Jsem poslední?

Tak jsem  zažil něco, co jsem ještě nezažil. Nemohl jsem se dostat pěšky do Trenta. Udělal jsem 12 km okruh než jsem našel vstup pro pěšího.

Tak jsem  zažil něco, co jsem ještě nezažil. Nemohl jsem se dostat pěšky do Trenta. Udělal jsem 12 km okruh než jsem našel vstup pro pěšího. Místo hodiny cestováni  do města a hodinu přes město bylo z toho čtyřhodinové martýrium. Nakonec mě převedla jedna starší pani přes soukromé pozemky. Cyklistická stezka obkroužila polovinu města, aby nakonec byla uzavřena v tovární čtvrti, kde ulice končily vrátnicemi. dtezka byla rozkopána a tedy zavřena. Z druhé strany dálnice, kudy jsem jít nemohl. Zážitek až do rána. Paní mi vysvětlila, že směr na Padovu je nemlich to samý a poradila mi abych za město vyjel stopem, nebo vlakem. Zvolil jsem vlak a vyjel tři stanice. Cirka asi patnáct km za město. Je to mezi námi, nikde to nevykecejte. 

Lístek jsem si kupoval u pokladny. Sledovat nákup a prodej jízdenek v Itálii je prostě požitek. Ovšem nesmíte spěchat. Prodávali na dvě pokladny. Tu jednu jeden cestující okupoval přesně jedenáct minut. U té druhé to šlo o něco líp, ovšem prodávající by se hravě uživíl jako bavič na Nově. Nakonec jsem si lístek koupil, vlak jel včas a svezl jsem se v Itálii vlakem. Jo jo za ten okruh a hledání si malou úlevu zsloužím. Dolomity jsou krásné, ale člověk vyfotí jeden kopec, jedno údolí a jakoby vyfotil všechny. Navíc jdu sílnicí jako před osmnácti lety. Jen ta stezka pro chodce a cyklisty přibyla i tady.

Ještě asi osmdesát km a měl bych být v Padově. Už se těším docela domu. Vždy ped koncem cesty si říkám, tak sem si užil a stačí. Líto mi to bývá až tak za týden doma. Letos se mi to. Zdálo docela náročné. Taky starosti o Markétu, které se zrovna nevede. Přeci jen, měl jsem několikrát cukání se vrátit. Zlatý časy, kdy nebyly mobily. Jsem si cestoval, nic jsem nevěděl, vlády padaly, nic jsem netušil,´ všechno jsem napsal až po návratu.    

Je dobré být informovaný, ale nikdy mě nenapadlo, že během krátkého času až takhle. Budu sedět ve stínu pod stromem a psát blog, dcera mi bude psát jak se má vnuk. Jo Jaroslav Žák kdysi napsal knihu s názvem: „Svět se mění nenápadně.“ Bych dodal. Ale svinsky rychle.  Takové bloudění kolem města bych před lety nezažil. Dnes vlastně pěší má skutečně problém protože sice se sním na těch stezkách jako počítá, ale vlastně nepočítá. Nepotkal jsem nikoho aby šel pěšky. v horách, na rovinách, nikde. Jen na kolech. Před dvaceti lety ještě občas ano. Dnes nikoho. Asi jsem poslední. 

Share and Enjoy !

0Shares
0 0 0