Kňučel jsem včera večer, že me bolí kolena. Pochopitelně jsem doufal, že do rána bolet přestanou. Stalo se. Ráno bylo po bolesti. Holt už nejsem mladík a sem tam něco bolí.
Kňučel jsem včera večer, že me bolí kolena. Pochopitelně jsem doufal, že do rána bolet přestanou. Stalo se. Ráno bylo po bolesti. Holt už nejsem mladík a sem tam něco bolí. Vyrail jsem k večeru z Poličky s tím, že ujdu tak kilák maximálně dva a utábořím se.
Mýlil jsem se. Ušel jsem těch kilometrů osm, než jsem ze středu Póličky došel skoro na konec vesnice Pomezí. To skutečně miluji, večer po celodenním pochodu takhle dlouhou vesnici. Ale nakonec jsem z ní vybočil, našel příjemné místečko. Postavil stan, trochu protáhl tělo, aby mělo jiný pohyb.
Zalehl jsem po čtvrthodině jogových technik, nechal kolena bolet v naději, že ráno moudřejší večera. Jo pohodlné roviny mám za sebou a před sebou vrchovinu. Českomoravskou a Drahanskou. K Luterovým to tak tipuji , dva dny cesty úsilovného pochodu po místnich okreskách
Slunce svití, když zrovna nefuňím do kopce mám čas přemýšlet. Zrovna, když jsem se válel pod stromem, napadlo mě že člověk musí zestárnout aby pochopil některé věci. Třeba kolem cestování pěšky. Jak už mohu, jen co mohu a už nebudu ani rychlejší, a i vytrvalejší, že na druhou stranu mám docela čas na koukání kolem sebe.
Ne že bych předtím nekoukal, ale teď jak musím víc a častěji odpočívat, tak najednou vidím o něco víc. Mohl mi v mládí kdokoliv říkat, že věci jsou jinak než si myslím, tak až od určitých let jsem je pochopil.
Jak jsem seděl pod tím stromemu silnice, najednou jsem měl z toho, že mám dovolenou, můžu jít pěšky i přesto, že je mi skoro tři a šedesát a baví mě to stejně tolik jako když jsem prvně vyrazil v necelých osmnácti podle Ploučnice proti proudu, na jeden zátah došel za kamarádama do Zahrádek za Českou Lípou, kde měli u Ploučnice srub.
Zírali na mě jako zjevení, kde jsem se tam vzal. To bylo poprvé kdy jsem se sám rozhodl, že někam dojdu pěšky a sám. Zalíbilo se mi tohle cestování, zjistil jsem, že tento způsob života poskytuje největší možnou míru svobody tedy z mého hlediska. A po pět a čtyřiceti letech přišel zcela nečekaně tento pocit radosti znovu.
Jo jo, Pán Bůh dává nečekaně a na mistech, kde k tomu není žádný důvod. Jen tak sem si ležel, slunce svítilo, foukal mírně vítr, říkal sem si, že tohle je bezva způsob léta.
No, konečně jsem dorazil do vsi, kde si mohu dobít mobil. Od rána jsem byl bez spojení, ted jsem také bez signálu, ale zase si píši blog. Až signál bude, dám ho na web. Jak píši, zároveň poslouchám řeči místních.
Typická venkovská hospoda. Všichni se znají, kdo přijde koukne po mě, pak po mém vozíku. Fakt je jeden, když jsem se ládoval klobásou a polívkou, tak celá hospoda přála dobrou chuť´. I zdejší labrador jménem Ben se přišel podívat. Dělal na mě voči, ale řek sem mu. „Nic frajere, od rána jsem měl jen ovesnou kaši. Nedělím se.“ Ale voči tedy měl parchant smutný, jak kdyby tři dni nežral.
Ještě se vrátím ke svému vozíku. Včera před Poličkou, jsem zastavil u benzinky. Seděli před ní dva lidé. Pán vykulil oči, ukázal na můj vozík a pravil: „Tohle jsem ještě neviděl.“ Uklidnil jsem ho: „tak teď vidíte.“ Tím jsme navázali řeč, zjistil jsem, ž jsou to manželé, paní obsluha pumpy, pán ji na kole z Litomyšle přivezl oběd. Nechali mě dobít mobil, umyl jsem se trochu, probrali jsme světa běh. Takže můj cestovní vozík mi otevřel dveře. Jo jo.
Ale musím říct, že jsem stejně obdivoval, že své ženě v sobotu na kole přivezl oběd. Jo člověk se setká s ledasčím. Vždycky, když tak čty ty nářky, jak je všechno špatně, jak lidé jsou chudí a jsou jen na prachy, tak si říkám. „Vem si ruksak, projdi se po světě a uvidíš.“ Ted společnost v putyce probírá Ivetu Bartošovou a její únos. Ta dáma se umí postarat o svou publicitu.
Holt dolních deset milionu se má čím bavit. Ted zaznívá názor, že by ji měli
zavřít do blázince. „Vox populi, vox Dei.“ Dá se s tím souhlasit. Akorát nevím co by léčili. Z chlastu těžko, protože ona pije “ mírně“ a rozhodně nemá zájem něco měnit. A blbost je neléčitelná. Krásná byla, blbá zůstala. To je neléčitelné.
Tak tak, dopiji kafe, vyrazím za obzor. Až budu mít signál, pokusím se najít od Hany Hegerové písničku: „Já se vrátím“ a přídám ji. Pamatuji si zní kus textu. tulák má v poli stoh, pak jen pár bosých noh. Sám pěšky, za obzor musí jít…