Být dnes odpoledne na komunitním programu, kterému pacienti říkají, „..co týden dal..” a já ho nazývám, „co bylo důležitého v tomto týdnu?” Musel bych říci, že jsem prošel kardiologii, povídal si včer
Být dnes odpoledne na komunitním programu, kterému pacienti říkají, „..co týden dal..” a já ho nazývám, „co bylo důležitého v tomto týdnu?” Musel bych říci, že jsem prošel kardiologii, povídal si včera s dcerou Petrou přes skype, přičemž jsem poprvé využil kamerku zabudovanou v displeji Macbooka, což mi udělalo radost, protože, když jsem Petru uviděl na monitoru, byl to úplně jiný pocit, než jen když se slyšíme.
Vidět a slyšet je to, co je pro mne důležité a navíc jsem dnes byl natáčet opět v ČT pořad „Rodina a já” na téma. „Rozvedu se až děti dospějí.” Alan tuto část zase skvěle natočil, my s Ivanou jsme dali dohromady scénář příběhu, který mi byl celkem blízký. Moji hosté Tomáš a Marcela byli skvělí. Stejně jako paní Saidlová, která hrála roli záletné, neboli zanášející ženy. Nakonec se po natáčení podařila perla Alanovi, když jsem na konci řekl, že bylo dobré, když už se ti lidé nemilují, že by se mohli snášet, tak Alan prohlásil, že by se nakonec pořad mohl jmenovat „Od zanášení ke snášení.”
Jo jo, lidé se občas nemusí milovat, stačí když se v zájmu nějakho vyššího cíle, aspoň snášejí, neponižují se a neurážejí. Po natáčení jsme šli na oběd. Všichni tři. Já a moji dva hosté. Ještě jsme celé natáčení probírali a konec dne, kdy jsem byl na skupině, byl v druhé polovině o klíčích a jejich významu v partnerském vztahu. Najednou se ukázalo, že mnozí, včetně mě si pamatují přesně a hlavně emočně, ty chvíle, kdy klíče dostali, dali a nebo museli odevzdat.
Pamatuji si několik takových chvil. Poprvé, když mi Hana dala klíče a řekla: „Aby si nemusel zvonit a nebo čekat před dveřmi.” Tehdy jsem měl obrovskou radost a přišel jsem si v tu chvíli velmi důvěryhodný. Druhá situace byla, kdy jsem položil klíče na stůl a s pocitem úlevy odešel, že už nemusím se na tu ženu ani dívat. Že důvěra a víra, kterou jsem vkládal do onoho vztahu byla veliká a nebyla naplněna. Odcházel jsem s pocitem úlevy a zklamaní. Další taková chvíle byla, kdy jsem natáhl ruku a řekl jen. „Klíče.”
Ona dotyčná sebou trhla, protože odevzdáním klíčů se naplnilo její přání. Přání skončit, ale nenaplnilo se přání skončit tak aby zůstala možnost. V momentě kdy berete klíče, berete tomu druhému právo na návrat. Návrat, kdy si rozmyslí, odemkne a třeba počká. Už nikdy neví, co se děje za vašimi dveřmi. Přestává být součástí vašeho života a je vně.
V tu chvíli ji došlo, že jsem přestal doufat a přestal jsem se snažit. Bylo jasno. Sice mi bylo strašně po těle i duchu, jenže jsem zároveň věděl, že jsem udělal krok, který nevezmu zpátky. Natažením ruky a vyslovením jednoho slova jsem ukončil vztah. Ukončil aniž bych musel říkat, že je konec.
Obyčejné klíče a co všechno pro člověka symbolizují. Důvěru, zklamání, definitivní konec. Všechno v několika kovových předmětech, kterými dáváme najevo, že otevíráme svoji intimitu, svoji pevnost, jsme vpouštěni, nebo vykazováni. Dostáváme prostor k užívání, či ztrácíme ochranu a bezpečí.
Byl to týden, kdy se ukázalo, že moje dcery mají skutečně zájem, jsou si vědomi mé důležitosti pro ně samé a umějí to dát najevo. Tohle mě skutečně potěší a vůbec se nezlobím, že se tak děje vlastně ve vypjat situaci. Kdy jindy lidé potřebují ujištění o lásce a projevení zájmu, než když je těžko. Navíc mě potěšila Petra, která se hodlá vydat na Nový Zéland se svým chlapem Romanem a loudila ze mne informace.
Oba dva, jak ona tak Roman, který třeba žil deset let v USA se hojně vyptávali, jako bych byl autoritou na Nový Zland. Což nejsem, ale přeci jen jsem jim řekl, co jsem hezkého viděl a co si myslím, že stojí za vidění. Oba vládnou plynně anglickým jazykem, oba jsou schopni se o sebe kdekoliv na světě postarat.
Tak trochu jsem přestal sledovat v tomto týdnu politické dění. Nějak je mi lhostejné jestli Klaus něco podepíše nebo ne. Jestli ten řekl to či ono. Důležitější je aby Markéta se vrátila v pořádku z Egypta a ta dovolená ji prospěla. Přeci jen si nejsem jistý zda taková dovolená, po tom všem martyriu, které v poslední době absolvovala bylo to nejlepší. Ale ona si ji přála a nakonec jsem rád, že v Egyptě po pondělku zůstala a nejela k vůli mě domů. Politika počká.
Dočetl jsem jsem veleromán „Musaši” a vzpomněl jsem si, že jsem si před časem koupil jeho životopis plus Musašiho knihu „Pět elementů.” v japonštině jinak „Gorin-no-šo.” Znovu jsem se vrátil k onomu Mussašiho dílu a pročetl si některé pasáže. Je to kniha, která je jakoby o bojovém umění, ale také o životě a smrti, o žití v přítomnosti, používání instinktu a intuice vycházející z tvrdé práce a tréninku. Přirozený, efektivní způsob jak co nejúčelněji dosáhnout cíle. Vždy jsem inklinoval k tomuto způsobu myšlení a chování.
Buď bdělý, rozhodni se a udeř. Udeř bez váhání a kolísání. Narazíš-li na pochybnost, pracuj na ni, zkus jí rozumět a dojdeš poznání. Dělej věci tak aby ti vyhovovali. Žiješ svůj život a proto přizpůsob svou cestu meče svým potřebám.
Takhle se dá žít nejen v bojovém umění, ale i v zaměstnání. „Pracuj tak aby ti způsob práce vyhovoval. Napodob, co je pro tebe vyhovující, hledej svoje postupy.” Tohle všechno je moudrost daná dlouhou zkušeností. Proto ti co nacházejí svůj způsob a svou cestu jsou úspěšní. Nekopírují, dívají se a zároveň hledají. Stávájí se moudrými a nezávislými. Jejich tělo a jejich zkušenost je jim učitelem.
Díky tomuto přístupu, který jsem za pomoci Jógy i Zenu použil, jsem našel svou psychoterapii, své blogy, své pořady v televizi. Nemohu psychoterapii dělat jako Skála, nemohu psát jako Shakespeare nebo Yalome. Píši jako Jílek, terapii, dělám jako Jílek. Používám způsoby, které sice vycházejí ze základu znalosti slov, technik, metod jejich přečtení a napsání, vytvoření.
Tvoření slov a metod. Seřazení a použití slov je moje stejně jako moje jsou metody. To je vlastně ona má „cesta meče” Protože i slovo je meč. Meč ostrý, meč život chránící a meč život zabíjející. Slovo hladí i raní. Proto jsem si tohle vše znovu v té Knize pěti elementů s radostí opět připomněl.