Holt jsem se díky svému vzhledu propracoval do kategorie lidí, kteří když si objednají, musi hned zaplatit. Zaplatil jsem jídlo, co jsem si objednal, místo kofoly si poručil vodu.
Holt jsem se díky svému vzhledu propracoval do kategorie lidí, kteří když si objednají, musi hned zaplatit. Zaplatil jsem jídlo, co jsem si objednal, místo kofoly si poručil vodu. Pana majitele to lehce popudilo, protože se domníval že chci ušetřit.
Nijak jsem mu nevysvětloval, že mám plný zuby všech kofol a malinovek a prostě mám žízeň. Nakonec vodu donesl. I s ledem. Ale ta dršťkovka a zapečené brambory byly fakt dobrý. Ted´ přišel se pan majitel zeptat jestli mi chutnalo. Tak pochválil sem ho. Zeptal se kam cestuji? Vysvětlil jsem mu to. Divil se. Vypadám spíš jako bezdomovec než jako cestovatel. Jo jo, tímhle já matu nezkušené.
Ono vypadat jako extra zámožný muž není nijak chytré na cestách. Lidé jsou různí. Mimikry mají své výhody. Sice mi různí strýcové bezostyšně tykají, pak jsou hrozně udiveni, že se uctivě neskloním před jejich majestátem majitelů aut a domků a tykám jim též. Nebo se jich zeptám jestli nás někdo představil a dohodli jsme se na tykání. To většinou rudnou a žíly se jim napínaji.
Na cestách s ruksakem, v zemi kde není sebemenší jazyková bariera je docela zábava cestovat. Líbíl se mi včera jeden pán, když me z pozice staršího, zkušenějšího, začal poučovat jak bych měl správně cestovat. Vyslechl jsem ho, zeptal se kolik je mu let a kde všude byl?
Zjistil ke svému údivu, že je o osm let mladší, nez já, byl dvakrát v Chorvatsku a jednou pěšky vyšel na Lysou horu. Mírně jsem mu nastínil své zkušenosti. Byl docela dost překvapený. I k tomu jsou dobré mimikry.
Tak, dopisuji blog ze včerejška. Měl jsem více méně vybitou baterii u mobilu. Ale odpoledne jsem udělal záměrně okruh kolem Vysokého Mýta. Objevil jsem krásný kostel sv.Jiři s nádhernou dřevěnou zvonicí v obci Rahošť.
Přespal jsem u obce Zámrsk, kousek od VM. V místím obchodě, kde jsem se nasnídal a trochu dobíjel mobil, mě jeden místní, zřejmě velmi důležitý občan vyzval abych nechrápal na tý zemi a koukal se pakovat. Tak jsem ho zcela námořnicky a přímočaře poslal do prdele. Zůstal vyvaleně stát. Začal mi tykat, po mém směrování, ho tykání a debata přestala bavit.
Pak přišla paní vedoucí a slušně mě požádala, že pán se zlobí, abych si sedl na lavičku a dojedl tam, že prý mi ten mobil dobije. Přestalo se mi tam líbit a šel jsem jinam, kde lépe hrajou. To jest, rovnou do Vysokého Mýta. Lidé jsou ruzní, někde laskavost sama, někde, co slovo, to projev pýchy a arogance.
Uvažuji, že bych si dnes dal den odpočinku. Koupit nový trenky, viděl jsem i pěkný trička. V noci mě bolely kolena, tak to nějak neuchvátat. Kak praví Jan Amos Komenský: „Veškerý chvat toliko dobrý pro hovada jest.“ Myslím, že má učitel národů pravdu.
Sedím v malé kavárničce vedle kostela sv. Vavřince. Jsem tu zhola sám, mimo majielky, klábosíme o životě ve Vysokém Mýtu. Nezní její líčení nijak povzbudivě. Ale to je na malých městech normální. Lidi naříkají, ale když neodejdou v mládí, pak už těžko a malá jistota je jim milejší, než velká naděje.
Tak dopiji kafe a kofolu, půjdu se poptat po nějakém ubytování, najdu-li něco vhodného, do zitra vorazím a zítra zas do dalších dobrodružství. Už jsem v polovině dovolené, tedy skoro. V polovině a tak snad se ještě něčeho hezkého dočkám. No. Na cestu jednu známou píseň