Šel jsem spát brzy a brzy jsem vstával. V posledních dvou dnech jsem mě několik prostinkých zážitků, jež mi udělaly radost.
Šel jsem spát brzy a brzy jsem vstával. V posledních dvou dnech jsem mě několik prostinkých zážitků, jež mi udělaly radost. Dostal jsem od Milady z Kanady knížku „Tipping point.” Tu samou knížku, ale v českém překladu a pod názvem „Bod zlomu” jsem v týž den koupil v knihkupectví sv. Jindřicha. Tam kam obvykle chodím ji neměli, na internetu všude měli napsáno výprodej a stačilo se stavit cestou z Růžovky, kde jsem kupoval tv kartu a zeptat se. Zeptal jsem se a mladá dáma řekla: „Ale samozřejmě, že ji máme.” Zaradoval jsem se, zaplatil a odkráčel do víru života. Cestou na skupinu jsem v ní nedočkavě listoval. Ten pán jménem Malcolm Gladwell vážně píše skvěle.
Možná se někdo diví z jakého důvodu kupuji tu samou knihu, když ji mám v originálním jazyku. Důvod je prostý.přečtu česky, potom anglicky a jak jsem vyzkoušel, mnohem lépe se chápe kontext v cizím jazyku. Lépe se učím. Sice moc nerozumím mluvenému slovu a pokud mluvím s rodilým mluvčím řeknu: „Prosím vás, vy jako Angličan,Skot, Kiwi mluvíte dobře anglicky, ale já už hůř. Mluvte pomalu.” Oni se usmějí a domluvíme se. Jenže knížka se neusměje a většinou tyhle knihy překládají lidé, jež angličtinu ovládají podstatně lépe než já. Takže při čtení se místo knížky směju já, neb se mi dobře čte.
Na tuhle metodu jsem přišel v dětství, kdy jsem se povinně učil rusky, což ještě v mém dětství pro mne nebyl jazyk okupantů. I z toho důvodu jsem miloval Ruské byliny, které jsem napřed četl v češtině a později v ruštině. Stejně tak Šolochovův „Tichý Don” a jiné. Tuhle metodu jsem mimoděk objevil a mnohem později jsem zjistil že se používá v mnohých jazykových školách jako doporučená metoda. Že jsem ji objevil sám, za to jsem vážně nemohl. Jednoduše jsem v městské knihovně nakoukl do koutku knih v ruštině a začal pročítat mě známé tituly a tím pádem jsem se stal objevitelem metody. Jinak „Ruské Byliny a Tichý Don” mám rád dodnes. Četl jsem předválečnou verzi Bylin a by jsem a jsem dodnes uchvácen tou krásou a zároveň prostotou těchto pověstí.
Jo jo. Dnes už asi málokomu díky sovětské okupaci a následným pohrdáním ruskou kulturou jména Ilja Muromec, Aljoša Popovič, Mikula selský syn a další, něco říká. Jenže já je miloval. Proháněl jsem se po širé ruské stepi stejně s ruskými bohatýři, jako po amerických prériích s kovboji a zabíjel jsem Tatary a za chvíli lovil s Indiány kmene Cheyenů bizony. Někdy s Tatankou Yotankou, neboli Sedícím býkem, medicinmanem Siouxu a jinými výtečníky z tohoto kmene, zabíjel muže sedmé kavalerie. Jak kdysi zpíval Jiří Suchý. Když si dítě zamane, kuchyně se stane lesem a stolice medvědem. Já i vy to těžce nesem, že to taky nesvedem. Mám-li dobrou náladu a to dnes mám,(zatím) tak si vzpomínám. A vracím se. Inu stárnu.
Vyrostl jsem na těhle knížkách. V knihovně jich moc neměli. Tam byla spíš ta ruská literatura, ale moji kamarádi, tedy spíš jejich tátové těhle románů do kapsy měli tuny a výměnný obchod čile kvetl. Tarzan z rodu opů, to byl další můj hrdina. Dokonce jsem, jako i určitě mnozí další, chodil do lesa a učil se skákat z větve na větev. No moc mi to nešlo. Liány chyběly. Mimochodem, Ilja Muromec, starý kozák, byl můj nejoblíbenější bohatýr. Držel jsem s ním Tatařína za nohy a kam jsem se otočil, tam se v řadách nepřátel udělal ulice. Ilja byl prostě kus. Vždy jsem přemýšlel o tom, co se vlastně stalo, že ho spousta nepřátel v určitém momentu dostalo na zem, ale Ilja od matičky Rusi nabral síly a s protivníkem rázně zatočil. Přemýšlel, ale na vysvětlení jsem přišel nedávno. Relaxoval a na zemi shromažďoval energii. Vleže to jde bezvadně. Po víc jak čtyřiceti letech jsem našel odpověď a vysvětlení.
Taky jsem byl v partě, co si hrála na Husity a Křižáky. Pamatuji se jak jsme jednou obrátili dějiny a Husity tak zbili, že si matky přišly stěžovat do školy. Žalobníci užalovaný. Neměli chtít válčit, když to neuměli. Mám z těch „Husitských válek” ještě několik jizev na hlavě a v obličeji. Jo jizvy zdobí muže. Také skromnost, ale správnému muži stačí jizvy, víc se zdobit nemusí. Na hlavě jsem byla si osmnáckrát šitý. V dětství. Skoro tolik jako ligový hokejista.
Netvrdím, že to bylo zcela správně prožité dětství, ale nevzpomínám na tyhle věci nerad. Vždy se mi vyloudí úsměv na líci, když vzpomenu jak jsem špinavý, někdy zkrvácený za setmění táhl domů z malého údolí, nebo z Kvádrberku, případně z Březin od splavu. Vždy po napínavém boji bylo ještě napínavější očekávání co tomu řekne máma. Táta tyhle věci tak nebral, jen neměl rád, když se mnou musel jít na chirurgii na šití, pak jsem se naučil chodit tam sám. Poprvé jsem byl sám, to mi bylo asi dvanáct. Chtěl jsem válčit, musel jsem si zvykat. Dnes mi tohle dítě udělat, tak asi nebudu rád, ale tehdy mi to přišlo samozřejmé.
Na stará kolena už mě nebaví moc válčit, Zřejmě jsem si bojovnické období vybral. To se stává. Dnes tak, klid, procházka, hezká slečna, muzika. Tomu říkám život na léto. A taky ta televize na pc. Pod FreeBSD nebo NetBSD. Kartu jsem sice koupil, ale nepoužil. Nevejde se do motherbordu. Naštěstí mám slib, že když nebude fungovat, tak mi ji vymění za něc jiného. Bud zkusím jinou kartu a nebo… Ted přemýšlím co si tak za ten obnos vezmu. Ale troufnul jsem si ji zkusit vyměnit sám. Fakt je, že to asi je stavebnicové Logo, jenže při tom rozebírání mám vždy ještě úplně malinkatou úctu k tomu hardwaru. Přeci jen, pořád je ve mě malá duše, že PC je drahá věc.
Navíc, vždy když PC otevřu, mám potom později problém ho nastartovat. Bios zlobí. Nenabíhá a až po několikátém startu mi naběhne Bios, jehož nastavení jen uložím a pak teprve naskočí boot. No zábava. Netuším co tomu je. Už se na to dívalo několik znalců, ale zřejmě má můj PC vlastní duši a rozmar a tak si dělá v tomhle bodě co chceš. Udivuje mě to. Kdyby to byla loď nedivil bych se. Lodě jsou ženského rodu a tam je nárok na rozmary, ale u PC? Jenže, vzpomínám si, že jeden můj známý programátor v případě záhadných rozmaru svého PC klade na něj kladivo a tvrdí, že tahle vyhrůžka funguje. Asi je něco mezi Nebem a bity? Možná existuje počítačové nebe, kde hardware chodí jak má a OS typu BSD či Linux dělá co se mu napíše do konsole. Rozhodně nepředpokládám, že by měli v Nebi Wokna. Tak důvěřivý asi nebudou.