Jak jsem si předsevzal, tak jsem udělal. Ušel jsem kolem deseti km a koleno all right.
Jak jsem si předsevzal, tak jsem udělal. Ušel jsem kolem deseti km a koleno all right. Zdá se, že pokud ho pomalu budu zatěžovat, dostanu se do formy a třicet km odpolední procházky bude taková příjemná norma. Jako ještě nedávno. Holt tělo stárne, mysl ne, což ovšem někdy působí lehké potíže. Ale jen lehké. Docela mi to šlapalo, žádné potíže s dechem, což je nejdůležitější. Nohy si zvyknou, ale dech je dech. Budu ho potřebovat na cestu do kopců.
Čtu si tak různé blogy, jak přívrženců socanů, tak přívrženců pravice. Opět propukají katastrofické scénáře, co všechno nás hrozného čeká, jaká katastrofa se na nás řítí. Tyhle scénáře samozřejmě píší „levicoví myslitelé,” co pořád operují dramatickými událostmi, které mohou nastat, sobectvím lidí, vytvářejí nálady strachu, propočítávají důchody, počítají co se stane když se sníží platy státních zaměstnanců. Nastává doba škrtů, doba šetření a přichází okamžik pravdy, kdy si prostě a jednoduše začínáme říkat, že nemáme na skoro milion státních úředníků, nemáme na jejich platy, na jejich bonusy. Prostě a jednoduše na ně nemáme. Nemusíme se proto dostat na úroveň Číny v životní úrovni. Dokonce jsou i tací, co říkají, že abychom se na ni nedostali, musíme si jednoduše nějaký luxus odepřít.
A takový počet úředníků je jednoduše luxus. Pak skutečně není na hasiče, silnice, potřebné sociální služby. Mám na mysli skutečné sociální služby, třeba asistenční služby pro zdravotně postižené atd. Tedy nikoliv vyplácení dávek těm, co mají za to, že ti druzí mají povinnost pracovat do úmoru, aby někteří nemuseli pracovat vůbec. Žádný stát, žádné společenské zřízení jednoduše není schopno zařídit životní úroveň všem stejnou. Světe div se, i za socialismu byli takové názory, „kdo nepracuje, ať nejí.” Sice soudruzi měli na mysli ty „kapitalistické vykořisťovatele,” kterým sebrali pro jistotu všechno, ale blahobyt nikomu nezajistili. Rozhodně ne důchodcům. Obávám se, že důchodci v dnešní době mají nejvyšší životní úroveň v dějinách. Rozhodně v těch moderních, kdy se vyplácejí důchody.
Moc se mi líbil názor jednoho diskutujícího, že pokud se to státním zaměstnancům nelíbí, pak ať klidně odejdou. Stát jim umožní opatření si živnostenského listu a mohou se prosadit jako osvč, nebo si mohou hledat od Nového roku práci v celé EU. Skončilo sedmileté období ochrany pracovního trhu pro země přijaté v roce 2003 a budou-li snaživí, budou mít práci a plat podle svých představ. Nikdo je přece nedrží. Když jim plat ve státní správě nestačí, mohou jít jinam. Ale myslím, že sklapnou a postupně se zařídí. Konečně, co jim zbude, když na ně ti ostatní nevydělají? Tedy mají li kvalifikaci a jazykové předpoklady plus odvahu, půjdou jinam. Pokud nemají tuhle odvahu, musí se smířit s tím, že stát, potažmo daňový poplatník, jako třeba já, jim nehodlá platit všechny ty výhody, které mají. A že jich mají.
Nakonec, 40 000 protestujících, tím se vláda ani zabývat nemusí. Čtyřmi miliony to by už musela, ale takhle? Vládne pár měsíců. Nakonec, tahle vláda má jednu výhodu. Až se to naučí, a ona se vládnutí naučí, může dát během čtyř let finance dohromady, dodělat co nestačila Topolánkova vláda a co zkonili socani během osmi let, kdy v dobách nejvyšší konjunktury dělali obrovské dluhy a nikdo nechápal proč? Možná jen pro to, že jako mnozí občané, co si vezmou půjčku na zahraniční dovolenou se domnívají, že to nějak dopadne a exekutor na dveře nezabouchá.Zabouchá, protože dluhy se jednoduše platí. Vláda a parlamentní většina může zmenšit stát, omezit překážky pro podnikání, zjednodušit výběr daní, další a další věci, které otravují existenci běžnému občanu, co se živí vlastní prací, vlastní invencí a má vlastní odpovědnost za svůj život.
Samozřejmě, že na mě nenechají někteří lidé nitku suchou, ale ti mě celkem netrápí. Co mě trápí, je že díky blbému zákonu z dob vlády socanů, se zvýší cena elektřiny. Oni se soudruzi zcela určitě ozvou, že to není tak až úplně jejich chyba, ale chyba to je. A jestli něco může podtrhnout ekonomiku, tak jedině cena elektřiny. Tedy jak jsem se dočetl od renomovaných komentátorů jinde. Docela jim věřím. Pokud firma je na hraně svých nákladů, tak zvýšení ceny elektřiny je daleko větší průser, než propuštění pár státních úředníků. Toho si běžný člověk ani nevšimne. Ale krachu firem a odchod jinam, to může zamotat palici leckomu. Takže tady se vláda může ukázat, tohle bude prubířský kámen.
Ono těch prubířských kamenů bude víc, ale jsem optimista a věřím, že se nakonec k dobrému vše obrátí. Začátkem devadesátých let, někteří věštci věštili bídu a hlad, včetně prezidenta Havla. Nestalo se tak. Přestáli jsme dvě ničivé povodně, které v dějinách státu neměly pamětníka a stát se nezhroutil. Lidé se vzpamatovali. Většinou, někteří to mají dodnes těžké, ale v celkovém pohledu jsme ty katastrofy zvládli. Stejně tak si myslím, tedy jak sleduji dění, jsme zvládli i ekonomickou krizi. Mohlo to být mnohem horší, ale nebylo. Nezaměstnanost nepřestoupila deset procent. Byla už větší. Tím neříkám, že je to nějaká sranda, ale skutečně by mohlo být hůř. Jenže jestli se místo podpory státních zaměstnanců podpoří podnikání, pak bude lépe.
Jsem optimista, konečně tím jsem celoživotně. Potíže považuji za možnost k poučení. Lidé, kteří chtějí prožit život bez potíží a bez trápení, obvykle mají mnohem větší potíže a trápení, než když je vezmou jako součást života. Pokud nepanikaří, nakonec zjistí, že se ani tak moc nestalo. Dluhy se zaplatí, kolena se zahojí, staré krámy se vyhodí a opatří se nové. Stovky lidských generací procházely těžkými časy. Mnozí „proroci” prorokovali Armagedon, konec světa a svět se točí dál. Minulost nikdo nezmění, budoucnost nikdo nezná. Vše je tady a teď. Nakonec se ukáže, že i v těch trápeních se našli krásné příběhy. Příběhy o lásce, přátelství a naději.
Zažil jsem jako mnozí jiní mnoho času, kdy na mě padal, strach a beznaděj, při všech těch proroctvích o zkáze a zmaru. Nakonec stačilo počkat, dělat vše pro to aby ta přítomnost byla snesitelná a nakonec se vše uklidnilo a zjistil jsem, že všechno je jen můj strach z těch představ z toho co hrozného přijde. A zjistil jsem, že nejtěžší věci přišly nečekaně, bez varování a najednou. Přestál jsem je, oklepal se a život šel dál.
Jako dnes. Zavolal mi jeden člověk, že našel mail a moje číslo, při prohlídce počítače. Mail, který mi poslal jeden jeho kamarád, když mě žádal o pomoc v souvislosti s potížemi s alkoholem. Odpověděl jsem mu jak mám ve zvyku. Dal jsem mu číslo na které mi může zavolat a domluvíme se. On mi nezavolal, ale zavolal mi jeho kamarád, aby mi poděkoval, že našel ten mail i s mou odpovědí, že jsem sice nic nemohl udělat, ale váží si toho, že jsem udělat chtěl. Bohužel jeho kamarád už mé nabídky nevyužije. Během jednoho týdne tři takové zprávy. Dvakrát to dopadlo dobře, po třetí to nevyšlo. I to je možný výsledek snahy a „úspěchu.” Ale jsem optimista, protože těch příznivých zpráv zase bylo za poslední měsíce víc. Ne každý týden je takový.