Sledoval jsem nedávno debatu na chatu. Několik žen středního věku v místnosti „čtyřicet a furt,” jak diskutují o mužích, kteří je opustili. Tedy minimálně dvě postižené.
Sledoval jsem nedávno debatu na chatu. Několik žen středního věku v místnosti „čtyřicet a furt,” jak diskutují o mužích, kteří je opustili. Tedy minimálně dvě postižené. Takový ten nářek na nespolehlivé mužské, co je opustili, když už děti odrostly, ony zestárly a jejich šance na další kvalitní vztah jsou už minimální.
Nejsem příznivec takových nářků, jak už žen, tak u mužů. I když pravdou je, že ženy opuštěné ve středním věku, mužem to mají asi něco těžší. Konkurence je větší a nemusí se ta skutečnost ženám líbit, ale na rozdíl od šimpanzům, kteří údajně nerozlišují věk partnerky připravené k páření. Muži tohle rozlišují. Dost často. Mnohem častěji se vidí mladé děvče a starší pán, než odkvetlá žena a mladý muž. I když je pravdou, že jsou muži, kteří především v svých sexuálních začátcích vyhledávají zkušené ženy kolem čtyřicítky. .
Jenže pokud s nimi mají setrvat delší čas v partnerském vztahu, většinou je to přejde. Přestože existují i vytrvalci v tomto směru.
Samozřejmě tam zněly nářky typu, tolik let jsem byla věrná, starala jsem se o děti, domácnost, nic jiného jsem neznala a tohle mám za všechno. Jsem dalek toho abych se vysmíval věrnosti spolehlivosti, jak mužů, tak žen. Jen si myslím, že ctnost je pro ctnost a věrnost pro věrnost nikoliv pro odměnu..
Jsem-li ctnostný a věrný, pak už jen život v duchu věrnosti a ctnosti přináší odměnu v pohodlí, který tento způsob života dává. Stejné jako žít podle pravidel. Život v němž je místo pro dodržování pravidel, skýtá bezpeční a pohodlí v podstatně větší míře. Takže lítost nad tím, že jsem byla věrná a blbá a už taková nebudu, jaksi tu věrnost devalvuje..
Navíc tenhle postoj je velmi nebezpečný při navazování jiného vztahu.On podstatně zabraňuje určité míře důvěry, která je v každém vztahu nutná. Není nic jednoduchého se vzpamatovat z toho, že jsem opuštěný/á, ale kdo se postaví do téhle pozice má zřejmě na dlouhou dobu smůlu. Navíc, co si budeme povídat. Je mnoho žen,které se celá léta spoléhají na své kouzlo a potřebnost, až najednou zjistí, že kouzlo přestalo fungovat, a samé co nabízí ona, dostane muž kdekoliv jinde a bez pelyňkově hořkých řečí o sobě a svých kvalitách..
Na to jsem dost dlouho terapeut a dost dlouho na světě abych s klidem mohl říci, že většinou se ženy rozhodují ukvapeně a rozvádějí se i tam, kde lze vztah zachránit. Rozvedou a zjistí, že nahnaly muže, který je celkem ani nehodlal opustit, spíš ulétl, než chtěl rozvrat, do náruče někoho jiného. Poté nastává ono vyrovnávání účtů, které popsal jinde, naposledy, když jsem informoval o televizní debatě v blogu „Tvrzení není důkaz.” Pokud se toho žena dopustí v možném partnerovi takové chování důvěru nevzbud.Pak se začne točit v začarovaném kruhu s obsahem Samota, hořkost, odveta..
Tenhle kruh se dá rozetnout jen za velkého usilí o vlastní změnu. Mnozí zhrzení často také čekají s pomstou na vhodný čas, až ona, on přijdou zdrchaní prosit. Čekají, čekají, ale bývají to většinou jen trvalky čekanky. U mne se osobně žádná mého prošení nedočkala. Několikrát jsem byl potrestán rozchodem a vždy jsem byl toho názoru, že pokud se někdo rozchází, ví proč to dělá, že mohu nabídnout třeba jednání o tom jestli je ono rozhodnutí definitivní, ale nic víc. Rozhodně jsem nikdy svoji nabídku neformuloval jako prosbu a už vůbec ne prosbu za odpuštění. .
V současnosti se trochu bojím právě hospodářské krize, že než někteří lidé pochopí, že jsou důležitější věci, než třeba nová mikina, nastane na nějaký čas asi boom rozvodů a rozchodů, protože mnohým nedojde, že některé věci nelze změnit, jen přečkat. Po onom boomu snad nastane doba zklidnění, kdy nevychovaní frackové začnou bolestivě chápat, že svět nebyl stvořen jen pro uspokojován jejich nenažranosti.
.
Možná někteří lidé,muži i ženy pochopí, že vztah je především o vzájemné podpoře v časech těžkých. Zkušenost, co jsou opravdu těžké časy mnozí zažijí poprvé v životě. Protože se domnívám, že tohle je velmi bohatá společnost, tak zřejmě nikomu nehrozí smrt hladem. Chudoba vypadá jinak. Naštěstí. Už jsem o tom psal. Po druhé světové válce lidé měli skutečný nedostatek, a přesto se rodily děti, lidé se milovali, doufali v lepší časy a starali se. Mírná chudoba by leckoho mohla poučit.
.
Jako terapeutovi mi zřejmě přibude práce. Bude to jiná práce, než třeba kursy zvládání zátěžových situací v tom pojetí v jakém jsem je nabízel dosud. Možná se zaměřím opravdu na situace, které jsou skutečně natvrdo. Jak si tak přemýšlím o těch vztazích zhrzených ženách i mužích, napadá mě, že zhrzenost se nejlépe léčí odloučením. Když se se mnou rozešla v roce 1998 Markéta po šestileté známosti udělala moudrou věc. Poslal mi klíče od bytu poštou, nijak zvlášť se k tomu nevyjadřovala. Po dovolené, kterou jsem bez ní absolvoval jsem měl čas se zklidnit. Neměl jsem ji na očích, nepředstírala mi své štěstí a proto jsem mohl, když jsem ji za dva roky náhodně potkal, mohl říci. „Jak se máš?” Pochválit okatou holčiku sedící v kočárku a jít v klidu dál.
Mnozí lidé a hlavně ženy dělají několik chyb. Hledají příležitost k pomstě, dávají na odiv štěstí,které nezažívají, trestají za pomoci dětí. Vytvářejí podmínky a situace, kde se mohou se svými partnery, partnerkami konfrontovat. .
Případně jdou na celou věc jinak sofistikovaněji. Doženou předtím situaci k rozchodu, nebo k rozvodu a když druhá strana kývne, že ano, tak najednou zjistí, že mají něco, co vůbec nechtěli.
Pak se pokoušejí za pomoci nabídky jakéhosi přátelství změnit pro sebe nepříznivou situaci, ale tak aby vypadala, že ani vlastně nic nechtějí. Jen tak přeci budeme spolu mluvit, kamarádit, a můžeme se podporovat.
Vypadá hezky tahle nabídka, má ovšem jedno úskalí. Druhá strana, která už je unavená ze všech sporů kolem rozchodu, rozvodu, ze všech těch pohledů na štěstí toho druhého, prostě a jednoduše už nemá zájem. Má zájem, třeba s stýkat s dětmi. Pokud je to pár, který děti nemá, pak často v žádném případě nestojí o to jít s tím druhým na kafe, nakupovat, bavit se o svém životě. Všechny tyhle nabídky vnímá jako pletení se do svého života. Ne vždy to musí znamenat ze strany toho druhého pokus o smír, ale spíš jen pokus jak utišit své svědomí.
Pokud je to jen pokus o utišení svědomí, pak takovým lidem klidně řeknu, ať si ho jdou utišovat jinam. Pokud by to měla být nabídka na smír, pak by měla zaznít jasně a srozumitelně. Většina lidí nechce být hadači a už vůbec se nechce dostat d pozice toho, který se dohaduje a hraje se sním hra přihořívá, sama voda, přihořívá… kdy ono Hoří zazní jen velmi málokdy a včas aby se ten druhý necítil zase ponižován. Nebo zesměšňován.
Tohle co jsem napsal v předchozích odstavcích je důvod, proč třeba s Markétou jsem si schopen zatelefonovat a domluvit se na tom, že pro ni něco udělám, ale s jinou ženou nikoliv. Tam, kde jsem zažil všechny ty projevy „štěstí” záměrné setkávání a konfrontaci, s e chovám jinak.
Bez urážek, ale s odstupem dnes dokáži těm ženám říci, když se mi v hovoru záměrně pokusí dát najevo, že si mě váží, a že ony také žijí hezký život. Přeju ti ho a tomu kdo ho s tebou žije nijak nezávidím. Konečně ať si užije také někdo jiný tvých nálad. A i když se mi omluví, jako už se mi to stalo, nijak nechvátám navazovat jakékoliv přátelství. Ať si jejich přátelství užijí vážně jiní. Mě stačila jedna zkušenost.
Možná by ty zhrzení se mohli jednou podívat na celou věc takhle. Přispěl jsem svojí troškou do mlýna a možná, kdybych nechvátal/a, mohlo být něco jinak. Není a tak prostě se oklepu, vzpamatuji a zkusím to jinde. A jinak.
A jestli se za své chování omluvili a přesto nedošli úspěchu, nechť nezoufají. Prokázali zralost a jejich zralost se k nim časem vrátí. onečně karmanový zákon říká. NAŠE SKUTKY SE K NÁM VRACEJÍ. VŠECHNY.