Jda ráno do práce, rozhodl jsem se že se ještě stavím u doktorky, protože mě nějak v poslední době znovu víc a víc začaly trápit bolesti na prsou.
Jda ráno do práce, rozhodl jsem se že se ještě stavím u doktorky, protože mě nějak v poslední době znovu víc a víc začaly trápit bolesti na prsou. Sice EKG neukázalo nic, echo také nic, rentgen srdce také nic, ale potíže vzrůstaly. Takže jsem vylíčil své potíže a byl neprodleně odeslán na koronografii aby se ukázalo, zda je nějaký problém na srdci či nikoliv. Byl. Jedna zúžená tepna. Takže se ta angina pectoris potvrdila, i když předchozí vyšetření ji vylučovaly. Ale jak mi vysvětlil pan primář. U mnoha lidí, nic neukazuje na potíže, ani při zátěžovém EKG, echu a vlastně až tohle vyšetření odhalí pravdu.
Tepnu rozšířili, dali výztuž, položili mě do postele, krásná sestra mi dvacet minut držela tříslo, specielně tepnu abych nevykrvácel, čehož jsem využil k tomu, že jsem si s ní povykládal kde jsme oba všude byli a kam pojedeme ještě. Pak mě nechali až do dnešního dne ležet v posteli, napřed šest osm hodin sse zátěží pytle písku, co měl osm kilo, aby zatížil tepnu. Údajně aby se to nerozjelo a dobře hojilo. Co jsem ležel, obtelefonoval jsem klienty z dnešní skupiny a oznámil jim, že pro dnešek skupinu odvolávám. No a to bylo celé dobrodružství.
Když tak někdy lidé nadávají na dnešní poměry a zdravotnictví, je nutno říci, že nastat tohle za totáče před třiceti lety, asi bych měl kompletní utrum.Takže chvála novým časům. Prý mi onen zákrok, až si všechno sedne jak má, umožní pokračovat ve způsobu života, který vedu. Zřejmě způsob života, který vedu mi umožnil dožít se věku, kterého jsem se dožil. V docela kondici. I přes tuhle nepříjemnost. Tepnu opravili a jede se dál. Měl jsem pocit, že je to jednodušší než u zubaře. Ale zřejmě jen pocit. Jo moderní medicína. Celoživotně mám s lékaři a i s tím haněným českým zdravotnictvím až na výjimky dobré zkušenosti.
I tady na Kardiologii Bulovka, mohu říci jen to nejlepší. Sestry kmitaly, žádné čekání, žádné kyselé ksichty. Vysvětlil mi jak lékař, tak střední zdravotní perzonál, co se bude dít, co se ode mne čeká, a jim slíbil, že budu plnit co chtějí a za 23 hodin po zákroku, jsem díky vzájemné spolupráci seděl v autě Martina, který pro mne dojel. Jsem doma a mám velkou naději, že dost dlouhý čas budu mít při zachování životsprávy klid.
Markéta neměla jiný nápad, než že si okamžitě přebukuje letenku a poletí z Egypta domů, aby se o mě starala. Což jsem ji okamžitě zatrhl. Jen ať se hezky opaluje a já si zatím dám dohromady nějaké věci, užiji klidu domova, přečtu si všechny knížky které mám rozečtené, kouknu na pár pěkných filmu, ještě jich tu několik mám a budu se na ni těšit až v neděli přiletí. A budu jí vyprávět jak bylo. Vůbec jsem byl překvapený úrovní péče. Pán vedle mne, těžký infarkt, protáhli tepny, cévy, vše opravili, dnes přeložili na internu s tím, že je už vlastně v pořádku. Asi když ten infarkt člověk přežije, má naději na plnohodnotný život. Konečně, co vím, docent Skála se i přes infarkt dožil 91 let. Slušný věk.
Lidské tělo je stejně zvláštní. Nekouřím, nepiji alkohol, neberu drogy, stravuji se celkem přiměřeně a stejně díky genetické dispozici se mi tepna na srdci zúží. Ale stejně si myslím, že bez té přiměřené životosprávy bych na tom asi díky té genetické dispozici byl hůř. Nakonec, dlouhá leta po padesátce jsem neměl žádné potíže, nebral žádnou medikaci a žil si dobře. Takže stačí pokračovat a něco málo k tomu přidat.
Dlouho ty mé potíže nevypadaly nijak zvlášť zle, až v posledním týdnu nějak akceleroval sestup. Asi včas jsem dostal rozum a přestal doufat, že se to rozchodí. O což jsem se v poslední době snažil, ale zúženou tepnu zřejmě jeden jen tak hned nerozchodí. Pravděpodobně chůze a jóga nebudou lék uplně na všechno. Nevím už jméno, ale pamatuji se že jeden z propagátorů běhu pro zdraví a prevenci proti kardiovaskulárním chorobám, zemřel v běhu na infarkt.
Asi nebral doktory vážně. Měl pocit, že ví všechno líp. S tímhle mě vždycky dopalují ti mladí nadšenci, jako jsem byl kdysi já, co žijí v představě, že moderní medicína nic neví, medikace a prášky jsou jen zbytečný jed. Někdy ano, ale občas a to víc než dost často jednoduše život zachraňují. To bylo první na co jsem se ptal, jestli budu smět chodit dlouhé tratě. Ujistili mě že ano. Další otázka byla jestli budu smět kafe. I tady jsem dostal kladnou odpověd. Samozřejmě jsem se takhle vyptával při provádění onoho vyšetření a následné opravy.
Doktor i veškerý personál byl vlídný. Dokonce jedna sestra říkal, že mě viděla v televizi. Starší, ale slušelo jí to. Je zvláštní pocit, sledovat jak se pohybují vaším tělem, vaším srdcem různé dlouhé předměty. Díváte se na monitor a oni vám ukáží, kde je problém, vysvětlí, co budu dělat a najednou řeknou: „Konec, máte to za sebou. ” Místy, hlavně v onom tříslu to bylo bolestivé, ale dalo s e to vydržet. On život bez kafe a dlouhých tratí není zas až tak uplně bezva.
Nejspíš bych si zvyknul, ostatně co by mi zbylo? Ale takhle je ten výhled do budoucna veselejší. Možná že něco do roka vymyslím, abych se přes tu Aljašku, Kanadu a USA pustil procházkou pro starce. Pomalu, žádný kalup, hezky se do kopce zastavit a vydejchat. No nebudu to s tím vydejcháváním zas přehánět, abych někam taky došel a ne se jen pořád vydejchával a tvářil se že se kochám.
To je taková finta, lezu do kopce, do kopce velkýho, zadýchaný, zpocený a pak se jako otočím a kochám se. Ale to kochání spočívá v tom, že se raduji, že jsem na chvíli zastavil a nemusím lízt dál a toužebně vyhlížet, kdy ten „zkurvený kopec,” (jiný výraz pro něj v tu chvíli nemám) skončí. Potom se zase otočím po směru chůze a lezu dál. A říkám si, „tak ještě k támhletomu stromu, k tomuhle patníku, no ještě kousek vydržím” a pak zjistím že jsem nahoře.
Jda z kopce, vydýchávám se a během cesty dolu, sám sebe přesvědčuji, že to vlastně byla hračka. A takhle to jde kopec za kopcem. I když už dávno vím, že to, co sejdu dolů, stejně a nebo ještě o něco víc půjdu nahoru. Většinou je doba stoupání o třetinu delší než doba setupování. Mám na mysli silnice a cesty. V horolezeckých podmínkách to asi bude trochu jinak.
Jo jo. „Memento mori” se říká při Popeleční středě. A taky se říká při té samé Popeleční středě. „Pamatuj, že prach si a v prach se obrátíš.” Včera ráno jsem šl do práce s tím, že si jen něco domluvím. Ani jsem se nenadál a byl jsem na operačním sále a při pohledu na to žúžení jsem si uvědomil, že jsem nemusel mít štěstí, jako ho neměla moje matka a umřít někde na ulici. Což se mi ještě sice klidně může stát, ale zatím si užívám, že jsem tady, píšu blog a mám naději se někam podívat. Bejt naživu je fajn.