Dostal jsem hlad a lenost se mnou cloumala. Měl jsem na vybranou
Dostal jsem hlad a lenost se mnou cloumala. Měl jsem na vybranou
mezi pstruhem pečeným v remosce a vajíčky. Dávat pstruhy se mi do
remosky zdálo náročné. Zvolil jsem vajíčka. Rozklepnout je na pánev mi
přišlo pohodlnější. Pak jsem se zamyslel, našel v lednici konservu
tuňáka. Měl jsem za to, že tuňák s vejci by mohl být dobrý. Otevřel
jsem konservu a když jsem vajíčka dal na talíř tuňáka na ně
rozprostřel. Pak jsem začal uvažovat, jestli jsem byl líný a nebo jsem
neměl chuť na pstruha. Nemohl jsem se rozhodnout.
Tak takovéhle mám starosti. Někdy je život fakt náročný. Nota bene,
když si k tomu ještě přečtu všechny ty zprávy, co mi říkají, jak je ten
svět hrozný. Pak si vzdychnu a jdu se projít. Dnes nemohu. Čekám na
známého, co mi má buď opravit žaluzie, nebo vyměnit. Doufám, že jen
opravit. I když něco opravovat, jak mi říká má dávná údržbářská
minulost, je horší, než dát nové. Ale zase na druhou stranu, když je
opravím, nebudu mít pocit, že plýtvám.
Poslouchám si Petra Klandru a ASPM. Taková ta muzika, co je teskná,
smutná a přitom dává naději, že život je přese všechno hezký. Nemám
potřebu se víc než je nutné nervovat vším tím, co je na světě
mizernýho. Tyhle kapely, co odjakživa byly jen pro někoho, mne
provázely celý můj život. Tím, že říkám, že jsou jen pro někoho, tak
tím mám na mysli, že jsou hodně poetické a poesie není skutečně pro
každého. Snad jen pro lidi s fantazií a dětskou duší.
Jenže, když je člověk hodně dětský, žije příliš rychle, jako žil
Petr Kalandra, tak možná napíše skvělé věci, ale pak odejde a chybí.
Mě tedy aspoň ano. Jsem takový věčný bigbít man. Sice se mi líbí hodně
věcí, ale když je někdy den, kdy mám náladu šedivého dne, tak mi tahle
muzika náramně prospívá. Zpívám si y texty, lituji, že nejsem jejich
autor, protože bych si je přiřadil do své hry „Týpek a
Jolana.”
Nebo angažovat tu kapelu i s Kalandrou, nechat je řádit mezi obrazy,
poslouchat, jak zpívá Kokain, nebo, Někdy se jdu opít. Docela by sed
hodily do
té hry, plné lidí, kteří mají své za sebou, teď se pokoušejí být
řádnými občany. A přitom, podobně jako já, mají svou minulost, která
byla sem tam dost divoká, ale na druhou stranu, byly tam věci, které
sice spořádaní občané zas až tolik neschvalují, ale mě bavily. I je,
jak vím.
Jak kdysi zpíval Mišík..
Chodíme žebrat za brány ráje,
kde vládnou jazzmeni a bigbít hraje….
Život v abstinenci není jen o
spouštěčích a brlozích a věčném odříkání, jak se mnozí mylně domnívají.
On je o plném životě, kde je místo na veselí i muziku, melancholii, a
není třeba se pořád snažit být veselý a pozitivní, ale třeba lehce
nostalgický a v té nostalgii si zpívat, nebo recitovat poesii, která
ukazuje svět z jiného úhlu.
Tak, bigbít hraje a dokud hraje, dokud se stěny mohou otřásat
rokenrolem, tak je pořád ještě svoboda. Tohle je muzika, která je
produktem toho svobodného myšlení, muzika, kde se prostě lidi odvážou,
houpají se do rytmu, probouzejí se v nich pudy. Jasně, tohle bolševici
nebo náboženští fanatici, nepotřebují. Ti se nám pokoušejí ve svém
škarohlídství, namluvit, že revoluce, či Bůh od nás žádá jen smutnou
tvář a neustálou mravnost, která vede k zapšklosti. Tak tomu na rozdíl
od těch fundamentalistů, ať bolševických, nebo náboženských škarohlídů
nevěřím.
Ano, mám rád chasidy, kteří věří, že když se Bohu zpívá a tančí, tak
i Bůh se raduje a možná že tančí s nimi v nebi.Vím, že je na světě
hodně smutných věcí, ale svět se nezlepší, když se budeme tvářit
zasmušile a neustále lkát nad zkažeností světa. Musí to být namíchané.
Chleba je dobrá potravina, ale samotný chutná jen občas. Sem tam to
chce kus šunky, masa, ovoce k tomu krajíci, za který se modlíme.
…chléb náš vezdejší dej nám dnes… Jo jo.