Hrát si mě baví

Klidný volný čas přes sobotu a neděli. Procházka, počítač, knížky a do toho nikdo nemluví.

Klidný volný čas přes sobotu a neděli. Procházka, počítač, knížky a do toho nikdo nemluví. Nikdo neříká: „ Chci tam a tohle.” Nikdo mi neříká: „Musíš dělat takové věci nebo onaké.” Jak stárnu, miluji klid. Čím dál víc. Čas od času se zmátořím, mé srdce zatouží po dobrodružství, ale to mě za chvíli přejde. Klid nade vše. Jsem konzervativní. Mám rád zaběhané věci a i ve stanu o dovolené celá léta spím na jedné straně a na druhé mám naházené svoje věci. Zaběhlý pořádek. Vyznám se v něm a nečiní mi potíže se v tom chaosu orientovat.

Pouze od včerejška nemohu najít druhé brýle na čtení. Zřejmě sem je zapomněl v práci. Nebo položil na nějaké nepravděpodobné místo. Občas se mi to stává. Uvidím. Byla by jich škoda je ztratit. Vydržely celou cestu v Portugalsku, několikrát jsem se na nich vyspal, ale stále držely. Jo čas od dovolené se natahuje, povinnosti mě pomalu pohlcují. Povinnosti pohlcují a jen občas plánuji zase malou procházku v Kanadě. Milada, která mě pozvala, mi stále říká, že jsou tam veliké vzdálenosti. Jsem se ji už včera zeptal. „ A co jako? Přešel jsem pěšky dvakrát celou Evropu a to je vzdálenost, co je i na Kanadu dost. ” Potom už uznala, že to s těmi vzdálenostmi nesmí tak dramatizovat. Vzdálenosti a nedostatek lidí mi ani tak starost nedělá.

Pokud budu mít poníka a vozík, pak naložím zásoby a vyrazíme. Ten poník mi spíš dělá starost. Budu muset oprášit své znalosti se zacházením s koňmi. V mládí jsem se kolem nich potuloval. Kolem tažných, nikoliv jezdeckých. Opráším znalosti, něco si přečtu a budu se snažit poníkovi vloudit do přízně. Shetlandáci jsou paličáci občas. Ale zase na druhou stranu mají prý výdrž a nevadí jim ani mráz ani horko. A na žrádlo jsou nenároční, stačí jim napást se. Konečně poník toho zas tolik nepotáhne. Běžnou výstroj a jídlo tak na tři dny. Za tři dny se pěšky člověk i v Kanadě na průměrně obydleném místě dostane poblíž civilizace.

Hezky spořádaně půjdeme, nebudeme dělat žádný rozruch a užijeme dálky a svobody. Poník potáhne můj titanový vozík, což mi připomíná, že bych měl zavolat Tomovi aby jej podrobil generálce a dal nové popruhy a nové gumy. Už v Portugalsku jsem na něj koukal, že sice je funkční, ale krásou neoplývá. Ale posloužil. Ten co ho dělal, měl zlaté ruce. Vozík vydržel Chile, kde se mnou vystoupal do výše 4000 m. Už má za sebou 2000 km a myslím, že i bez generálky by ještě jednu cestu vydržel. Lehoučký, bytelný. Budu si muset ještě nechat udělat nějaké sedlové brašny. Bude-li poník, mohl by být i notebook. Jen nevím jak to bude s připojením. Něco budu muset vymyslet. Poptat se a tak. Možná si opatřím i nějaké navigační zařízení. Tam by se mohlo hodit. Poptám se u chytřejších. Přeci jen není nad to, když jeden ví kde asi je.

Několikrát jsem v životě zabloudil a v případě že je pod mrakem a slunce nesvítí, se blbě bez kompasu určuje směr. Zajít si na pěší cestě dvacet kilometrů znamená ztratit jeden den. Minimálně. Sice není většinou nikam žádný spěch, tedy pokud nechvátám na letadlo, ale nerad se vracím. Takhle se mi podařilo zatočit v Portugalsku. Z ničeho nic jsem zjistil, že místo na sever jdu na jih. Vzhledem k tomu, že jsem potřeboval vyměnit peníze a nakoupit a byl skoro začátek dovolené, nijak jsem si tím nelámal hlavu. Blbě jsem odbočil. Vysvitlo slunce a místo abych ho měl v zádech měl jsem ho v ksichtu. Divil jsem se.

Nakonec to v městečku, kam jsem nic netušíce došel, dopadlo tak, že v bance mi peníze nevyměnili, protože prý neměli exchage, a když jsem chtěl vybrat z bankomatu, musel jsem do jiné banky. Tam mi sice také peníze nevyměnili, ale měli funkční bankomat. Nebral jsem celou událost tragicky. Poučilo mě celá situace, že pokud bankomat nemá nápis „Multibanco,” nechytám se. A zašel jsem si jen deset kilometrů. Zase jsem tam koupil plyn. V celém Portugalsku to bylo jediné místo, kde měli plynové bomby se šroubením. Vydržela mi skoro celou cestu. Omezoval jsem se na vaření kafe, ráno a večer. Jinak jsem pil po kafírnách. Musel jsem říct, že chci „cafe grande,” dostal jsem šálek do poloviny plný. Pokud jsem řekl jen: „ cafe,” měl jsem smůlu. Tak mrňavý kafe jsem nikdy předtím nepil. Pořád jsem se bál, že ten malinkatý šálek spolknu. Ale to byly asi jediné útrapy, které jsem v Portugalsku zažil.

Portugalsko je vůbec příjemná země. Dokonce i Fatima, která je velmi známé poutní katolické místo nevykazovala typické známky, všech poutních míst, kde jsem předtím byl. Žádní žebráci, žádní prodejci kýčů, nikdo mi nic nenabízel, svíčku, kterou jsem zakoupil a zapálil, jsem zakoupil tím způsobem, že jsem si vybral podle ceny z hromady a obnos hodil do kasičky. Ostatní to dělali zrovna tak. Nikoho snad ani nenapadlo, že by nezaplatil. Fatima se mi líbila. Bazilika je patřičně velká, patřičně honosná, ale je to taková uměřená honosnost. Ostatně jako v celém Portugalsku. Žádné zvláštní výstřelky. Na to, že je to tak známé poutní místo ani nebylo draho, rozhodně tam nebylo dráž než v ostatních částech.

I tohle přispělo k tomu, že jsem se skutečně cítil v Portugalsku nejlíp ze všech románských zemí. Byl jsem ve všech. Do Fatimy jsem šel krásnou vrchovinou. Lesy z pinii, z Fatimy zase olivovými háji a asi dvacet km dál už zemědělským krajem. Rovinou. Líbilo se mi tam. Olivové háje, sady, pole. Vždy se našlo místo na táboření, malý provoz na silničkách, nikde žádní turisté a lidé, co se pořád nevyptávali. Určitě byli zvědaví. Jenže Portugalci jak to vypadalo mají zvyk se držet zpátky a nijak se nevnucovat. Vzali na vědomí, že tam jsem, to bylo z jejich starany všechno. A když jsem se v jedné kavárně díval na Eurosportu na fotbal, když hrála naše dvacítka finále s Argentinou a zjistili, že jsem Čech, nedovolili jednomu člověku, co se dožadoval jiného programu přepnout. Nechali mě dodívat. I když se jich ono finále nijak netýkalo. Ocenil jsem jejich porozumění.

Neděle končí. Všechna možná nastavení jsem ve svých BSD už učinil a tak mi snad systém zas nějaký čas vydrží. Pouze jsem musel znovu překompilovat kernel v NetBSD. V záchvatu nadšení jsem zakomentoval i zvukovku. Naštěstí mě napadlo zkopírovat soubor MYKERNEL do MYKERNEL-1 a zkompilovat. Ještě, že je ten Unix soubor. Nijak jsem se nezatěžoval, nějakou další složitou úpravou. Usoudil jsem, že pokud zvukovku odkomentuji a přeložím, musí kernel chodit. Chodí.

Kartu asi koupím. I když mi v diskusi někteří nedoporučovali její koupi. Koupím hybrid. Myslím, že to zas nebude až takový výdaj. Zkusím jestli opravdu zprovozním obraz i zvuk v BSD. Nejde o to, že bych se neměl na co dívat. V nejhorším vyndám ze skříně starou funkční televizi a budu se dívat na ni. Ale jde jen o to zprovoznit. V tomhle směru mě nic netlačí. Pokud mám volný čas, hraji si. Hrát si považuji za příjemnější a rozumnější zábavu, než chodit po hospodách, nebo politických schůzích. V Linuxu karta chodí, signál přijímám digitální přes setbox, takže asi v tom budoucí problém nebude. Totéž i ve FreeBSD. Tam už jen ten zmíněný obraz. Tedy čip bktr zřejmě bude stačit.

Share and Enjoy !

0Shares
0 0 0