Prodělal jsem včera dvě celkem zajímavá a náročná jednání. Jedno bylo s firmou, která by měla zájem o dlouhodobou spolupráci, druhé s nakladatelstvím.
Prodělal jsem včera dvě celkem zajímavá a náročná jednání. Jedno bylo s firmou, která by měla zájem o dlouhodobou spolupráci, druhé s nakladatelstvím. Překvapili mě obě ty jednání tím, že jsem měl pocit, že jim jde opravdu o věc, samozřejmě řeč byla i o penězích. S tím nemám celkem problém. Dalo by se říci úspěšný den. Pouze maličká vada na kráse. Tedy hned dvě maličké vady na kráse.
První, že jsem někde zachytil svým pláštěm do „zimy a deště” a udělal si na něm trhlinu. Jitka anebo u Bushmana budou mít co dělat. Naštěstí trhlina je dole a plášť se dá bud zkrátit, sice nebude už až na paty a nebudu si na něj na schodech šlapat při zapomnění si jej zvednout. Bude stále stejně krásný, jenže kratší a už nebude mít to pravé kouzlu. Nebo ho Jitka, cože je velmi pravděpodobné spraví tak, že zůstane stejně dlouhý, pouze bude mít šrám, ale jezdecké pláště do zimy a deště jsou na tom stejně jako muži. Zdobí je šrámy a skromnost. I když jak říká pokračování toho přísloví. „Správný muž se nezdobí.” Nešť. Budu vědět, že mám plášť který dostal zahulit.
Druhá chybička na kráse byla ta, že jsem si sice objednal zcela sám on-line letenku do Kanady, zaplatil, neb jsem slušný člověk a své závazky hradím bez prodlení, ale nějak mi došlo až druhý den, že tam bylo malinké upozornění abych si ověřil vízovou povinnost. Letět jsem měl s mezipřistáním přes USA v Seatlle. No takže jsme si ověřil a zjistil, že abych směl letět do Seatllu, musím mít transitní vízum. A o to vízum musím požádat na ambasádě. Začal jsem jej stahovat a vyplňovat. Přitom jsem zjistil, že k tomu abych směl vstoupit, přestoupit a nastoupit do jiného letadla na území USA v tranzitním prostoru, který naprosto nesmím opustit potřebuji vyplnit devíti stránkový dotazník.
Co je Spojeným státům do toho, kolik vydělávám, kolik jsem měl manželek, jestli jsem byl nebo nebyl trestán? A tak dál. Nechci tam ani bydlet, ani cestovat ani obchodovat. Chci jen přestoupit z jednoho letadla do druhého. Docela chápu lidi, kteří se rozčilují, že Američané sem mohou jezdit bez jakéhokoliv omezení a já bych si měl vyplnit poníženou supliku, v níž budu žádat o to abych směl nastoupit do letadla, které letí nad územím USA. To se mi skutečně nelíbilo. Nakonec patřičně rozzuřený jsem zavřel pc, odebral s ena Karlák, kde na mě čekala Jana s autem.
Přišel jsem pozdě, namíchnutý na Spojené státy, teroristy, MHD, školáky, co jeli do školy a kopali se do kotníku, jeden dokonce si hodlal udělat výlet tramvají mezi dvěma vozy, což mu řidič překazil a chtěl mu nafackovat. Ke smůle toho hocha to neudělal, pouze mu mazaně sebral průkazku a nechal přes dispečink zjistit jeho rodiče. Chlapec prosil, plakal, protože tušil, že od řidiče pár facek, od táty asi zřejmě víc. Ale nic nevyprosil. Doufám, že ho táta zřeže co se do něj vejde aby si pamatoval, že o život se snadno přichází. Já bych ho tedy seřezal.No začátek dne jak vymalovanej.
Naštěstí Jana podnikla během cesty na jednání a potom při návratu několik kroků, které zvrátily situaci z letenkou. Domluvila se z cestovní kanceláří Student agency, ze slečnou Doubkovou, co byla moc ochotná a vše klaplo. Takže do Kanady letím ve stejný čas, jiným letadlem a přímo z Amsterodamu do Vancouveru. Pouze o tři hodiny později. Klika byla, že slečna ještě nevystavila letenku, takže jsem nic neplatil, naopak ještě dostanu několik stovek zpátky, vzhledem k tomu, že jsem získal levnější letenku. Dopadlo to dobře. Mám Američany rád, skoro jako Brity, ale tohle je skutečně buzerace, kterou vymyslela parta dementních ouřadů, co věří, že je to před něčím uchrání. Slušní lidé teroristi nejsou, teroristi při troše inteligence veškerá tyhle opatření obejdou. Pokud jsou dostatečně odhodlaní a skrytí.
Na jednání s firmou se ukázalo jak je nebezpečné chtít od sebe dokonalost. Tiše a s obdivem jsem zíral, jak Jana měla vše připravené, návrhy, prezentace, podmínky. Pouze ze začátku se ji zadrhával hlas. Ale šlo ji to parádně.Jenže Jana chce být dokonalá. Já jsem jen, seděl, skoro pořád mlčel a dělal dojem. Jen trochu jsem vysvětlil panu majiteli a ředitelce marketingového dodělení, čím se jako bavím. Pan majitel má zřejmě pro dobrodružství smysl. Takže ředitelka a Jana si domluvily další setkání, a gentlemani se budou věnovat svým povinnostem. Pobavil jsem pana majitele prohlášením „že já jsem geniální a na práci je Jana.” Podotkl, že on si ještě takhle plně tohle nedovolil před kolegyní formulovat, ale cítí to podobně.
Jana i přes to, že měla vše perfektně připravené byla ze sebou nespokojená. Musel jsem ji vysvětlit, že lehké chvění, které je na žadateli patrné při žádosti o peníze na někom, kdo mi je vůbec nemusí dát není na škodu, ale spíše ku prospěchu. Alespoň mám tu zkušenost. Konečně jsem v poslední době pár korun na své literární aktivity vyžebral.
Já jsem amatér. Nemám připravené prezentace, nic. Za prvé to neumím a za druhé, ty co o peníze žádám jsou většinou moji kamarádi, takže přijdu, řeknu. „Napsal jsem knížku, potřebuji tolik a tolik a kolik mi dáš?” A oni řeknou, bud nic a nebo tolik. Že nedostanu nic neřekl, z nich žádný. Zatím jsem takhle vyžebral dost.Jana má smůlu, že nemá kámoše jako já. Nemusela by mít perfektně a dokonale připravený projev a prezentace. Za peníze svých kamarádů vydávám jednu knížku, která bude oficiálně představena 6.5 2008 o místě se jedná. Knížku chceme představit na půdě Městské knihovny na Mariánském náměstí Praha 1.
Jana o tom jedná. Uvidíme. O té druhé kníže se ještě někde pobavíme. Zájem o ni je. Kupodivu. Všichni mi říkají, že bych ji měl rozšířit. Takže jsem včera večer po fotbalu, usedl k PC probral blogy a několik s tématikou rozchodu, nevěry, lásky si probral, seřadil a přidal k rukopisu knihy, „Svobodní v bolesti” Pročítal jsem si staré blogy a najednou jsem zjistil, že koncepčně se dlouhodobě vztahy zaobírám. Až jsem byl překvapený jakou mají ony blogy skrytou kontinuitu.
Konečně poslední víc jak dva roky co píši své blogy často, také zažívám vztahové potíže a radosti. Moji klienti je čtou a i moji klienti je zažívají. Přemýšlel jsem o tom, že knihu „Ze závislosti do nezávislosti” pošlu společně s pozvánkou na vítání knihy také Justýně. Ona byla ta, která v roce 2003 po našem seznámení mě přesvědčila abych psal. Mnoho textů bylo v tichosti věnováno jí, mnoho přímo k ní nebo o ní. Ne všechny se ji asi líbily. Nežádám ani aby se ji líbily. Ale inspirovala mě k mnohému. Požádám Janu, aby ji knihu s pozvánkou poslala.
Sice jsem ji obešel bez pozdravu nedávno, když jsem ji potkal v Tescu na Smíchově, ale to ji pořád jen plním žádost, kterou vyslovila společně s konstatováním. „Nepatříš už do mého života a vynech mě.” Předtím dávala najevo že by se bavila. Tedy kdybych přilezl. To jsem celkem neměl nějakou chuť já. Pak jsem ji rozčílil svou žádostí, aby už se přestala chovat komicky a v mé přítomnosti na chatu přestala si vymýšlet, říkat a tvrdit některé věci. Což ji asi nepotěšilo. Na chat chodit přestala, nevídám ji a nepoznávám v žádném nicku, který se objevuje v poslední době u Magora. Ale beru její žádost vážně a skutečně ji nehodlám obtěžovat svým zájmem pokud ona sama nemá zájem mě oslovit. Loni když vyslovila svou žádost, věřil jsem ji, že je to tak a věřím ji to dodnes. Takže jen nehodlám obtěžovat. Nemám potřebu se dočkat slov, která by mohla znít jako. „Nelísej se.” Ale na knížkách má svůj nepřímý podíl. To jo, v každém případě.
Divila se další jedna má známa, proč jsme se rozešli, když jsem ji věnoval tolik času a úsilí. Divila a nemohla pochopit, že je málo knížka, blogy a maily, když ji její chlap z Ameriky, kde je vždy tak dva tři měsíce v roce, jednou týdně napíše mail a nebo zavolá. Jo někomu je málo knížka, blogy, mail plus denně SMS, nebo telefon denně SMS, nebo telefon a někomu je hodně pohled, mail a SMS třeba jednou za měsíc. Život je relativní a skutečný zároveň.