Vyšla nám naproti číšnice a chtěla nás uvést ke stolu. Jana odmítla s tím, že na nás někdo čeká. Ukázal směrem ke stolu, kde seděla velmi pohledná mladá dáma. Stůl byl pro čtyři, my tři.
Vyšla nám naproti číšnice a chtěla nás uvést ke stolu. Jana odmítla s tím, že na nás někdo čeká. Ukázal směrem ke stolu, kde seděla velmi pohledná mladá dáma. Stůl byl pro čtyři, my tři. Byl jsem představen a podíval jsem se lépe. A pozorněji. Nejen že byla hezká, ale měla kouzlo. Kouzlo nemá každá hezká žena. Sedl jsem si vedle ní. Díval se na ni. V mém věku už nemám potíž dát ženě najevo, že se mi líbí. Některou to může zaskočit, přivést do rozpaků, ale rozhodně ne urazit. Takže jsem ji klidně najevo dal, že se mi líbí. Smála se a trochu styděla.
Já se nestydím. Mám na mysli, že se nestydím za to, že se mi líbí ženy. Navíc když mají kouzlo. Řeč plynula, bavili jsme se obchodně. Potřeboval jsem se s ní sejít abych se dozvěděl jak nejlépe postupovat při vydání knihy, jaké jsou možnosti a ceny. Jana ono setkání zprostředkovala. Zase jsem jednou měl intuici v pořádku. Tedy ona mi funguje docela dost. Má společnice poskytla celkem dost informací, zdálo se že ví o čem mluví. To mě potěšilo. Žena, co má kouzlo a ví o čem mluví není zas až tak častá.
Naprosto bezostyšně jsem si ji prohlížel. Samozřejmě jako první mě uhodily její oči. Nevelká, štíhlá a zvláštní. Trochu jižní typ. Potom mi prozradila, že její otec je skutečně z jihu. Povídali jsme povídali, trochu jsem zapomínal na Janu. Ta když zjistila, že mám oči jen pro hnědookou krásku s pochopením odešla. Zůstali jsme sami. Jak ve filmu. Bělovlasý stařík a krásná mladá žena. Číšník zhruba jejího věku, nějak často obcházel kolem. Nedivil jsem se mu. Asi mu to vrtalo hlavou. Jenže mě se podařilo z Alice, tak se ona dáma jmenuje vyloudit příslib, že se ještě setkáme. Nezdálo se že má s tím setkáním nějakou potíž. Já rozhodně ne. Bohužel jsem musel na skupinu. Zaplatil jsem, předtím jsme si vyměnili vizitky a šli na metro.
Cestou na nástupiště, na eskalátoru jsem stál o schod níže abych nepřekážel kolemjdoucím, jsem se na ni díval, Dost jsem nemohl oči odtrhnout. Trochu ji můj pohled vyvedl z míry. Znám to. Někdy se umím podívat, že citlivější lidé znervózní. Jako v oné písničce, co svého času zpíval Michal Tučný. Měl černý sombrero na něm bílý prach, pod ním hadí oči z kterých šel strach… Tyhle slova jsem ji přezpíval, poté co dala najevo, že ten pohled není nejpříjemnější. Sklopil jsem oči aby se nebála. Možná se nebála, ale jistota je jistota.
Na nástupišti jsme stáli veprostřed. Já jen na jednu stranu, ona na opačnou. Vlaky přijely současně. Rozloučili jsme se. Podala mi ruku s tím, že si zavoláme. Cestou na Palmovku jsem o ní přemýšlel. Byl jsem rád, že jsem si vybral schopnou manažerku, která, když skončil obchod, nechtěla za každou cenu hrát prim a s taktem nás nechala samotné. Tohle se dnes vidí málokdy. Přemýšlel jsem o té krásné hnědoočce, co se z ničeho nic zjevila v mém životě. Ráno před tím jsem s Irenou mluvil o tom, že od rozchodu s Justýnou mě potkávají samé problematické ženy. Probírali jsme tu situaci a Irena jako vždy, když jsme spolu déle mi posloužila jako vrba. Tohle si poskytujeme dlouhá léta. Znám její tajemství, ona moje, nejsme milenci a ani to čemu by se dalo říci kamarádi, spíš spojenci v terapii i životě. Pracovní partneři, co si hodně věří.
Ráno jsme si s Irenou právě povídali o jejich věcech mých a jako už mnohokrát jsem měl pocit, že jsem v jakési pasti. Na jednu stranu žiji naplno, hodně pracuji, chudý nejsem, dokonce i kurs co vedu se mi v ten den náramně zamlouval. Na druhou stranu jako bych cítil určité odtržení od společnosti, běžných lidí mimo terapii. A setkání s Alicí bylo jako živá voda. Po dlouhé době ženská, co se nejeví jako kandidátka na terapii. Nepochybně má zcela jistě svoje starosti i trápení, jako každý člověk, ale nezdálo se mi, že bych to bylo něco, s čím by si neporadila a potřebovala by k tomu mě. Při cestě ze skupiny jsem neodolala a poslal ji SMS. Odpověděla. Potěšila mě. Dorazil jsem domů a zavolala Ireně. Smála se když jsem jí vyprávěl, že jsem seděl u stolu s ženou, co ode mne nechtěla ani terapii ani rady jak žít.
Vůbec ten týden byl takový houpavý. Trochu se kolébal, ale vždy se ustálil a nakonec se ukázalo, že je to jen malinkaté vlnění u břehu. Rozhodně ne žádné cunami. (Slovo cunami píši tímto způsobem, protože se mi víc líbí než tsunami. Slovo cunami není anglické, tedy necítím potřebu jej psát anglickou transkripcí.) Dokonce, když jsem šel v pátek domů z blázince zavolala si mě šéfová a ukázala mi vyjádření ředitele ke stížnosti pacienta, kterou na mě podal pro aroganci a nemístné terapeutické požadavky. Naštěstí ředitel ví svoje, u Apolináře nějaký čas strávil a konečně vyjádření mých nadřízených, kteří byli u toho ,”arogantní a nemístného chování,“ bylo jasné. Chtěl jsem na něm věci, jež mu mohly být prospěšné v životě. Pokud by je přijal.
Odmítl je a tak tedy jsem ho nechal svému osudu. Zřejmě čekal, že ho potřebuji léčit a budu odměněn, když změní svůj život k lepšímu. Už dávno jsem přestal lpět na výsledcích a soustředím se na to jak práci dělám. Zda to co navrhuji je prospěšné pro klienta a nebo ne. V tom chci mít čisté svědomí. Proto mám supervizora a naslouchám ostatním členům týmu. Tuhle službu si poskytujeme navzájem. To se za poslední dva roky náramně zlepšilo. Zlepšilo od té doby, co odešly kolegyně, které nechtěly naslouchat, ale jen určovat „správný směr.” Neměl jsem z té stížnosti nějaké obavy, s pacientem jsem pokračoval v práci a stále jsem na něm, žádal jedno. „Dodržování pravidel.” Nedám se řídit od klienta, co se pravidel týče, a tenhle je evidentně porušoval. Tedy chtěl řídit celý tým a hlavně mě. 🙂
V tom se nezlepším, že bych od dodržování pravidel ustoupil a usnadnil pacientům režimovou léčbu. Tohle opravdu z mé strany nehrozí. Ale rozhodnutí ředitele mě potěšilo. Samozřejmě si gentleman může stěžovat dál a jinde. Z pravidel neslevím. O tom se mohou přesvědčit i ti co docházejí do ambulantní terapie. Závislí potřebují zvládat pravidla ke svému přežití, a pokud si mě vybrali za terapeuta, pak věděli do čeho jdou. To během tří měsíců v ústavní léčbě mohli zjistit.
Další drobná nepříjemnost byla v tom, že jsem si koupil DVD a zjistil jsem že je vadné. Což mě rozmrzelo. Budu se muset stavit v Tescu vyměnit ho. Jinak ještě mě čeká pokračování protidrogové prevence do pátku. Mám dovolenou a budu pracovat. Ach jo. Ale zase peníze se hodí. Do konce roku dodělám kurs zátěžových situací a po Novém roce si dám voraz. Říkám si, že by neškodilo vyrazit na Nový Zéland. Ale asi tuhle cestu nepodniknu. Přeci jen v Kanadě jsem ještě nebyl a mám chuť se tam podívat. Je to velká země, jenže to je jižní Amerika také. Konečně stejně za měsíc neujdu víc jak kolem tisíce kilometrů, takže na velikosti nezáleží.