Hrnek s hořkým kafem

Šel jsem včera odpoledne Prokopským údolím na skupinu do Řeporyjí, nijak jsem zvlášť nechvátal a cestou jsem si přemýšlel. Nebylo to nijak závratné filozofování.

Šel jsem včera odpoledne Prokopským údolím na skupinu do Řeporyjí, nijak jsem zvlášť nechvátal a cestou jsem si přemýšlel. Nebylo to nijak závratné filozofování. Jen tak jsem dumal nad tím, z jakého důvodu v poslední době mám rád čas od času hořké kafe. Vždy jsem zastával názor, že kafe a čaj mají mít stejný atribut jako láska. Vřelá a sladká. Tedy ta láska. A i to kafe. Jenže. Nějak jsem přeslazený. Řečmi o lásce a i tím sladkým kafem. Jsem tím vším přeslazený a přeposlouchaný všemi těmi pravdami řečmi o štěstí. Stále slyším o tom jak někdo chce být šťastný a spokojený a pořád to vyznívá v tom duchu, že se o to musí postarat ti druzí. Způsobem chování, jednání a já nevím čeho ještě dalšího.

Možná se někdo ptá jakou souvislost má správně horké a hořké kafe s životem. Možná žádnou. Jen si tak uvědomuji, že pokud se chci cítit dobře při kafi, musím chytit ten správný okamžik napití, kdy je přesně tak horké jak ho mám rád. A pokud je hořké, tak si uvědomuji, že při té správné horkosti, má také přesně tu chuť kafe. Samozřejmě jsem člověk a většina z nás miluje sladké. Jsme na to nastaveni, zrovna tak jako toužíme po štěstí a bezproblémovosti. Jen si tak ovšem říkám, že ono úsilí o štěstí zabere tolik energie a času. A výsledek někdy skýtá spoustu hořkosti.

Na kafi je zajímavé, jako na spoustě jiných nápojů a potravin, že pokud je neslazené s klesající teplotou má i proměnlivou působnost na chuťové buňky. Baví mě sledovat onu proměnu. Stejně tak jako mě baví sledovat jak se mění počasí a roční období.

Pro mnoho lidí je léto a krásné počasí to nejpříjemnější období v roce. Je to také pochopitelné. Ještě zcela nedávno většina Evropanů byla podstatně závislá na rozmarech počasí. Mnohem více než dnes. Krásné počasí skýtá pocit bezpečí a pohody. Sladké kafe, skýtá chuť sladkosti a sladké je známkou příjemného, milého.

Nepiji stále hořké kafe, zrovna tak jako stále necestuji pěšky na podzim a nežiji pod širým nebem. jen někdy. Takhle jsem žil a cestoval před deseti lety po Británii. Díky tomu mám zkušenost nejen z letním cestováním a vidím v tom své výhody. Sladké horké kafe navodí takový okamžitý pocit příjemnosti, radosti, uvolnění. Hořké pomalu vychládající kafe při postupném pozorování navozuje pocit soustředění, pozvolného přeladění, zklidnění. Aspoň u mne. Sladké navodí hned a bez té postupné proměny.Hořké až po nějaké době. Oboje má svoje výhody.

A tohle cítím vlastně jako důležitou věc ve svém životě. Nemít jen jeden zdroj a způsob potěšení a přeladění. Náhodou není cukr, nebo jsem přeslazený. V tom případě nejsem otrávený z hořkého kafe. Zrovna tak jako kdysi v Británii, když jsem se vracel ze Skotska do Londýna. Na té zpáteční cestě jsem zažil během několika dní proměnu počasí od mrazu v noci kolem deseti stupňů, pak deště a nakonec krásné podzimní počasí. Byla to neuvěřitelná zkušenost se životem pod širým nebem. Ještě po deseti letech vždy když na onen čas putování vzpomenu, cítím tu proměnu.

V životě pokud jsem čekal na štěstí byl jsem mnohdy otrávený z noho čekání. Všechno bylo velmi často špatně. Ale jakmile jsem se začal starat o svoje věci, začal jsem pozorovat, co se děje se mnou a kolem mne, najednou se ten život značně proměnil. Mnohdy mi čtenáři mých textů vyčítají, že píši o počítačích a operačních systémech.

Netuší, že s tím , že píši o tom všem ze světa IT, píši o svých emocích, o životě, jež jsem vzal do svých rukou a nehodlám se spokojit jen s tím co mi kdo dá, co mi kdo nastaví a má to jednu chuť. Systém jež mi umožňuje konfiguraci, mi zároveň umožňuje proměnu. I mne sama. Učím se. Proces učení je hodně emočně podobný tomu pozvolnému ochutnávání hořkého kafe. Upoutává, přelaďuje, obohacuje. Dokonce i na tělesné úrovni má obrovský vliv proces učení.

Tahle skutečnost je prokázána. Lidé jež se učí i ve stáří, mají lepší zdravotní stav, lépe snášejí stres, lépe chápou míru své odpovědnosti za svou budoucnost chováním v přítomnosti. Jsou mnohem méně odkázáni na druhé lidi. Pocit nezávislost a pocit prospěšnosti,kterou každá získaná libovolná dovednost přináší, je něco co mi nikdo jiný nedá. Tohle si mohu dát je já sám. Dokážu-li spustit proces učení a poznávání, zjistím, že jsem mnohem méně smutný, osamělý, prázdný. Jednoduše, mnohem méně nešťastný.

V dobách, kdy jsem přestal hledat štěstí a začal se starat o sebe jak mi je a jak ten nepříjemný pocit, prázdnoty, smutku, zklamání, toho všeho negativního změnit. Pak jsem už nikdy nebyl zoufalý. Smutný ano,protože mě potkaly smutné věci. Občas jsem měl pocit samoty, protože někdy jsem byl sám a nepřál jsem si to. Nepřál, ale třeba se k tomu rozhodl tím, jakou jsem si vybral partnerku. Vždy to bylo ne mne, jak mi v životě bude. I když mě ženská, kterou jsem měl rád opustila, Mohl jsem se rozhodnout, jestli budu zoufalý a nebo jestli budu jen smutný.

Stav smutku není příjemný, ale jak jsem si všiml nebere mi víru. V dobách dávných, kdy jsem čas od času propadal zoufalství, jsem si později uvědomil, že dopuštění zoufalství znamená dopustit i ztrátu víry. Ze ztrátou víry, přichází i ztráta naděje a ze ztrátou naděje se zoufalství prohlubuje. Mnohokrát jsem si ve své praxi uvědomil, že ze začátkem terapie přichází také zároveň i právě ten proces učení, který člověka postupně mění a přelaďuje. Nemyslím to v duchu behaviorální psychoterapie, ale spíš v tom, že vztahová rovina mezi klientem a terapeutem, ono přijetí a porozumění tohle umožňuje. Ten proces sebepoznání klienta vzniká právě tím, že klient postupně objevuje, vidí co neumím, co mu brání a co ho omezuje. Osobnostně se nikdo nezmění, jak mnozí mají strach, ale zbaví se zbytečných obran, které mu brání v plném životě a získá jiné, jež ho opravdu chrání a nebrání mu ve výhledu.

Lidé dlouhodobě používající Open source, vědí, že rada je dobrá. Ale jen opravdu v případech, kdy nejsem schopen za pomoci svých momentálních znalostí jít dál. Ve všech ostatních případech je nutný proces učení a systematického dlouhodobého používání. Stejně tak je to v životě. Nikdo se nestane dlouhodobě a nevratně šťastným tím, že mu někdo poradí, nebo něco dostane.

Tak jsem se od hrnku kafe dostal až k Open source. Kafe jsem dopil, bylo hořký. Od horkého ke chladnému. Za chvíli si udělám ještě jedno. Nevím jestli ho osladím nebo ne. Ale je to jen na mě.

Share and Enjoy !

0Shares
0 0 0