Dorazil jsem večer ze skupiny a nějak jsem na nic neměl náladu, jen na spaní. Když je nálada na spaní a je možnost spát, jdu spát. Nejlepší rozhodnutí pro tu chvíli jaké znám.
Dorazil jsem večer ze skupiny a nějak jsem na nic neměl náladu, jen na spaní. Když je nálada na spaní a je možnost spát, jdu spát. Nejlepší rozhodnutí pro tu chvíli jaké znám. Zase se brzo ráno probudím a to není nejhorší chvíle. Všude klid, takže se chvíli jen tak poflakuji, pak se rozhlédnu, uvidím nějaké nedostatky, z nichž některé odstraním, některé nechám, podle stupně lenosti. Uvařím si kafe,chvíli brouzdám po netu a potom jdu cvičit. Pěkně pomalu, žádná zbytečná námaha, žádné úsilí, jen tak hezky plynule se protahovat, pak si zacvičit svoji oblíbenou sestavu ásan, ta se mění podle nálady a jak mi ásany naskakují. Umím jich docela dobře asi třicet, takže si z nich udělám podle potřeby sestavu. Žádné duchovno, žádné náboženství, pouze praktické využití té tisícileté zkušenosti.
Jen tak si cvičím, nikam nechvátám stejně jak už jsem za ty léta zvyklý, tak obvykle mi ta hodina a půl plus minus pár minut vždy na cvičení vyjde. Vstanu a jsem připravený čelit všemu, co mě má ten den potkat. Tedy aspoň si to vždy myslím a zatím to tak do téhle chvíle i bylo. Takže dnes mě čekají tři klienti a dvě skupiny. Což není málo, ale ani nijak moc. Prostě den jako každý jiný. Alespoň v to doufám. Mám rád ten stereotyp ve kterém čas pomalu a nezadržitelně ubíhá. Každému.
Ještě se vrátím k tomu pojmu „duchovno.” Tímhle pojmem se zaklíná kdejaký jedinec, co trochu čuchnul k józe, nebo zenu. Případně ke křesťanství, ale to už méně, protože „buddhisté z Vinohrad,” jak jim říká Halík, křesťanstvím opovrhují, stejně jako opovrhují evropskou duchovní tradicí, ačkoliv nevědí ani čím vlastně opovrhují. Protože ji zcela a zhola vůbec, ale vůbec neznají. Já pojem, „duchovní,” nebo „duchovno” nepoužívám. Myslím, že když člověk dělá co má a jak má, tak už jen jen samotnou činností se dostává do stavu, kdy prožívá stav odpoutané mysli a vlastně nemá žádné nečisté myšlenky. V tom právě vězí to kouzlo správně vykonávané činnosti, které popisují veškerá náboženská hnutí. Východu i Západu.
Stejně tak je tohle třeba při chůzi. Když se mě ptala jedna komentující, raději to ocituji: Před čím stále utíkáte pane Jílku? To Vaše chození mi tak připadá.Pokud je to kvůli zdravému srdci , tak tomu rozumím. Jinak ale to nechápu. „večerní čtenářka“. Před čím utíkám? Tak při chůzi se dá krásně odpoutat právě od všeho a odpoutání není jaksi útěk. Odpovím asi tohle: „Odpoutání, tak jak mu rozumím, které se děje právě při nějaké činnosti, je přenesení pozornosti, z kolotoče myšlenek, na kterém se občas dost dlouho vezeme, a o no svezení nebývá vždy příjemné, k činnosti, která nám na rozdíl od toho kolotoče myšlenek prospívá.”
Tedy mě určitě. Lidé, kteří se neumí odpoutat od světa kolem sebe a od vlastních myšlenek, dost v životě trpí. Utrpení se nemůžeme vyhnout, můžeme jím projít, ale není nutné ho prožívat neustále. Je dobré ho umět snížit na únosnou míru. Snížení na únosnou míru poskytuje možnost tréninku snášení právě toho utrpení, takže později nás nevyvedou z míry události a věci, které nás vždy z míry vyváděly.
Pokud si promítnu události, které mě potkaly během posledních let, vždy si uvědomí, že jestli jsem je zvládl na přijatelné úrovni, tedy úrovni, která byla pro mne přijatelná, tak právě jen díky tomu, že umím přesně ono odpoutání. Umím přerušit ten myšlenkový průjem, který čas od času postihne každého z nás. Už jen samotné přerušení zastaví výdej nadbytečně vydávané energie právě tím nepřetržitým myšlením na věci a události, které mě postihly.
Tedy, nelze se vyhnout událostem, které přinášejí trápení. Ovšem, lze se naučit ono trápení snášet bez zvláštního poškození těla i ducha. Psychoterapií, praktikováním náboženství, jógovými technikami, nebo technikami podobného zaměření, jako je zazen, relaxace, ale i chůze, případně libovolně vykonávané činnosti na kterou umíme přenést pozornost.
Tohle vše praktikovat, znamená umět a praktikovat různé formy rituálů, které vlastně dělají lidský život, lidským životem. Bez rituálů se dostáváme na úroveň přirozenosti, ale řekněme na úroveň přirozenosti šimpanze. Se šimpanzi máme shodnou genetickou výbavu asi z 94%, ovšem ty zbylé, které s nimi nesdílíme nás zřejmě zásadně odlišují. V té „duchovní” oblasti.
Jo, tak jsem se zase dostal do filozofických úvah, které se mi nechce rozvíjet, protože to je potom mnoho zbytečných slov o činnostech, které je lepší dělat, než o nich filozofovat. Unce praxe je lepší než tuny teorie Říká jeden z guruů. Podobně jako kdysi Goethe: Šedivá je teorie, zelený je strom života. Tenhle citát visel dlouhá léta v základní škole na Kamenické ulici v Děčíně, kde jsem měl čest po dobu devíti let absolvovat výuku.
Dodnes se divím, kolik jsem se toho praktického v té škole naučil. Přesto, že jsem tu školu zcela flákal. Ale naučil jsem se číst, psát, počítat z hlavy, bez kalkulačky, což dodnes umím. Čtení, psaní a počítání bez kalkulačky považuji za velmi výhodné umění. Stejně jako umět relaxační techniky, bez jakéhokoliv vedení, nebo spoléhání na namluvené slovo. Co člověk umí z hlavy, to mu nikdo nevezme. Není na nic a nikoho odkázaný. Je svobodný.
Sice pro tu chvíli je kalkulačka, nebo relaxační muzika efektivnější a pokud ovládáme základní věci z hlavy, není vůbec na škodu čas od času oboje použít, ale ono umění když se neudržuje, zakrňuje, takže čas od času považuji za dobré počítat z hlavy, nebo s tužkou a papírem, procvičuje se mozek. Případně si udělat relaxaci s využitím zvuků kolem sebe.
Ty jsou zadarmo a stále se proměňující, takže nemusíte shánět novinky a máte pokaždé jiné zvukové pozadí pro svou relaxaci a své přenesení pozornosti vedoucí k odtažení mysli, neboli: „pratjaháry.” pátý stupeň Patandžaliho osmistupňové jógy, neboli „Radžajógy.” Zájemci si jistě na internetu na Google.cz najdou odkazy k této józe. A tak jsem dopsal blog, a ted půjdu cvičit. Při psaní blogu jsme myslel na blog, při cvičení budu myslet na cvičení, celou dobu jsem měl a budu mít odtaženou mysl od událostí, které mě staly a nebo mě čekají, protože jak říká zenová moudrost. Když jdeš, tak jdi. Když křičíš, tak křič. Hlavně nekolísej.