Dočetl jsem se povzbudivou zprávu, že nezávislý soud, který si přál soudruh Paroubek, rozhodl že podplukovník Kubice je nevinný. Kupodivu, soudruh Paroubek není spokojen. Přál si nezávislý soud?
Dočetl jsem se povzbudivou zprávu, že nezávislý soud, který si přál soudruh Paroubek, rozhodl že podplukovník Kubice je nevinný. Kupodivu, soudruh Paroubek není spokojen. Přál si nezávislý soud? Přál. Zasedl nezávislý soud? Zasedl. Rozhodl podle zákona a odůvodnil své rozhodnutí? Rozhodl a odůvodnil. Tak co se sakra soudruh Paroubek rozčiluje? Zdá se že v této zemi je nezávislý a spravedlivý soud jen tehdy, když rozhodne podle strany žalující.
Stejný přístup mají rodiče, kteří prohlížejíce vysvědčení dětí hovoří o učitelce, která si zasedla na jejich dítě a dala mu tu trojku i když tomu parchantovi od vedle dvojku. Dvojku a to uměl podstatně méně, ale tatínek na ní dělal oči při třídní schůzce na tu starou pannu, která by se jinak ani nechytla. To je taková mírnější varianta, další může mluvit o úplatcích. Bohužel někdy rodiče jen nechtějí vidět realitu. Stejně jako soudruh Paroubek
Nu což, zvykám si na ono podivné pojetí spravedlnosti, které se zde zavádí. Mají li soudruzi peníze na soudy, nechť se soudí, mají-li rodiče představu o výjimečnosti svého dítěte, nechť se snaží zvrátit ono rozhodnutí. Móda vidět své děti jako výjimečné je dlouhá, od nepaměti nás provází. Jen se mi zdá, že v posledních letech je příliš budovaná představou, že každé dítě je osobnost, každý je génius, jen to stačí objevit.
K tomu jedni hledají spravedlnost, soudí se o újmu na cti. Další hledají genialitu a osobnost svého dítěte a jsou hrozně rozhořčení, že paní učitelka vidí jen průměrného žáka, co se navíc ještě fláká. Tedy přemýšlím o politikovi, který nějakou čest má. Hledám pátrám a …. Ctnostný politik je stejně častý jako věrná manželka. Nepochybně si to zase slíznu, jenže život a zkušenosti mě v obou případech poučily, že nálepka ctnosti je neporušená jen do chvíle, než to rupne. Na politika i manželku.
Alespoň já jsem se ve svém životě s takovým druhem živočicha nikdy nesetkal.
Stejně tak, hledám a pátrám po všech těch jedinečných výjimečných, neuvěřitelně nadaných dětech. Kde jsou? Nepochybně se čas od času objeví někdo jako Einstein, Max Planck, nebo Feynman. Pak jsou tu další géniové, kteří opravdu mají mozky. Je jich málo, velmi málo. Navíc většina z nich za svou genialitu a výjimečnost platí jinak. Snad bych ani svým dětem nic takového nepřál.
Být učitelem je svinská dřina. Naučit dítě, které má tisíce jiných starostí a zájmu, číst a psát, je někdy malý zázrak. Přesvědčit třináctiletého fracka, že matika je celkem potřebná k životu je výkon hodný úcty. Zaměření na výkon, který rodiče praktikují v naději, že tlakem ve svém dítěti probudí genialitu je na pohled komická, kdyby nebyla někdy tragická. Rodiče milují svoje děti, tedy někdy. Někdy milují víc své představy o svých dětech a jejich možnostech a to bývá dost velký malér.
Udržování mylných představ o dětech těmi, kteří je skutečně znají nejlépe je fakt zlé. Pro ty děti. Rodiče, když se dokáží podívat na své děti přesně tím znaleckým pohledem, který potřebují, pak jsou jim velmi prospěšní. Jakmile se nechají chytit do pasti svých představ a to jak pozitivních, tak negativních, je malér.
Znal jsem děti, jež rodiče cepovaly od mala do nejrůznějších uměleckých či sportovních směrů. Chodili s nimi ráno na stadion, vozili je uměleckých kroužků, prosazovali je na nejrůznější školy. A pak se jim stalo, že se objevil vedle jejich dětí někdo, kdo bez nějaké zvláštní přípravy jen tak mimochodem, se dostal na AMU. Například.
Takové hochy jsem znal dva. A znal jsem rodiče jedné takové cepované dívky, kteří považovali přijetí jednoho z těch hochů za neskutečný skandál. Jejich dcera se tam nedostala i když tak krásně kreslila a malovala. A ten syčák maloval něco, co z jejich hlediska nemělo hlavu ani patu.
Chápu je. Investovali stovky hodin, investovali námahu ve víře, že svým dětem prospějí. Určitě z toho ty děti něco měly. Jen se prostě nepodívali na tu dceru tím svým vědoucím rodičovským zrakem a neřekli. „Maluje krásně, ale dělá to spíš, že si to přejeme.” Oni ji říkali, že musí víc dělat a ona dělala, jenže když ji nic neřekli, tak hrála na kytaru a četla. Občas něco někoho nakreslila, a nebo si hrála s návrhy na šaty. Umění jako takové akademické ji celkem nebralo. Neměla potřebu.
Kdežto ti dva co znám, ti si malovali jen tak z potřeby. Malovali a nic nehledali. Vzali je na školu, školu udělali a je zvláštní, že malují dál, ale jen tak. Jeden prodával herbalife a k tomu fetoval a maloval depresivní obrázky. Druhý se potuluje po světě se skicářem a když má náladu, dělá počítačovou grafiku. . Ani jeden bohatstvím neslyne. Jejich rodiče by byli šťastní, kdyby dělali něco co je uživí. Kdyby nebyli talentovaní. Cítí jako nespravedlnost, že jejich syny postihlo takové „neštěstí.”
Je dokonce možné, nejsem schopný to odhadnout, protože obrázky těch hochů mě nikdy nebraly, že ona dívka byla talentovanější. Co jsem viděl, tak její šperky se mi líbily, její kresby taky. Ale na AMU ji nevzali. Asi se jim nezdála tak nadaná jako ti dva. Problém s tím co je nadání a co ne, je odjakživa subjektivní. Z hlediska mnohých nespravedlivé.
A její rodiče jsou nešťastní, že není akademickou malířkou. Jo a kde je spravedlnost? Ani u soudu, jak říká Jirka Paroubek, když předtím jásal, že bude nezávislý a „spravedlivý soud.” Tedy v Jirkově podání. Jako v podání těch rodičů. A nebyl. Ani soud a ani ti umělci na AMU. Vůbec nepřihlídli k tomu, že s e to děvče pilně celoživotně připravovalo a vzali dva, co si toho jakoby vůbec nevážili. Na rozdíl od těch rodičů, se ale Jirka určitě pokusí dohlídnout na dobrý výsledek a třeba soudce pochopí, že to s námi soudruh Paroubek myslel dobře.
Když už jsem u toho umění. Dnes jsem si uvědomil třeba takovou věc, když tu byla Ivana, se kterou píši scénáře k pěti dílům o spoluzávislosti. Já mám v hlavě spoustu příběhů, které v podstatě vidím. Vidím je a rád bych je dostal do slov. Vzpomínám na různé lidi jak se mi pletli do života, jací byli, jak mluvili žili, jednali. Hlavně ty závislé a spoluzávislé a abych zametl stopy o kom že skutečně ty příběhy doopravdy jsou, promíchávám je.
Konečně ten pořad bude spíš hraný, nebudou tam autentické postavy, Na základě skutečných příběhů budou vyprávěny jiné příběhy. Moje příběhy. Ty příběhy vidím a mám někdy dar je dostat do slov. Jenže jsem spíš epik, než malíř malující zkratkou. V televizi je potřeba zkratka a přitom uvést diváka do děje, protože do dvaceti minut musím dostat všechno. Každý ten příběh by potřeboval spíš celovečerní film. Ale ten zatím nemám k dispozici. Zatím.
Ivana má dar mě zastavit, když začnu kombinovat. Říká, nepíšete blogy ani knihu, ale musíme vyprávět příběh obrazem. No ty obrazy. Nemám problém vidět příběh jako obraz, ale mám problém ho napsat tak aby šel přesně do televize. To je problém, pro mne. A možná i pro jiné. Vzpomínám jak jsem kdysi s Jakubem seděl s jedním režisérem na Malé Straně a on mi říkal, že Tolkienovy příběhy jsou v podstatě nezfilmovatelné. A nakonec se našel člověk, který měl dar vidět ten příběh v obrazu a natočit ho.
Nevím jestli jsem schopný se naučit vidět přesně ty sekvence jako Ivana. Rád bych tuhle dovednost měl, jenže si nejsem jistý jestli se to dá naučit. Stejně jako se nedá naučit napsat příběh aby při čtení vyvolával obraz. Tohle umějí jen někteří a jen někdy. Jo jo, život je těžký a život člověka pokoušejícího se dostat slova do obrazu, vůbec, ale vůbec není jednoduchý. Ještě že nemusím nikam na školu. A ještě že mám tu Ivanu.