A zítra do blázince

Pokračuji v učení a pokouším se Solaris 10 přivést na použitelnou úroveň, alespoň na takovou v jaké provozuji libovolný Linux. Půjde to těžko, ale zdá se že půjde.

Pokračuji v učení a pokouším se Solaris 10 přivést na použitelnou úroveň, alespoň na takovou v jaké provozuji libovolný Linux. Půjde to těžko, ale zdá se že půjde. Pomalu se prokousávám instalací jednotlivých aplikací. Učím se stahovat všechny možné závislosti jednotlivých balíčků, už jsem si na to udělal skripty, takže už mám teTeX, bittorent a další samozřejmé aplikace aplikace v Linuxu, ale tak samozřejmé v Solarisu.

Samo sebou mi ještě teTeX nechodí v češtině. Ale i to se poddá. Jinak TeX je vynikající sázecí program, ve kterém je možné udělat libovolnou prezentaci, napsat cokoliv. Žádné Office na něj nemají v možnostech tvorby libovolných prezentací, dokumentů atd.

Dělím svůj čas volna, mezi četbu, procházky, cvičení a práce na PC. Což se mi zdá poměrně slušný způsob života. Koncem měsíce si udělám podobné volno jako teď. Bude se mi hodit. Pak vychází volno v listopadu na pátek 17.11 a Vánoce. Vánoce už je jiná kapitola.

Vyrazil jsem dnes, jak jinak, usilovným pochodem, zakoupit klávesnici. Napřed se zdálo, že se stal „zázrak” a stará klávesnice, co odešla se vzpamatovala, jenže se vzpamatovala natolik, že začala shazovat sytém až natolik, že jsem myslel, že mám rozbitého iMaca. Naštěstí to nebyl iMac, ale jen klávesnice. Jo jo, dějou se někdy věci. Vyděsilo mě to, už jsem začal hledat záruční list, protože mi bylo jasné, že je to hardwarová záležitost. Byla. No, je lacinější a snazší koupit klávesnici, než dávat do servisu iMac doufat, že je ještě v záruce. Tedy měl by být.

Když už jsem byl na cestě, stavil jsem se na chvíli v knihkupectví, koupil pokračování jednoho fantasy seriálu, pak za Babetou, dal jsem si kafe a mazal domu. Takový poklidný závěr delšího volna. Moc mi prospívá tenhle způsob života. Jako bych po letech neustálého řešení nějakých problémů, především cizích problému neměl vůbec potřebu si nějaké vlastní přidělávat.

Bylo toho za poslední roky až až. Tohle si uvědomuji až teď, když mě nečekají žádné partnerské starosti. Docela chápu ty mamánky, co se drží doma u mámy, nemají žádné starosti, jen ty příjemné, jakou ženskou, co se o něj uchází si vybrat, které dá šanci, které šanci nedá.

Zrovna taková jedna matka seděla u mě včera. Ta má sice trochu napínavější život, než jen synáčkovi prát košile, protože synáček chlastá jak odsouzený k smrti, neplatí ani daně, ani sociální pojištění, občas pracuje, je na volné noze, občas chlastá, obchází rodinu a půjčuje si peníze na věčnou oplátku. Byla s ní i těhotná dcera, jeho sestra v devátém měsíci těhotenství. I ta se obětovala, aby přišla na to jak bratrovi pomoci. Bohužel partnerka mamánka nedorazila. Měl bych kompletní sbírku na sobotu spoluzávislé trojice zachraňujících, nikdy úspěšných žen v tom zachraňování. Pronesl jsem obvyklou řeč, dostal obvyklé odpovědi.

V tom se ta návštěva od jiných nijak nelišila. Pouze mě potěšily v jednom, když na mě chtěly zelenou knížku, tedy „Ze závislosti do nezávislosti” s tím, že nikde není, všude vyprodaná a že ji jim doporučil nějaký psycholog. No tak ho touto cestou zdravím. Mám radost, když se profesionálové takto chovají. Milé dámy obdržely informace i knihu, poplakaly si. Bylo mi líto té těhotné sestry. Jet autem přes celou Prahu v tak požehnaném stavu a ještě se k tomu dozvědět, že všechna její „pomoc,” kterou mu poskytla, od dobrých rad až po finance jsou dobré jen k tomu aby se mu lépe a radostněji chlastalo.

Jasně, že je inteligentní, kdysi úspěšný, jak mi líčily, ale jak tajně doufaly, zázračný recept na to jak mu zařídit, aby se přestal ničit, bohužel pro ně nemám. Vše, co jsem jim navrhl, bylo pro ně v tu chvíli nemožné. Pro obě.

Naštěstí na rozdíl od nich já mám čas a nemusím se stabilně zabývat jejich synáčkem a bratrem v jednom. Ony dvě mají problém a dokud se i s tou přítelkyní nepostarají aby měl problém chlapec, pak se nedá nic dělat. Utrápená matka měla především starost, jak by to vypadalo, kdyby ho nepozvala na Vánoce.

Upozornil jsem ji, že Vánoce jsou skoro za tři měsíce a do té doby se může stát ledacos. Vlastně dnes je to rovných dvacet sedm let, co abstinuji. Vyprávěl jsem ji ve zkratce historku o tom „zázraku” co se tenkrát stal, jak jsem se prochlastal na dno, dorazil na psychiatrii a dokonce jsem užil i celkem hezké Vánoce na lodi v Magdeburku.

Říkal jsem jim „Jo, občas se nějaký zázrak stane,” a je docela možné, jsem pokračoval, když dostane informaci, podanou takovým způsobem, že ji dokonce uslyší, tak třeba ho nakonec možná maminka na ty Vánoce bude moci pozvat beze strachu, že tam udělá nějaký kravál. Ale chce to velkou trpělivost, stejně jako Solaris. Člověk, Solaris, cesta, všechno vyžaduje trpělivost, vytrvalost, po menších dávkách. Zázraky se dějí, ale někdy doba jejich trvání je dost na nervy, pro některé lidí právě tou časovou náročností.

jak si tak stahuji ty westerny, co jsem ještě neviděl, tak nacházím perly. Třeba Conagher. Moc pěkný film, a co je na něm zajímavé, je právě vidět jakou cestu ti Američané museli ujít, od těch děsivých nepohodlných chatrčí až k těm velkoměstům, plným pohodlí. Navíc, byl ten film plný takové příjemné romantiky. Inu byl natočený podle motivů Luise L’amoura. Což je klasik westernu.

Řekl bych, že v těch prostých příbězích, plných popisů dřiny, těžkého života v začátcích Západu, stejně jako Jack Schafer, byl velmi poctivý. Jistě, ti muži, o kterých psal byli trochu neobyčejní, ale dá se říci až na několik zanedbatelných detailů, uvěřitelní. V tomhle filmu tedy aspoň ano. I v těch knihách. Ty jsem četl s nadšením.

Stejně jako v Sackettech, bylo i v tomhle filmu krásně vidět tu realitu, realitu plnou špíny, nepohodlí a nebezpečí ani ne tak od lidí, ale třeba z toho, když se někomu stal úraz v pustině. Na rozdíl od těch starších westernů, kde byla města i lidé jak ze škatulky, včetně těch honáků krav. Což je kravina. Ať si někdo zkusí se týden dva nemýt, spát v jednom oblečení, co má pod deku i na koně a uvidí jestli bude takový fešák, jak byli ukazováni v těch krásných naivních filmech, kde padouši měli černé klobouky a správní chlapci bíle. Aby bylo jasno kdo je kdo.

Na takových filmech mám rád právě to, že si člověk může libovat, že už nemusí žít až tak v „romantické” době. Jen jsem přemýšlel, jestli to oblečení museli hlavní hrdinové povinně nosit aby ho co nejrychleji umazali, opotřebovali i mimo natáčení. A jak jim bylo, když se do té špíny navlékali? No mám starosti.

Nakonec, rád vzpomínám, jak jsem před sedm a dvaceti lety začínal s tou změnou, neměl jsem peníze, byl jsem na dně, unavený, chvílemi pocit, že se to nikdy nezlepší, že už jsem odsouzený se jen vyrovnávat s potížemi. Nakonec se ten život mírně zlepšil a jaká to byla úleva. Jo jo. Na tohle člověk přijde až časem a pochopí jaký je to zázrak, ono „mírné zlepšení.” A časně zrána kolem deváté vyrazím pěšky do blázince. Tedy jen k Andělu, abych se na začátek týdne trochu rozpohyboval.