„Rozbil” se mi včera iPhone. Měl jsem smutek. Nemohl jsem najít záruční list a měl jsem docela vztek na Apple, protože jsem měl za to, že by jejich výrobky měly mít jinou výdrž.
„Rozbil” se mi včera iPhone. Měl jsem smutek. Nemohl jsem najít záruční list a měl jsem docela vztek na Apple, protože jsem měl za to, že by jejich výrobky měly mít jinou výdrž. Dnes jsem ještě prohledal všechny papíry, záruční list nikde. Vyrazil jsem do O2, kde jsem spoléhal na to, že všechny iPhone jsou evidovány a oni mají v PC moji kupní smlouvu. Jenže zjistil jsem že sice ano, ale na prodejně, kde jsem ho koupil. Byl jsem na jiné. Nakonec se ukázalo, že i O2 má schopné lidi.
Mladý hoch mi poradil, abych zkusil iPhone zformátovat a pokusit se připojit k Macbooku a potom upgradovat. Napsal mi na lísteček jednoduchý popis a ten popis fungoval. Ušetřil jsem cestu na prodejnu a peníze za opravu. Udělal jsem chybu předtím, že jsem měl připojený iPhone na Macbook špatným kabelem, systé díky vybití baterky zkolaboval a když jsem se ho pokusil zrestartovat, tak jsem ho místo toho formátoval. Inu chybami se člověk učí. Takhle mě to stálo půl hodiny strávené na prodejně čekáním. Naštěstí mám udělanou zálohu na iPhone na Macbooku, tak jsem nepřišel ani o muziku, ani kontakty ani jiná data, jako třeba fotky. Naštěstí se mé podezření na vadnou baterii nepotvrdilo.
Odpoledne jsem strávil ve Kbelích, kde jsem měl napřed schůzku se starostou ohledně další spolupráce a večer přednášku pro místní sdružení „Hodnoty života.” Měl jsem 150 posluchačů, což považuji v dnešní době za úspěch. Lidí se inteligentně ptali a já se snažil skoro stejně inteligentně odpovídat. Mluvil jsem víc než hodinu. Pavel Ždárský mě uvedl parádně a bylo vidět, že jeho slovo má v Kbelích vážnost. Konečně on pro tu městskou část dělá co může. Politik, který má svoje peníze, má jich dost a nemusí krást a lidé vidí co úsilí investuje do obce. Takhle bych si představoval správu státu.
Jak jsem se tak díval po tom sále, sedělo tam dost starších lidí. Což mě potěšilo. Protože prarodiče a rodiče dospělých dětí velmi těžko nesou životní selhání svých dětí a vnuků. Vždy je mi líto, že nemohu dát jednoduchý, funkční recept, postup podobný tomu co jsem dostal dnes já. Bohužel neexistuje. je potřeba moc práce, moc času a někdy není, někdy se zdá že není a někdy jsou lidé jen nevěřící. Mají víru v nějaký zázrak, zázračný postup. Nebo druhý extrém, jsou naprostí bezvěrci.
Tak peníze na další knížku mám slíbené. Janino nakladatelství po skoro dvou letech se rozpohybuje dalším mým titulem. Musíme sehnat korektora, redaktora, doufám, že Ivana udělá co má a ujme se mé knihy. Dnes mi také přišel autorizaci článek v Cosmopolitanu. Zdá se že to s tou změněnou cílovou skupinou myslí vážně.
Článek je celkem korektní, nikoliv ovšem politicky korektní, dobře stylisticky napsaný a nejsou v něm faktické chyby. Slečna Klevisová to docela trefila. Má u mě dveře otevřené. Nejhorší jsou novináři, kterým dáte informace a on je upraví tak aby byly politicky korektní a humanistické. Zde tomu tak naštěstí nebylo. Prý se mnou bude konzultovat až bude psát článek o rozvodech. Dobře udělá. Jsem specialista na rozvody. Konečně jsem třikrát rozvedený a to dá fušku zvládnout tři rozvody v deseti letech. Bez ohledu jestli jsem je zavinil nebo ne. Fuška to byla.
Na rozvodu pro mne bylo nejtěžší to pomyšlení, že se mezi mnou a tím blízkým člověkem, který mi stál za to abych s ním měl děti ono odcizení, onen stav mysli, kdy na jednu stranu víte o tom člověku víc než o komkoliv jiném a v té zátěžové situaci najednou vidíte, že o něm víte málo, malý zlomek toho, co jste si mysleli, že víte. Z toho co platilo do včerejška, dnes už neplatí nic. S člověkem s nímž sdílíte postel stůl, peníze, víru ve společnou budoucnost, najednou nesdílíte ani ranní pozdrav.
Ani pozdrav a dokonce ani vzpomínky, protože manželé mají něco jako kolektivní paměť a tam kde se ta paměť rozdělí, něco chybí. To je prokázaný fakt. Ono rozdělení vzpomínek je hodně bolestivé, chybějící část je pro druhého nedostupná. Sdílené vzpomínky, stejně jako sdílená postel jsou nedělitelné. Postel rozdělíte, ale nevyspíte se v ní, ani milostné hrátky v ní nejdou. Pro mnohé lidi je tohle velmi těžko pochopitelné. Mnohdy i ti, co onen rozvod iniciovali najednou zjistí, že by chtěli něco málo sdílet, a ten druhý odmítnutý, nechce sdílet nic.
V době kdy odešla Petra a to bylo v době, kdy jsem byl na cestě, bylo nejhorší, najít byt, kde sice byly moje věci, ale její ne a vlastně ty prázdný místa ji nejvíc připomínaly. Nejhorší bylo, že kdykoliv předtím jsem ji mohl zavolat, oslovit, ona byla vždy tam kde měla být a najednou nebyla nikde. Telefon nezvedala, moje starosti nebyly jejími starostmi a nic ji nezajímalo. Tohle s e mi snášelo ze všeho nejhůře. Vlastně jsem ji po tom odchodu potkal až po šesti letech. Ani u rozvodu jsme se nepotkali. Hodně jsem ji vidět a potkat, také chtěl a na druhou stranu jsem se toho setkání bál.
A když jsem ji potkal, šel jsem s jinou, takže jsem se ani nezastavil, jen pozdravil a šel dál. Tohle zase nesla velmi obtížně ona. Po nějakém čase kdy mi telefonovala, tak tomu setkání věnovala dost velkou část rozhovoru. Uvědomil jsem si, že mě sice ona opustila, odmítla, potkala, chtěla se setkat a najednou byla odmítnuta ona. Navíc, šel jsem s podstatně mladší ženou, která byla mladší nejen než já, ale i než ona. To pro ni bylo těžko stravitelné sousto. Ale přežila to. Já také. Musela to být podle toho křiku do telefonu pro ni pokořující chvilka.
O téhle chvíli na Holešovickém nádraží jsem mnohokrát přemýšlel. Pár vteřin a jasně se mi ukázalo, jak i šest let stará událost umí člověka trefit. Mě se rozklepaly kolena, když jsem ji viděl, jí taky. Každý jsme byli už s někým jiným a přesto emoce jen planuly. Vím, že mi srdce bušilo celou cestu do Bohnic a musel jsem poslat Ivanu domů a udělal jsem si asi čtrnáctikilometrovou procházku. Po tom telefonickém rozhovoru jsem musel požádat kolegyni aby za mě vzala program.
Jenže, od té doby se snižoval ten emoční tlak, až nakonec vymizel zcela. Dnes na ni vzpomínám spíš s úsměvem. Bez hořkosti, bez vášně. jakoby tím minutím se vyrovnaly staré účty. „Ty jsi mě opustila, já tě minul a jsme si kvit.” Za pár let emoce vyhasly zcela. Z mé strany a zůstaly hezké vzpomínky na krásnou a chytrou ženskou.