Sobota, vyrazili jsme s Ritou do Krkonoš k Ajce. Do Rokytnice na pouť. Cestou jsem zpíval, za zpěv mám od Rity hodnocení, 1- až 2. Konečně to není nic co by kazilo vyznamenání na vysvědčení.
Sobota, vyrazili jsme s Ritou do Krkonoš k Ajce. Do Rokytnice na pouť. Cestou jsem zpíval, za zpěv mám od Rity hodnocení, 1- až 2. Konečně to není nic co by kazilo vyznamenání na vysvědčení. Den slunný, silnice suchá, jižní spojka skoro opuštěná, kopce mezi Turnovem a Rokytnicí malebné, nebloudili jsme. Přijeli jsme včas k obědu. Řízky s bramborovým salátem. Řízky smím. Bramborový salát taky. Seznámil jsme se z novým Ajčiným pejskem, tedy čubou jménem Eliška, druhá čuba se jmenuje, Bára. Bára anglický kokršpaněl, Eliška labrador. Eliška ze samé radosti, nebo ze stresu zesrala koberec. Jiný výraz pro její konání nemám. Ajka měla „nehoráznou radost.” Uklidila po pejskovi a vyrazili jsme na pouť.
Pouť mě nezaujala, samé vietnamské tretky, kolotoč, zdravící dítka Ajku, neb je učitelkou na základní škole a hlasitý bigbít od kolotočů a o něco doleji místní country kapela, hrající dva hity mého mládí „Loď Jambie„ a Panenku. Zazpíval jsem si s nimi, ještě chvíli jsme prohlíželi místní pamětihodnosti a vrátili se do Ajčina wigwamu, tam jsme probírali politickou situaci.
Ponadávali na poměry, protože na poměry se nadávat musí. Zadoufali, že ani volby do místních zastupitelstev nevyhrají socani a jiná podobná chátra. Třeba komunisté. Poté byla večeře, po mém malém protažení na gauči a předchozím laškovaní s Eliškou, které jsem evidentně padl do jejich štěněcích očí a ona mi nosila kostičku, balonek, lísala se, cpala se mi na klín. Tohle většinou psi a děti pokud někam přijdu na návštěvu dělají. Mě prostě cizí psi a děti milují, jsem jim vhodným terčem pro svou potěchu.
Čubky se lísaly a to ještě nebyla večeře. Při večeři si sedly každá z jedné strany. Takže čubka po pravici a čubka po levici a dávaly pozor, zda z té voňavé kachny něco nezbude pro ně. Nezbylo. Sice obě hezky prosily, panáčkovaly, tak je má Ajka slušně vychované, ale nepodělil jsem se. Možná bych se podělil, ale vím, že to není dobré pro pejsky co jsou vychované na jiném druhu stravy, než je pečená kachna a drapáky. Což je Ajčino speciální jídlo. Dokonce s ním bude vystupovat v televizi. Takže, lísaly se čubky náramně, leč nic nevylísaly. byl jsem neoblomný. Ale nijak je to neodradilo v jejich lásce ke mě. Tomu se říká charakter, nic nedostane a přesto nezanevře.
Samozřejmě, že jsme za celé odpoledne toho probrali víc. Politickou situaci, mezilidské vztahy, chat, protože s Ajkou jsme se seznámili na chatu, pak když ji o mě Justýna vyprávěla, (to bylo v dobách, kdy jsem měl poměr s Justýnou,) jaký jsem slušný člověk, tak si Ajka o mě přestala myslet, že jsem satanáš, protože v místnosti „Třicet a více.. byla mezi těmi, co neunášeli můj oblíbený pozdrav „Čau chcípáčkové” a „galantní dotaz, „Nějaká na šukání, nějaká mladá a hezká?” Což lámalo některé ty lovkyně, co si z chatu udělaly seznamku a tvářily se, že jsou věkem v tanečních, ale jak by podotkl jeden můj kámoš. Taneční pro hodně dlouho dospělé. Bavily mě svým rozčílením, ti diblíci většinou víc jak čtyřicetileté. Mezi nimi byla také ta co se jednou podepisuje jako „ja, namenenezaleži” a další.
Po tom ujištění od Justýny dá se říci, že jsme se s Ajkou spřátelili. Začala se mnou normálně mluvit, místo toho aby mě jen nadávala za mou drzost a domluvili jsme se. Dokonce mě navštívila v mém teepee na Barrandově se svým tehdejším přítelem a od té doby spolu udržujeme přátelské vztahy. Je docela možné, že si ještě pořád i Justýna o mě myslí, že jsem slušný člověk. Nakonec si ode mne koupila i dvě mé nové knihy, ale nevím, neptal jsem se ji. Knihy ji Rita posílala poštou. Radši se ptát nebudu. Mohl bych být „zklamán” ve svých očekáváních. I přes tu skutečnost, že si Justýna co vím opatřila všechny moje knihy, co jsem napsal. Ale Ajka asi si o mě pořád myslí že jsem slušný člověk. To by mě asi jinak opětovně nezvala.
On občas neškodí takový malý výlet někam mimo Prahu. Třeba jen tak poklábostit. I když Rita toho při zpáteční cestě měla docela dost, protože cesta po úzkých silničkách potmě není zas až tak něco úžasného. Ted stahuje fotky, takže dole bude odkaz aby bylo vidět jaké krásné pejsky Ajka má, a jak skvěle vypadá jídlo, co ještě skvěleji chutná.
Nebudu moc plánovat co bude zítra, ale hodlám se, pokud bude počasí, se projít na Smíchov, zkusit zda koleno je v takovém pořádku jak se zdá, takže bych se mohl v létě vydat do Itálie. Letět do Říma, prohlédnout si pár památek, a po dvou, třech dnech vyrazit směrem na sever, přes Flerencii a další zajímavá města, krásnou italskou krajinou. Pochopitelně pěšky, pomalu, žádný kalup nikam, vyzkoušet svůj renovovaný vozík, který jsem letos nechal doma, protože jsem věděl, že po rovinách kolem anglických kanálů, bych jeho kvality nevyužil. Opatřím si mapy cyklistických stezek po Itálii, abych se vyhnul silnicím, konečně loni, už jsem jich pár poznal cestou do Padovy, kam jsme šel poutí za Markétino uzdravení. Zdá se že jak pouť, tak chemoterapii byly úspěšné. Markétě se hodně zlepšil zdravotní stav. Aspoň co vím.
Cesta po Anglii, byla krásná, zrovna včera, kdy jsem se díval na jeden film, který jsem si koupil cestou domu z jednoho anglického městečka jsem si vzpomněl, na krásu anglické krajiny, anglických vesnic i městeček. O kráse anglických žen se to říct nedá. V tomhle je Itálie mnohem dokonalejší.
Vzpomínal jsem na Anglii a zároveň jsem si tenhle týden vzpomněl na krásu Itálie a řekl si, že by to chtělo tu zem poznat trochu víc. Dát si zas pravou italskou pizzu, pastu, co v severní Itálii vyslovují „pašta” kouknout po italských holkách a až dojdu k Alpám, přes Dolomity, tak by pro mne mohla Rita dojet. Aby také něco z té mé dovolené měla. Na společnou dovolenou u moře doufám je ještě pár let čas. Ona pojede někam k moři, někam do luxusního prostředí a já holt budu staré tělo týrat zapřažený do vozíku a budu se tvářit, že muži nestárnou. Stárnou, ale zas to nemusí být až tak horké.
Kolena by na tom měla být lépe, protože, co jsem nesl na zádech v Anglii, povezu na vozíku. Loni jsem to pohodlně unesl, letos se zdálo také, že to bude brnkačka, ale po osmi stech kilometrech za dvacet dní mě koleno vypovědělo službu. Zase jsem ale poznal jakého mám bezvadného kamaráda Lukáše, který žije v Norwichi a v noci pro mne jel 200 km po práci tam a 200 zpátky abych u něj strávil týden. Staral se o mě parádně. Nakonec mě odvezl na letiště do Lutonu, což také nebylo zas až tak blízko
Tak tak, sobota se vyvedla, hezké počasí, příjemná dámská společnost, krásné hory a zábava s přítulnými psisky. Jen houšť a větší kapky. A nakonec pár fotek co udělala Rita