Tak to někdy chodí.
Tak to někdy chodí. Na světě jsou svině, které vám, vašim blízkým přejí chcípnutí, vzkazují vám, že už máte namále, upozorňují vás, že moc let nezbývá a potom najednou z ničeho nic se dozvíte, že jsou těžce nemocní, mají zhoubný nádor, zhubli až se jeden děsí. A jen si tak říkáte, „no jo, někdy zloba dokáže svoje.”
Zloba, která člověka sžírá. Pomalu a jistě. Logoterapeuté říkají, že minulost se nedá změnit, ale minulost se dá vytvořit. Je jen na každém, co ve své minulosti zanechá. Jistě, všichni hřešíme, všichni máme skutky, se kterými se nechlubíme, některé pohřbíme, na některé rádi vzpomínáme a v duši nás hřeje. Máme-li v ní jen zlobu, sama zloba nás zničí. I fyzicky.
Takže, jakou máme minulost je na nás a je na nás, jestli víc toho co nás hřeje, než toho co nás mrazí. Potkal jsem v životě víc lidí, kteří byli slušní, kteří sice mluvili sprostě, ale jejich skutky nebyly sprosté, a potkal jsem pár lidí, jejichž řeč jak med kapala a jejich skutky páchly sírou pekelnou.
Mám od soboty „záchranářský týden.” Napřed jeden, dnes druhá. Z ničeho nic se dozvím, že mě v Bohnicích hledá divačka mých seriálů, která potřebuje pomoc. Ve čtvrtek, kdy zrovna v Bohnicích nejsem. Je na huntě, uvažuje o sebevraždě, protože, co zažívá doma je peklo. Takže mi zavolá, dorazila na pavilon, dali ji na mě číslo. Jediné, co pro ni mohu udělat je poradit ji, aby šla zpátky na pavilon, kde pracuji, tam se poradila se sestrami, nebo moji šéfovou a aby tam nešla zbytečně, zavolám tam. Mám skvělé kolegyně. Postaraly se o ni, zavolaly na krizové centrum, dovedla ji tam jedna aby zbytečně nebloudila a aby ji dodala odvahy.
Možná ty seriály nebyly tak umělecké jak by si někdo přál, ale plní účel. Rozhodně to nebyly ze strany televize vyhozené peníze. Kdyby zachránily jen jednoho člověka, prospěly dvěma třem, peníze to vyhozené nebyly a promarněný čas psaním a natáčením také ne. Mám za sebou minulost, kterou mi mnozí velmi rádi připomínají. Připomínají ačkoliv o ni vědí zcela málo. V diskusích, v komentářích stále mluví o mém vypitém mozku a vyfetovaném mozku. Další v blozích mluví o psychopatech. Mluví tak v naději, že mě raní, přizpůsobí, zaženou.
Jasně, že mám svoji minulost. Ne všechno co říkám je hezké a dobře se to čte a dobře poslouchá. Ale přesto jsou lidé, kteří mi v „poslední hodině” svého života napsali. Napsali mi, protože měli pocit, že jsem ten komu chtějí napsat. Včera jsem vysvětloval jedné dámě, že způsob jakým zachraňuje svého muže je destruktivní. Pro ni destruktivní. Zlobila se na mě. Není první a není snad poslední. Na rozloučenou jsem ji řekl. „Užijte si své pomoci, užijte si tedy chlastu svého muže. Nechcete nic slyšet, než potvrzení, že děláte správně.” Říká se tomu paradoxní intervence. Nevypadá to nijak hezky, nijak hezky se to neříká, ještě méně hezky se to poslouchá, ale funguje tahle intervence. Funguje víc, než vysvětlování, domlouvání, argumentování laskavým hlasem.
Říkám „ošklivé věci” a lidi mě nemají rádi. Lidem nejvíc vadí jen holá fakta. I mě vadí ty holá fakta. Jsou-li to fakta. Na druhou stranu jsem už tak otrlý, že mi třeba nevadí, když mě klient obviňuje z toho, že na něj křičím, manipuluji s ním a všichni kolem vidí, že křičí on. On manipuluje. Prostě jsem cvičený a jsem za to placený. Zrovna tak mi moc nevadí, když si někdo vezme do úst moji minulost. Zkouší vyhrát a zkouší zranit. Stačí se zeptat jen, co se za tím skrývá. Už jsem psal nedávno. Mohu tomu rozumět, ale nemusím si to nechat líbit. Ono totiž, když si člověk nechá líbit, urážky, rány, zjistí, že se po něm druzí jen tak procházejí. Žádný terapeut a nikdo z
nás není na světě pro to, aby se po něm druzí beztrestně procházeli. Tím nikomu neprospějeme. Nejméně sobě samým.