáři, kteří mluví o korektnosti a multikulturalismu, ale jen do
chvíle, než mě začnou nutit abych sdílel s nimi jejich názory, a vyžadují
jejich naplnění. Pak jim řeknu. „Dost! Je nás tu víc, než vás a
jestli máte potřebu tenhle zákon dodržovat, klidně ho dodržujte, pokud kvůli
jeho dodržování máte potíže se zákony této země, mou podporu neočekávejte.
Jako lidé mi nevadíte, ale vaše požadavky na jejich plnění mi vadí, ty
odmítám splnit. ”
Jinak ta mladá dáma na trase „B” co se mnou cestovala až na
Anděl, kde vystupovala, byla velmi sympatická a dokonce mi chtěla udělat
radost, když mi hádala, že je mi padesát let. Prý vypadám dobře, pravila.
Ale byl jsem unavený, tak jsem jel dál nevystoupil s ní, i když mě sama od
sebe informovala, že si jde dát někam něco dobrého. Asi jsem něco promeškal.
Na Barrandově nakoupil a šel domů. Udělal jsem sladký večer, snědl jsem
palačinky, čokoládu, našel jsem si na You Tube, pár zajímavých dokumentů a
po jejich shlédnutí šel spát.
Jo jo, Lidé na mě mohou chtít mnohé. Třeba abych přijal jejich víru, nebo
s nimi sdílel názory, případně byl „Charlie,” či šel s nimi na
Aljašku, ale pokud odmítnu, odmítám nikoliv je, ale jejich požadavky. Takže,
cítí-li se mým odmítnutím dotčeni, jejich problém. Nejsem odpovědný za
jejich city. Neodpovídám za city muslima, jestli mu vadí, že se modlím
jinak, nebo jím vepřové, stejně jako za city slečny, která
má na mne zálusk a já ji nevyhovím.
Párkrát v životě se někdo urazil, že jsem mu nevyhověl, když mě slušně
žádal o laskavost a já jeho požadavek odmítl. Protože to, že mě někdo žádá
po dobrém a slušně, ještě nezakládá nárok na splnění toho požadavku.
Pochopitelně pokud tak neurčuje zákon. Zřejmě budu muset volit takové
politiky, kteří tohle jednoduché pravidlo chápou a přestanou mluvit o jakési
mé morální povinnosti. Všechno, co neurčuje zákon a udělám pro svého
bližního, je z mé strany nikoliv povinnost, ale LASKAVOST.” Jo jo.