Canada waits

Markéta přijela v sobotu ráno. Sice jsem se vzbudil, ale moc mi ono probouzení nešlo. Byl jsem za celý týden neskutečně utahaný. Takže místo toho abych vstal já, lehla si Markéta ke mě. Voněla.

Markéta přijela v sobotu ráno. Sice jsem se vzbudil, ale moc mi ono probouzení nešlo. Byl jsem za celý týden neskutečně utahaný. Takže místo toho abych vstal já, lehla si Markéta ke mě. Voněla. Vstali jsme oba před polednem. Celkem včas k obědu. Ten sebou přivezla. Ohřála v mikrovlnce a posnídal jsem právě včas abych dostal chuť na oběd. Ten byl skoro hned po snídani. Pak následovalo zcela klidné odpoledne. Trochu jsem se věnoval PC. Markéta vyšívání, pak si mezitím zajela na Zličín aby si udělala ženský nákup. Zcela rozumně usoudila, že u toho skutečně být nemusím. Já jsem se mezitím věnoval svým věcem. Samým důležitým. Jako je oprava CD. Našel jsem na netu informaci o programech, které to dokáží i pod Linuxem a Unixem.

Takhle. Bavil jsem se s Markétou než odjela do vsi, a ona mi říkala, že něco takového používá ve woknech od strejdy Billa. Usoudil jsem tedy, že pokud něco takového mají wokna, nutně něco takového má i open source. Jasně, že jsem se nemýlil. DVDisaster se jmenuje takový ten nejpoužívanější. FreeBSD a i Debian ho mají v distribuci. Nelenil jsem, stáhl a jal se opravovat. Moc mi to nešlo, protože většina těch CD už je dost poničená, ale nakonec se mi podařilo nějaké DVD i CD opravit. No a některé Markéta vzala sebou, že prý zná hackery, kteří je opraví. Budu se muset tomuhle trochu víc věnovat. V tomhle jsem zaostalý. Ale zlepším se. Jsem rád, když má Markéta čas a může přijet. Mám pocit klidu. Ještě jsme probírali otázku vyšívané kuchařky, kterou jsem si u ní objednal. Markéta ráda vyšívá. Různé ozdobné, nevím jestli se to dá nazývat gobelíny a dečky. A já jsem projevil přání aby mi vyšila takovou kuchařku, co kdysi mívala moje matka, babička, všechny sousedky v blízkém i vzdáleném okolí. Kuchařku s nápisem „Dobré chutnání, našemu konání buď Boží požehnání” a tak dál. Pouze bude malinko inovovaná.

Na inovaci mě přivedla vzpomínka jak jsem v mládí četl Ladovu „Kronika mého života.” Kde popisuje jak jeden čas bydlel s Jaroslavem Haškem a ten skvěle vařil. Pouze mu prý ke štěstí chyběla ta výše zmiňovaná kuchařka, která se mu v tom obvyklém provedení zdála mdlá a chtěl ji kombinovat s něčím co by mohlo znít: „Dej krávě do držky, vona ti dá do dížky.” Což se mi zalíbilo, ale já jsem projevil přání aby na kuchařce byla pasoucí se kráva, tučňák Tux, symbol Linuxu a onen nápis. Pak si ji pověsím nad linku a všichni budou čumět. Jaroušku, tvý přání ti skoro po stu letech splním. Taková kuchařka prostě bude. Markéta mě informovala, že Tuxe už si z netu stáhla a připravuje se.

Dnes jsem se definitivně rozhodl, že do Kanady pojedu. Na měsíc. Prostě si tuhle zem nedám ujít. Už jsem začal zařizovat letenku. Takže Milado, začátkem července mě čekej ve Vancouveru. Půjdu z Vancouveru přes hory do vnitrozemí a uvidím kam dojdu. Udělám si výlet po Jižní Kanadě. Stačí když ujdu svých obvyklých tisíc kilometrů a co uvidím, uvidím. Nemusím vidět všechno. Konečně proto tam nepojedu. Pojedu abych viděl jak lidé v Kanadě žijí. Sice už to nebude ta pravá Britská Kanada, ale něco z ní určitě ještě zbylo. Konečě jižní Kanada je osídlená a tak něco málo osídlení sem tam někde bude. Vyprávěl mi právě jeden člověk co tam byl také dost dlouho, že jít směrem na sever, šel bych pořád lesem. Les je v Kanadě podobný lesu na Šumavě.

Snad až přejdu hory přejdu do obydlených míst. Na sever se nevydám. Na letadlo mít nebudu a výzbroj a výstroj taky ne.

Kam na dovolenou už mám rozhodnuto a teď jen připravit vozík, stan, boty mám rozšlápnuté. Uvažuji, že koupím nový spacák. přeci jen ten co jsem koupil před sedmnácti lety v Hamburku už dosluhuje a není nejlehčí. Koupím nějaký super lehký a ještě super lehčí stan. Budou velké vzdálenosti a budu muset mít jídla víc než normálně. Potáhnu to za sebou. Jedíně, že by Milada sehnala toho poníka jak jsme se domlouvali. Ale s tím moc nepočítám. hezky se zapřáhnu sám a mazaně odtahám také sám. Už se těším, jak se protáhnu Skalistými horami. Přemýšlím kolikáté to už budou velehory. První byly Alpy. Byl jsem udivený, když jsem přišel do Rakouska a dva dny šel krásným údolím mezi horami. Říkal jsem si kde jsou ty hory co mě čekají. Vypadala ta cesta, že tím údolím projdu až do Itálie. Omyl. V jednom městečku jsem narazil na starší manželé, když jsem je žádal o povolení přespat na hřišti. Pozvali mě k sobě dostal jsem večeři a radu abych obešel Innsbruck a šel kolem. Dal jsem na ně. A najednou ty hory byly přímo v cestě.

Panečku to byla cesta. Do výšky asi 2500 metrů. Musel jsem se vyškrábat po strání asi o třista metrů výš, protože silnice vedla tunelem a do něho jsem nesměl. Pak jsem šel nad tou třistametrovou propastí po stezce co byla asi metr široká. Ještě že netrpím závratěmi a netočí se mi hlava. Prošel jsem kolem přehradního jezera co bylo výš než Sněžka a ještě jsem nebyl nahoře. Vrchol byl o 800 výš. V horské chatě jsem si koupil pohled, poslal holkám do Jindřichova Hradce. Sešel dolu a byl jsem v Itálii. Načerno vlastně. Žádná hraniční kontrola tam nebyla. No nesháněl jsem ji.

Další velehory byly Dolomity. V jedné cestě jsme měl napoprvé hned dvoje za sebou. Tam jsem také vylezl do výše víc než dva tisíce metrů, stále po silnici. Třetí velehory byly o dva roky později. Pyreneje. Pak samé kopečky do výše dvou tisíc metrů ve Španělsku a nebo v Řecku. Až o jedenáct let později Andy v Chile. Tam mám zatím výškový rekord. Přes čtyři tisíce metrů. Ovšem všechny ty výstupy jsem udělal po silnicích. Nejsem horolezec a nebaví mě se vyškrábat na kopec, udělat „ááááááách to jsem ale pašák” a zase slézat dolů. Kdepak, já hezky pohodlně, po silnici, pomaloučku vycupitat, žádný kalup nikam. Občas kafe uvařit, i něco dobrého sníst.

Cestování pěšky má tu výhodu, že si chodec nemusí dělat starosti s dietou a kaloriemi. Při čtyřiceti kilometrech denně a může být i méně, kalorii není nikdy dost. Nota bene, když se nese ruksak a nebo jej vláčí za sebou na kolečkách. Do kopce, funím stejně. Zvolna jít a pokoukat co se děje kolem. Žádný zbytečný dobrodružství po skalách a věčném ledu a sněhu. Ono stačí šlapat do kopce po okreskách jako v Pyrenejích nebo Andách a je to dobrodružný až až. A k vidění je všeho i tak mraky.

Takže se těším jak se proderu dalšími velehorami, nějakým slušným průsmykem, a cestou bude aspoň motorest nebo farma. Bude to zajímavé. Můj kamarád Václav mi jednou říkal, že Kanada je na něj moc velká. Asi má pravdu, ale žádná dálka na Zemi není taková aby se nedala ujít. Což je zkušenost. Nakonec v Rusku lidé putovali také rok dva než někam došli. A také došli. Jo jo, letenka, stan spacák, pořídit slušné vybavení. Už abych začal.

Musím zavolat Tomášovi, aby vozík dal do richtiku. Udělal mu nový výplet. Ale zase v Kanadě by mohly být dobré silnice. Ještě musím produmat jestli si na měsíc nemám pořídit satelitní telefon, pokud vůbec jde si jej zapůjčit. To měl Libor v tomhle docela dobrý nápad. Ona ta Kanada je asi fakt veliká a prázdná země. Skoro deset milionu kilometrů čtverečních a 33 milionu obyvatel. Asi přelidněná nebude.