Já vždycky jak ujdu víc jak pět kilometrů v kuse s ruksakem, dostanu hlad. Než jsem vyrazil časně zrána ve dvanáct třicet. Snídal jsem. Tři malinkaté rohliky s majkou, dva banány.
Já vždycky jak ujdu víc jak pět kilometrů v kuse s ruksakem, dostanu hlad. Než jsem vyrazil časně zrána ve dvanáct třicet. Snídal jsem. Tři malinkaté rohliky s majkou, dva banány. Ušel jsem polní cestou pět km, zastavil v Kuněticích u pizzerie.
Dal jsem kousek pizzy, seděl a vykládal s osazenstvem. Lidé podle mého gusta. Oba vysokoškoláci, usoudili, že je lepší „parazitovat „na společnosti, než být vzorným občanem zaměstnancem. A otevřeli si pizzerii aby platili malé daně. Jak říkají socani.
Rozvážejí pizzu po okolí. Mě dali půl litru vody abych nemusel pít ty sladký hnoje, dal sem si salámovou pizzu, půlku snědl, půlku uložil. Mám rád parazity tohoto druhu.
Sice to jsou lidé, co se umí postarat o sebe a tím pádě nedají bolševikům možnost aby s nimi mohli manipulovat za pomoci dávek, takže je pak různí Mládkové nemají rádi, ale nešť. Člověk nemuže pořád potkávat jen ty uvědomělé.
Rozhodl jsem se, že mírně změním cestovní plán a půjdu na Vysoké Mýto, Litomyšl. Tam se rozhodnu jestli půjdu ještě více na sever, nebo to vezmu na jih a pak přes Vysočinu zpět na Prahu. Poslouchal jsem dnes píseň Vysočina a mé srdce zatoužilo při zpěvu …jen počkejte se mnou chvíli tu, na vítr v ranním přeletu, co voní hmm, voní Vysočinou…. Jo jo jsem i ve stáří romantik. Asi to tak má být. Když toulání, tak zpivání. A když si člověk zazpívá, má jít tam, kam ho srdce táhne. Pak je to toulání jak má být. Jsem chodec a chodec chodí kam chce.
Prozatím je léto jak má být. Ono jednou skončí, ale tím se budu zabývat až skončí. Sleduji na iPhone předpověd počasí. Jo to se to cestuje. Počasí mi předpovídá. Teď
mi nalhává, že až v neděli začne pršet. Muziku mi hraje, facebook mi dává.
Jo kde jsou ty časy, kdy jsem žil bez mobilu a internetu. Naposled v Kanadě. Ale zas bylo zvláštní jak rychle jsem si zvykl na klid v etéru. Nikdo nevědel, kde jsem, občas jsem to nevěděl ani já. Tam ty dálky jsou fakt dálky. Ach jo, být mladý pustil bych se z Aljašky na Floridu. To by byl čundr.
Tady, když mám dopitý mobil. Klepnu na navigaci a vím snad na pět metrů, kde se poflakuji. Zjistil jsem, že ta navigace má něco do sebe. Jestě
Nemuset pořád dobíjet mobil. Ale zas na druhou stranu. Zajdu do krámu, hospody, dám řeč s děvčaty, nebo s dědky a člověk se dozví, co nového v obci, kdo s kým a někdy i za kolik.
Život je někdy nejzábavnější při sledování obyčejných věcí. Rodiče jedou s dětmi ve skupině na kolech, děti sborově pozdraví, rodiče nic. Tak jen tak mimochodem poznamenám. „To jsou ale krásně vychovaný děti.“ Načež tatínek s maminkou nesměle, „dobrý den.“ Jo děti nás někdy vychovávají. Ale mě, když pozdraví dítě, dám si dobrý pozor abych taky řádně a slyšitelně odpovědel. Tak tak, dopiju kafe a půjdu dál. Něco málo, když je tak hezky ujdu a zítra se zase uvidí. Jo jo.