Je noc, opět si pouštím starý fláky, jako Synkopy, The Matadors, Nebo Karla Černocha s Juventusem, jeho „Nářek převozníka” a „Osmnáct minut,” to byly perly v jeho repertoáru.
Je noc, opět si pouštím starý fláky, jako Synkopy, The Matadors, Nebo Karla Černocha s Juventusem, jeho „Nářek převozníka” a „Osmnáct minut,” to byly perly v jeho repertoáru. I když „Zrcadlo” nebo „Inzerát” asi byly stejně skvělé. Pak když se kál, vrátil Bratislavskou Lyru a zařadil se do středního proudu, přestal mě zajímat, ale do roku 1970 jsem ho žral jako málokoho.
Nechci ho soudit, každý si chce vydělat na chleba. Udělal, co mu režim nakázal, uživil se, ale muzika už to přestala být, aspoň pro mne, zajímavá. Fakt je, že jsem se nikdy neocitl v situaci, kdy bych musel něco odvolávat. Takže nevím, jestli bych v rámci chleba vezdejšího, také se nekál a neodvolával. Tohle bylo na tom bolševickém režimu prasácké, že zlomil lidi, kteří chtěli jen dělat muziku, malovat, psát. Nedělali politiku, jen měli své představy o umění, ty ovšem byly z hlediska komančů nerealizovatelné. Nebo si to ti lidé museli patřičně vypít.
Kopal je do ksichtu, zcela bezostyšně a ještě se najdou dnes lidé, kteří mají za to, jak úžasný pokrokový režim to byl a co všechno dobrého vykonal. Nějak si nevzpomínám. To všechno co postavil a udělal, udělali toho jinde pětkrát víc. Naštěstí aspoň něco dobrého z těch časů, pro nás co je pamatují zbylo. Třeba ta muzika.
Je škoda, že se tehdy zarazil ten úžasný nástup té muziky, kterou dělali lidé jako Jiří Korn s The Rebels, Janda s Olympicem, Černoch s Juventusem, Petr Novák s George and Beatovens. Všechny tu nelze vyjmenovat, tak jen ty, které zrovna poslouchám. Možná by ti lidé dokázali mnohem víc, možná mnohem méně, ale to už se nedozvíme, tohle mi komunisti sebrali. Dvacet let, kdy když si člověk pustil rádio, slyšel balalajky a častušky. V televizi socialistické filmy o práci. Do kina se občas, ale jen velmi zřídka něco dobrého propašovalo.
Zlatý časy dneška. Nepatřím mezi ty, co bezuzdně nadávají na dnešní dobu, protože co se dá všechno dělat dnes, když se chce člověk opravdu veřejně realizovat, je až neuvěřitelní. Ano umělci většinou jsou chudí, holt byznys je byznys. Sem tam se najdou lidé, kteří vloží své peníze do toho, co chce předvést, popřípadě prodat, návratnost je pomalá, navíc na tom většinou nikdo nezbohatne. Ale, protože jako lidé máme-li potřebu tvořit, také máme potřebu tvořit pro ty druhé. Pokusit se uspět mezi ostatními. Navíc, co je „nejhorší,” máme potřebu uspět s tím, jak my si představujeme že je pro nás nejlepší.
Cestou domů z blázince jsem si udělal radost týdne, když už byl ten pátek, stavil jsem se v Perlové ulici, kde sídlí Kosmas a vyzvedl knížku od anglického autora Kevina Duttona „Moudrost psychopatů.” S předmluvou dr. Honzáka. Předmluva je skutečně zábavná, jak už Honzák zábavný je, kniha zatím co jsem četl je skvělá. Popis toho, co je psychopat, kdo je psychopat, jestli je vždy hrozné pro okolí když v jho středu žije psychopat, třeba jako špičkový kardiochirug atd. Co mají společného se sériovým vrahem, tak je to strhující četba. I když před spaním lehce náročná.
Budu muset dnes odpoledne vyrazit do knihovny, což mi nevadí, neb si zase půjčím něco, co bych si chtěl přečíst, ale nechci si koupit. Mám pár takových tipů. Projdu se trochu po městě, abych okouknul listopadové město. Jsem zvědavý jestli davy turistů prořídly. Dám si někde něco dobrého, dietního, nějaké maso se zeleninou, abych udržel dietu a zároveň se dobře najedl. Tak přemýšlím kam se kouknu mimo mě známá místa. Abych si dal něco dobrého a zároveň ty tuky na břiše stále ubývaly.
Ubývají, ale trochu pomaleji, než bych si přál. Ono jak mám zkušenost, občas se dost dlouho nic neděje, pak to hupsne a člověk se ráno vzbudí a je štíhlý. Pamatuji jak jsem jednou shodil šest kilo, a jedna má známá mi povídala „Jsi nějaký tlustý.” Takhle spisovně to vyslovila. Divil jsem se, ona ještě víc, když jsem ji řekl o úbytku váhy, věřit nechtěla, pak mě potkala za týden, to jsem shodil další dvě kila, asi ale na tom správném místě a hned mě chválila, jak mi to sluší. Ale je docela možné, že předtím neměla správně nasazené kontaktní čočky. Že má kontaktní čočky jsem zjistil zcela náhodou, když jsem pak po nějakém čase u ní spal a přišla do postele se strašně tlustými brýlemi. Zřejmě neviděla mé kvality okamžitě. Musela týden, nebo dva se rozmýšlet.
Ženský někdy strašně klamou, hlavně dneska. Jeden si říká, „ta je ale má,” pak přijde na dosah a dohled, zjistí, že jsou to silikony. Docela chápu, že se mnozí pánové cítí podvedení. Nevím neví, nechápu, proč ty feministky si neudělají pořádek ve vlastních řadách. Vždyť jim musí být zcela jasné, že chlapi na těch vylepšených ženským mohou oči nechat. Ty vylepšený ženský dělají vše pro to, aby z nich ty chlapi oči nespustili. Chlapi mají oči cudně spustit a ne čumět na prsa. Jako já například.
Kde jsou pak ideály hnutí? Jak to, že to nechápou jako zradu revolučního nasazení? Jo feministky, asi by si měly zvolit do čela hnutí nějakého chlapa, aby jim udělal pořádek v prioritách. Nějak flákají ten boj za ženská práva. Měly by se nad sebou zamyslet a nedovolit těm ostatním aby je ty chlapi chtěli, aby se zamilovaly vůbec do nějakého chlapa.
Jo, jak se nebojuje, je to málo akční a málo revoluční. Protože pak se vlastně může ukázat, že chtít se dohodnout, s není tak napínavé, jako někoho přemoci a dát mu najevo svou převahu. Dohoda, smířlivost neposkytují takový pocit vlastní velikosti a nadřazenosti. Dohoda je pro mnohé nuda. Oni potřebují boj, nasazení a vítězství. Hlavně tedy komunisté a feministky. Akorát si nevšimnou, že tím bojem za změnu a práva na štěstí všech, je nějak víc těch nešťastných, než šťastných a boj za štěstí všech nakonec přináší jen pocit uspokojení těm bojujícím, ti kolem nich tedy nic moc. Z toho důvodu fakt nemusím komunisty, zelené ekoteroristy a feministky. Jo jo.