Volala mi Jana a s tajuplným hlasem mi sdělovala, že už ji tiskař přiveze prvních 120 knížek, tak aby něco z toho šlo umístit na veletrh. Na stánek nakladatelství Epocha. Mám radost.
Volala mi Jana a s tajuplným hlasem mi sdělovala, že už ji tiskař přiveze prvních 120 knížek, tak aby něco z toho šlo umístit na veletrh. Na stánek nakladatelství Epocha. Mám radost. Docela mě potěšila nabídka onoho nakladatelství a zároveň mě zarmoutilo sdělení majitele tiskárny, že kniha nebude dřív než 30.4 letošního roku. Nakonec je alespoň něco. Dost mi na téhle knížce, co se jmenuje „Ze závislosti do nezávislosti” záleží. Psal jsem ji dlouho, postupně a až po dlouhých letech života v abstinenci. Docela chápu některé své klienty, že mají potřebu zasvětit svět kolem nich do toho co v tom blázinci prožili. Já tuhle potřebu dlouho neměl. Nijak jsem se netajil tím, že jsem prošel psychoterapii. I když jen ambulantně, ale psát knihu „o svém boji s alkoholem a drogami” jsem nikdy neměl chuť. Konečně on to ani žádný boj nebyl.
Člověk, který se například stará o hospodářství, firmu a život, bere ten život jako starost, dřinu, kde je občas zábava. Vnímá slova o boji s alkoholem a s drogami jako nepatřičná. Tedy já je tak vnímám. Vždy je mnohem těžší postupně stavět, budovat, zvládat potíže,, hledat řešení, než takzvaně bojovat.
Ale chce-li někdo mermomocí bojovat a třeba dát najevo jak to bylo těžké zvládnout, nechť tak činí. Zřejmě potřebuje dát najevo svou sílu a odhodlání. Pro mne ono napsání té knihy je podobné tomu životu, který jsem v roce 1984 začal měnit. Netušil jsem do čeho jdu, co je skupinová psychoterapie, co vůbec terapie je. S jakými lidmi se setkám jak bude všechno dlouhé a jak vše bude vykoupeno chvílemi čekání, kdy už bude se zdát, že se nic nikam nehne a nic se nezmění. Chvíle boje pokud byly, tak jen mihotavé, zbytek byl jen práce a čekání na výsledek, o kterém jsem neměl většinu času ani představu jak by měl vypadat. A co vůbec znamená být terapeutem. Nic z toho jsem netušil a učil se za pochodu.
Takže knížka je na světě. Ani ted nic nevybojuji. Sehnal jsem peníze, Jana nakladatele, ten tiskárnu a tiskař přivezl první várku. A zase žádný boj nebude. Musíme ji distribuovat, prodat, dostat mezi lidi a přesvědčit je, že si ji mají koupit. Tím, že to nejsou „paměti abstinujícího alkoholika,” ale sbírka esejů na téma závislost a spoluzávislost, je zřejmě odlišná. Tohle si troufnu tvrdit. Odlišná i v pojetí jak se na život v abstinenci dívá. Jak se dívá na úděl rodiny a přátel závislých. Neříkám, že je lepší než ty ostatní. Je jiná, jako já jsem jiný v tom pojetí života v abstinenci na rozdíl od těch, co stále skloňují slovo „Abstinence.”
Přestože jsem ji psal dlouho a po dlouhých letech života v abstinenci, psal jsem ji zlehka. Uzrála. Nečiní si nárok na nezpochybnitelnou pravdu, ale v jednom je pravdivá. V mé zkušenosti. Tak jsem ty léta žil, prožíval a mnohé snášel. Při psaní se zároveň radoval a někdy málem plakal. Je v ní moje zkušenost a stojím si za ní celým svým současným životem. Beze zbytku.